Ať žije aplikovaný výzkum! Ale…

V současných vzrušených diskusích o doslova skandálním vládním návrhu rozpočtu v oblasti výzkumu a vývoje ohrožujícím do třech let samu existenci Akademie věd (ve prospěch firemního aplikovaného výzkumu, vývoje a inovací) se stále vrací i otázka, jak má stát podporovat aplikovaný výzkum, průmyslový vývoj a inovace, jaký má být poměr mezi státní podporou „neužitečného“ základního výzkumu a (údajně) rentabilního aplikovaného výzkumu a inovací.

Jak jsem již mnohokrát řekl, orientace státní podpory na aplikovaný výzkum, vývoj produktů s rychlou komerční návratností a na podporu průmyslových „inovací“, je podle mého názoru zcela chybná a krátkozraká.

To ale naprosto neznamená, že jsem nějakým nepřítelem smysluplného aplikovaného výzkumu nebo využívání výsledků základního výzkumu v praxi, jak mi někteří diskutéři předhazují.

Ačkoli se s tím nijak příliš nechlubím, jsem docela rád, že vedlejší produkty základního výzkumu v mém ústavu, a hlavně v mé laboratoři, byly komerčně docela úspěšné.

Na našem ústavu vzniklo několik úspěšných biotechnologických spin-off firem, které komercializují hlavně tzv. monoklonální protilátky vyvinuté během více než 25 let v mé laboratoři (ale i několika jiných laboratořích Ústavu molekulární genetiky AV ČR). Nejúspěšnější byla zatím firma EXBIO, která vznikla privatizací tzv. Realizační jednotky ÚMG v roce 1993 (já v ní ale nemám a nikdy jsem neměl žádnou majetkovou účast). Tato firma má dnes přes 20 zaměstnanců (z nichž významná část se věnuje aplikovanému výzkumu a vývoji, a to jak samostatně, tak ve spolupráci s výzkumnými skupinami našeho ústavu), její obrat (loni pokud vím kolem 40 milionů Kč) každoročně výrazně roste a skoro celou svoji produkci své prodává do zahraničí.

Většina jejích produktů pochází z mé laboratoře (na základě licenčních smluv), takže se dá říci, že se jich již prodalo za více než 100 milionů Kč.

Skoro by se chtělo zvolat s klasikem: „Pánové, kdo z vás to má?“;-).

S touto, ale i dalšími biotechnologickými firmami, máme společné projekty, ve kterých se dobře spojuje kvalitní základní výzkum s rychlým komerčním využitím toho, co za to stojí.

Na základě mnohaletých zkušeností moc dobře vím, že ty komerčně nejúspěšnější produkty pocházely z hodně originálního základního výzkumu (kdy jsme jako první na světě objevili nějakou novou zajímavou molekulu), nikoli z přístupu a la „udělat něco, co už se dělá jinde, jen trochu lépe, trochu levněji“.

Nejlepším příkladem jsou světově významné léky z laboratoře A.Holého, které začínaly před 30-40 lety jako typický základní výzkum.

Jsem proto hluboce přesvědčen, že veřejné prostředky se nejlépe využijí, budou-li investovány do skutečně špičkového základního výzkumu, zvláště v některých fyzikálních, chemických a biologických oborech.

Ze světově špičkového základního výzkumu se potenciálně ekonomicky výnosné aplikace a spin-off firmy, které je dotáhnou ke komerčnímu využití, vylíhnou spontánně, samy od sebe, tak jak je tomu všude na světě.

A hlavně – tím zdaleka nejdůležitějším produktem kvalitního základního výzkumu, který je nedílnou součástí vysokoškolského a postgraduálního vzdělávání, jsou vysoce kvalifikovaní lidé, kteří si osvojili principy exaktního kritického vědeckého myšlení a mohou se uplatnit v aplikovaném výzkumu, high-tech průmyslu nebo jako manažeři. Tento nejcennější „produkt“ vlastně dává stát zadarmo soukromému sektoru!

Nenahraditelnou úlohou státu také by také mělo být vytvářet optimální legislativní prostředí pro firmy provádějící aplikovaný výzkum a vývoj high-tech inovací (pomocí daňových nástrojů, vytvářením zdrojů pro venture kapitál, atd.). To by bylo mnohem důležitější než lití „snadných“ peněz přímo k firmám, které je použijí často pochybným způsobem.

Zažil jsem odstrašující příklady snah o „aplikovaný výzkum“ – badatelé, kteří chtěli vyhovět „společenské poptávce“ (ať už za reálného socialismu, nebo za raného reálného kapitalismu) vynalézali věci, o kterých byli přesvědčeni, že jsou báječné, a pak se divili, že o jejich realizaci nemá žádná firma zájem. Samozřejmě si stěžovali na ignoranci těch firem…

Ale velmi podobně to někdy funguje i v případě, že jsou k dispozici „snadné“ veřejné prostředky pro aplikační spolupráci akademického pracoviště a firmy (která sice do projektu povinně vloží nějaké vlastní prostředky, ale ty dostane ve skutečnosti zpět ve formě dotace onoho projektu). Výsledkem takovýchto projektů mohou být produkty, které se nevyplatí vyrábět, a do jejichž vývoje by se firma nikdy nepouštěla, pokud by je musela skutečně financovat ze svého. Ale z cizího (státního) krev neteče, formálně splnit takový projekt všichni dobře umíme (papír snese vše…), z těch peněz se zaplatí třeba pár lidí, kteří kromě práce na onom pochybném projektu udělají i spoustu jiné užitečné práce ve výrobě….

Dalším problémem je, že jako „vývoj“ a zvláště „inovace“, může firma (nebo s ní spolupracující výzkumné pracoviště) vykazovat skoro cokoli – s trochou nadsázky můžeme říci, že takovou inovací, na kterou může firma úspěšně žádat o 50% státní podporu, je přechod od výroby bílých ponožek na proužkované, nebo od výroby bílého jogurtu k ovocnému. Jako náklady na vývoj se s trochou obratnosti dají vykazovat i náklady na některé technologicky náročnější části výroby (např. kontrola kvality pomocí složitých a drahých přístrojů).

Je samozřejmé, že takový „příspěvek na inovace“ z veřejných peněz se velice hodí, a mnozí to budou jistě považovat za mnohem užitečnější využití peněz dělnické třídy (pardon, samozřejmě – daňových poplatníků!), než zkoumání vlastností nějakých podivných genů, enzymů a buněk v ústavech Akademie nebo na fakultách.

Nemělo by se také zapomínat, že podle oficiálních statistik český soukromý sektor věnuje na vlastní výzkum a vývoj skoro 30 miliard Kč. A teď by se chtěl ještě zmocnit pár miliard z veřejných peněz…

Podle „reformních“ záměrů vlády by teď měly jít miliardy (sebrané hlavně Akademii věd) na vývojových a inovačních projektů, ve kterých musí být alespoň 50% finanční spoluúčast firem. Je mi ovšem naprostou záhadou, kde se takové firemní miliardy vezmou. V dosavadních programech podpory aplikovaného výzkumu totiž byla většinou požadována mnohem menší spoluúčast, a i to bylo mimořádně obtížné splnit – firem, schopných či ochotných vložit do aplikovaného výzkumu ne miliardy, ale pouhé miliony, je u nás totiž jako šafránu. Předpokládám tedy, že ty státní miliardy půjdou do projektů, ve kterých budou bohaté firmy jako ČEZ, Zentiva, Škoda Auto, apod. provádět inovace, které by ovšem dělaly tak jako tak, ale teď je budou mít z poloviny hrazené z veřejných peněz. Stačí jen dobře napsat projekt, a Ministerstvo průmyslu a obchodu či Technologická agentura budou ještě rády, že ty vyčleněné miliardy udají…

V poslední době zažívám opět jakýsi pocit déja vu – koncem 80. let jsme zakoušeli také velký tlak na „aplikované výsledky“, tehdejší „Státní komise pro vědecko-technický a investiční rozvoj“ (SKVTIR) používala prakticky stejné argumenty a jazyk, jako dnes Svaz průmyslu a dopravy, Hospodářská komora či RVV. Mnozí z nás měli desítky patentových přihlášek a získávali tak chválu „těch nahoře“, i když oni i my jsme věděli, že je to nesmysl.
Mám dojem, že někteří z tehdejších úředníků SKVTIR jsou zpět…

Závěrem:

Je-li snaha o povznesení českého výzkumu míněna vážně, hlavní snahou příslušných orgánů státu (tedy především Rada pro výzkum a vývoj, MŠMT a Akademie věd) by mělo být opravdu intenzivně a účinně tlačit na podstatné zlepšování úrovně českého základního výzkumu, který na špičkové světové úrovni rozhodně není (čest ojedinělým výjimkám). Ačkoli se úroveň české vědy rozhodně zlepšuje, světová špička pádí rychle kupředu, takže rozdíl bohužel zůstává stále značný.

Myslím, že pouhé nepromyšlené přelívání peněz do té či oné části našeho výzkumu a vývoje a spoléhání na jakousi neviditelnou ruku trhu, která už si to nejlepší sama vyselektuje, prostě nestačí.

Kdyby Rada pro výzkum a vývoj opravdu nevěděla, jak by se ten intenzivní a účinný tlak na výrazné zlepšování úrovně úrovně výzkumu na vysokých školách nebo v ústavech AV měl provádět (a zdá se, že to opravdu neví), já nebo řada mých kolegů jim rádi nezištně poradíme.

Ještě jednou – naprosto nepopírám potřebu účinně podporovat aplikovaný výzkum. Ale nejlepší cestou k tomu je podpora vědecké excelence. Z té už se kvalitní aplikace zrodí automaticky samy.

Převzato z blogu autora na www.aktualne.cz

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments

Nejnovější příspěvky