Atmosféra velezrady

Bjorn  Lomborg

KODAŇ – Diskuse o globálním oteplování poznamenává sílící touha vymýtit „nečisté“ uvažování, a to až do té míry, že to vede ke zpochybňování hodnoty demokratické debaty. Utnout diskusi ale znamená jedině to, že veřejná politika ztratí soudnost.

Vědecký poradce Ala Gorea a význačný klimatolog Jim Hansen v březnu prohlásil, že co se týče řešení globálního oteplování, „demokratický proces nefunguje“. Přestože věda doložila, že CO2 z fosilních paliv ohřívá planetu, politici se zdráhají uposlechnout jeho rady a přestat stavět uhelné elektrárny.

Hansen prohlašuje, že „první krok, který by lidé měli podniknout, je využít demokratického procesu. Jenže lidi, včetně mě, frustruje, že demokratické angažmá se týká voleb, ale od politických vůdců se pak nadějeme jen lakování nazeleno.“ Přestože nám neříká, jaký je druhý nebo třetí krok, objevil se před britským soudem, aby obhajoval šest aktivistů, kteří poškodili uhelnou elektrárnu. Tvrdí, že potřebujeme, aby se „víc lidí poutalo řetězy k uhelným elektrárnám“, a tento úsudek po něm opakuje i Gore.

Laureát Nobelovy ceny za ekonomii Paul Krugman jde ještě dál. Po těsném schválení zákona ke změně klimatu, který ve Spojených státech předložili poslanci Waxman a Markey, Krugman řekl, že neexistoval jediný oprávněný důvod hlasovat proti. Prakticky všechny poslance Sněmovny reprezentantů USA, kteří hlasovali proti, označil za „klimatické popírače“, kteří páchají „velezradu proti planetě“.

Krugman prohlásil, že „nezodpovědnost a nemravnost“ demokratických názorů reprezentantů je „neodpustitelná“ a že jde o „zradu“. Téměř polovinu demokraticky zvolených poslanců dolní sněmovny z obou politických stran tak obvinil z velezrady za to, že se drží svých názorů – čímž v zásadě popřel demokracii.

Méně známí učenci se vyjadřují podobně a prohlašují, že lidé s „nesprávnými“ názory na globální oteplování by měli stanout před tribunály v norimberském stylu anebo se zodpovídat ze zločinů proti lidskosti. Zřetelně se tu rýsuje jistý trend. Klimatická hrozba je tak obrovská – a demokracie se jí tak málo věnují –, že to lidi vede k úsudku, že demokracie je možná součástí problému a že by se asi u tak závažného tématu nemělo být dovoleno vyjadřovat jinověrné názory.

To je děsivé, byť tu máme historický precedent. Značná část amerického mccarthismu 40. a 50. let minulého století vyvěrala z téže planoucí víry v oprávněnost mise – víry, která přihlížela rušení nejzákladnějších práv. Prospělo by nám, kdybychom si zvolili jinou cestu.

Gore a další často prohlašují, že jestliže vědecké poznatky o změně klimatu vedou k závěru, že emise CO2 jsou škodlivé, plyne z toho, že bychom tyto škodlivé emise měli zastavit – a že máme mravní povinnost tak učinit. To však naprosto míjí podstatu věci. Mohli bychom totiž úplně stejně říct, že vzhledem k tomu, že rychle jedoucí automobily zapříčiní smrt mnoha lidí, měli bychom nejvyšší povolenou rychlost srazit téměř na nulu. Nic takového neděláme, protože si uvědomujeme, že daň, kterou si rychlá auta vyžádají, musíme posuzovat s ohledem na přínosy mobilní společnosti.

Ostatně nikdo nevypouští CO2 pro legraci. Emise CO2 jsou důsledkem jiných, obecně prospěšných činností, například spalování uhlí, abychom se zahřáli, spalování petroleje, abychom si uvařili, anebo spalování benzinu kvůli přepravě osob. Proti škodám globálního oteplování je třeba dát na misku vah přínosy fosilních paliv.

Gore a Hansen chtějí moratorium na uhelné elektrárny, ale ignorují fakt, že stovky nových elektráren, které budou v příštích letech spuštěny v Číně a Indii, by mohly vyvést miliardu lidí z chudoby. Zmařit takový výsledek moratoriem zjevně nepředstavuje neskonalé dobro.

Stejně tak se rozumní lidé mohou rozcházet ve výkladu zákona z dílny Waxman-Markey. I když necháme stranou masivní výdaje, které obsahuje jako úlitby voličům, i analýzy, které dokládají, že během prvních desetiletí by mohl v USA umožnit vznik většího objemu emisí, existují mnohem podstatnější problémy, které tuto legislativu provázejí.

Za cenu stovek miliard dolarů ročně nebude mít na změnu klimatu prakticky žádný vliv. Ekonomické modely ukazují, že kdyby se beze zbytku dodržela všechna četná ustanovení zákona, do konce století by to teplotu snížilo o 0,11°C – což představuje zmírnění oteplování o méně než 4 %.

Kdyby všechny Kjótem vázané země zavedly svou vlastní obdobu zákona Waxman-Markey – což je stěží pravděpodobné a vyžádalo by si to výrazně vyšší výdaje – celosvětové snížení by do konce tohoto století dosáhlo pouhých 0,22°C. Takové snížení globální teploty by za sto let nebylo měřitelné, avšak náklady by byly značné a splatné teď hned.

Je vážně velezradou proti planetě vyjádřit jistý skepticismus ohledně toho, zda je toto správná cesta vpřed? Je velezradou zpochybňovat sypání obrovských peněžních částek do politiky, která ani za sto let nepřinese prakticky nic dobrého? Je nerozum podotýkat, že nevyhnutelný vznik obchodních bariér, který ze zákona Waxman-Markey vyplyne, by nakonec mohl svět vyjít desetinásobně dráž než škody, které by kdy změna klimatu mohla zapříčinit?

Dnešní soustředěnost na neefektivní a nákladné klimatické politiky je projevem chabého úsudku. Nikdy však diskusi o těchto věcech – s Gorem, Hansenem či Krugmanem – nebudu chtít zarazit. Všichni, kdo se této diskuse účastní, by měli strávit více času tím, že budou vytvářet a přijímat dobré argumenty, a méně času tím, že budou rozkazovat ostatním, co se nesmí říkat. Chtít potlačit diskusi je jednoduše velezradou proti rozumu.

Bjorn Lomborg je ředitelem Centra Kodaňského konsenzu, mimořádným profesorem Kodaňské vysoké školy obchodu a autorem knih Skeptický ekolog a Zchlaďte hlavy s podtitulem Skeptický ekolog o globálním oteplování.


Přetisk materiálu z těchto webových stránek bez písemného souhlasu Project Syndicate je porušením mezinárodního autorského práva. Chcete-li si svolení zajistit, kontaktujte prosím distribution@project-syndicate.org.

Přejít do diskuze k článku