Málokdo si uvědomuje, že od 5. prosince loňského roku žije svět bez platné smlouvy regulující jadernou výzbroj. Není se čemu divit. Riziko konfliktu mezi dvěma největšími jadernými mocnostmi je téměř na nule a veřejné mínění zajímají úplně jiné záležitosti. Přesto může být nová smlouva, nahrazující již neplatnou dohodu START-1, významným mezníkem ve vývoji mezinárodních vztahů. Připomeňme, že k uzavření nové smlouvy se prezidenti Ruska a USA neformálně zavázali loni v létě. K podpisu by mohlo dojít už v únoru.
Proč odzbrojit?
Otázka by spíše měla znít „kolik" a „jak" odzbrojit. Ve skutečnosti představuje snižování jaderné výzbroje už od 70. let systematický trend. Po skončení studené války se ohromné jaderné arzenály SSSR (posléze Ruské federace) a USA staly nadbytečnými a finančně náročnými. Čísla k září roku 1990 hovořila o zhruba 10 000 jaderných hlavic jak u Ruska, tak USA (zde je nutno zdůraznit, že pokud mluvíme o „jaderných hlavicích", máme na mysli strategické jaderné zbraně).1
Redukce jaderné výzbroje má motiv nejen ekonomický, ale především politický. Je cestou k nalezení vzájemného porozumění a důvěry mezi Moskvou a Washingtonem. To nabývá na důležitosti v řadě důležitých a zodpovědnost vyžadujících momentech, konkrétně při společném postupu v neproliferační politice (Írán). Podcenit však nelze ani motivy strategické. Ruský arzenál rychle zastarává, a i když atomová výzbroj Ruské federace představuje vynikající složku jejího vojska, hrozí, že v blízké budoucnosti by mohlo být Rusko bez potřebných reforem v mezinárodně-bezpečnostních otázkách odsouváno na druhou kolej. Podpis nové smlouvy omezující jadernou výzbroj je pozitivní i pro ruské sebevědomí. Na druhou stranu, stávající výzbroj (jaderné zbraně druhé a třetí generace)2 mohou být ze strategického hlediska limitující zátěží pro státy vyvíjející zcela nové strategické zbraňové systémy. To se týká především Spojených států (řeč o tom bude níže).
V současné době se ve světě nachází přibližně 25 000 kusů jaderných náloží (taktického, i strategického charakteru) a asi 1000 tun štěpného materiálu (rozptýleného porůznu přibližně ve čtyřiceti zemích). Vlastníky jaderné výzbroje jsou Spojené státy, Rusko, Čína, Indie, Francie, Velká Británie, Pákistán, KLDR a s velkou pravděpodobností Izrael.
Dosavadní smlouvy a dohody
V zásadě víme o celkem třech typech smluv, přičemž zde budeme mít na zřeteli především první, tj. dokumenty, které omezují počty již existujících prostředků, snižují je a vedou k jejich likvidaci. Další skupinu tvoří dokumenty bránící šíření existujících zbraní a technologií (např. Smlouva o nešíření jaderných zbraní – NPT, Úmluva o fyzické ochraně jaderných materiálů, popř. Akční plán pro boj s jaderným terorismem) a dokumenty a aktivity, které omezují možnosti rozmisťování zbraní hromadného ničení a vývoj nových zbraní (Smlouva o zákazu pokusů s jadernými zbraněmi v ovzduší, kosmickém prostoru a pod vodou nebo vytváření bezjaderných zón).
Smlouvě START-1 (Strategic Arms Reduction Treaty) předcházela jak známo jednání SALT (Strategic Arms Limitation Talks), jejichž největším úspěchem byla v roce 1972 uzavřená dohoda ABM (omezující protiraketovou obranu – dohodnuto bylo, že bráněno bude pouze hlavní město a jeden další objekt). V roce 2001 Spojené státy od smlouvy ABM odstoupily a George Bush ukončil proces START. USA však vzápětí uzavřely s Ruskem novou dohodu o snížení počtu strategických jaderných hlavic na 2200 až 1700 ks. Tato dohoda byla podepsána v rámci rozhovorů mezi USA a Ruskou federací v roce 2002 pod názvem SORT.
Nadcházející avizovaná dohoda mezi USA a RF by měla snížit počet nosičů na 500-1100 (v současné době jich vlastní Spojené státy cca 1200 a Rusko 800) a počet náloží na 1500-1675.
Otázky
Velké nejasnosti budí podobně nejasná budoucnost amerického plánu protiraketového deštníku. Přitom Rusko požaduje, aby dohoda obsahovala klauzuli, která by rozsah protiraketové obrany přesně vymezovala.
Rovněž je zarážející nesymetrický pokles počtů jaderných nosičů a samotných hlavic. Vidíme, že počet nosičů se snižuje méně než počet náloží. Jinými slovy, nálože a nosiče se dostávají do poměru 1:3, což znamená, že nosiče se uvolňují ke konvenčnímu použití.
To není zrovna nejlepší krok na cestě k jadernému odzbrojení. Hrozí zde nebezpečí tzv. konvenčního přezbrojení. Z balistických raket budou staženy jaderné nálože a nahrazeny moderními, velice efektivními náložemi s velkou trhavou silou, jež ovšem nejsou založeny na štěpení jader. Navíc už dnes jsou ve vývoji zcela nové typy zbraní, nazvěme je jadernými zbraněmi čtvrté generace, u kterých se plánuje, že nebudou používat štěpný materiál (nebo jen v malé míře). Spojené státy už zahájily proces přestavby svého arzenálu s důrazem na nejaderné, vysoce přesné zbraně (v nichž jim zatím nikdo nekonkuruje). Takovou zbraní by mohlo například být použití laseru k iniciaci termojaderné fúze, tedy bez potřeby štěpné reakce. Taková zbraň by pravděpodobně nepodléhala režimu kontroly jaderných zbraní, navíc by ji bylo možné plně testovat v laboratorních podmínkách.
Klimatu vzájemné důvěry rozhodně nepřidává ani nedávno prezidentem Medveděvem podepsaná nová vojenská doktrína Ruské federace zahrnující mj. možnost zahájení prvního jaderného úderu ze strany Ruska.
Právě problém vzájemné důvěry a překonání bipolární rivality úzce podmiňuje nejen podepsání, ale především naplnění nové dohody. Pokud bude oboustranně odbourána konfrontační rétorika směrem k vzájemně výhodné spolupráci, zastaveny závody ve zbrojení v kosmu (jakékoli byť obranné prostředky umístěné na oběžné dráze nebo v atmosféře dávají jednomu státu nespornou výhodu v hypotetické válce a logicky jsou druhou stranou vnímány jako potenciálně nebezpečné), vyřešen problém konvenčního přezbrojení (otazníky kolem zbraní čtvrté generace) a vymyšlen způsob zamezující snadnou reverzibilitu, je jaderné odzbrojení přirozeně možné. Důsledky budou nejen v redukci výzbroje, ale zejména v pozitivním efektu kooperace Spojených států a Ruska v důležitých globálních záležitostech (nejen bezpečnostně-politického charakteru) současnosti. V opačném případě je podpis dohody přirozeně možný rovněž, ale bez šance na její naplnění, nemluvě o kladném signálu pro mezinárodní vztahy.
Poznámky
1. Rozdělení na strategické a taktické zbraně spočívá v operačním dosahu. Jaderné zbraně s dosahem do 500 km jsou taktické, 500-5500 km operačně-taktické, popř. sub-strategické, s doletem 5500 a výše strategické (mezikontinentální).
2. Vodíková (termojaderná) a neutronová puma.
Převzato z Revue Politika
Foto: zdroj
