Bábinčin Maršovský valčík lethal

V poslední době tíží společnost vážný problém: juvenilové. Jedná se o skupinu mezi prvním až dvacátým pátým rokem života. Nepracují, nechávají se živit, stojí stát nesmírné množství prostředků, které by mohly být věnovány na mnohem potřebnější věci. Jinak řečeno, nebýt těchhle, mohly by naše důchody být nejméně dvojnásobné a státní rozpočet v přebytku. Nezbývá, než tuto věkovou skupinu zásadním způsobem reformovat.

Naléhavá nutnost radikální reformy je podpořena i tou skutečností, že vedle parazitárního stylu života působí společnosti nezanedbatelné škody svou ničitelskou, destruktivní mentalitou. Zdemolovaná veřejná zařízení a zničené fasády hovoří jasnou řečí.


Společnost zatím není schopna adekvátně reagovat, je zmítána falešným humanismem, i když první vlaštovky se už objevují a jistá militantní uskupení jsou už na světě. (Cituji z jejich stanov: „Je třeba řezat a řezat fakany i ty, kteří je vyrábějí. Jinak se za chvíli budeme po kolena brodit ve slizkých, vřeštících miminech, která po nás budou tlapkat svýma nechutnýma umatlanýma rukama, a nebude cesty jak se proti tomu bránit. Nikdy s nikým nedebatujte, a každé dítě které kníkne ztřískejte…“ – no, přečtěte si to raději sami.)


Takové metody překračují hranice zákona a navíc jsou fyzicky poměrně náročné. Poradím vám jiné, s legislativou konformní způsoby, které jsou ale v konečném efektu stejně účinné.


V první řadě je nutné juvenila odchytit. Nejsnadnější je to v parku. Hřadují tam opěradlech laviček a hmotově i tvarově předimenzovanou sportovní obuví znečišťují sedák. K odchytu je možno použít metodu v loveckém žargonu zvanou na zanďoura neboli zezadu, alternativou je pak způsob zepředu, zvaný též misionářský.


První je jednodušší: k juvenilovi se přiblížíte, jak z názvu vyplývá, odzadu a nemusíte být nikterak opatrní, má nasazena sluchátka a poslouchá dusdus. Do štěrbiny mezi půlkama, která je odhalena díky kalhotám na půl žerdi, nasypete jednu či dvě pořádné špetky soli. Juvenil, podoben zajíci, strne a je připraven k transportu, viz pojednání níže.


Druhá metoda je složitější. Připravíme si plakát asi formátu A3, na něm pak hodně barevný obrazový guláš z Tokio Hotelu, Madony, rozcapených bobrů, Sámera, řádně vykynutých silikonů a upoutávky na Texaský masakr buldozerem. Když to celé zelektronizujeme a bude to blikat a divoce šajnit a ječet, tím lépe. Přiblížíme se k objektu s upoutávkou v natažených rukách před sebou a ve chvíli, kdy je juvenilova pozornost soustředěna na nějaký klín (pozor, je schopen soustředění pouze po několik desítek vteřin, musíte tedy jednat rychle!), upoutávku obrátíme. Na zadní straně máme připraven text, nabídku pracovního místa pokladníka v hypersuper, pozice sales manager sčot. Efekt je stejný jako při první metodě, juvenil opět zhibernuje a s některými to i šlehne. Nevýhodou této metody je, že žáci základních škol zpravidla neumí číst a je tedy použitelná pouze na středo a vyskoškoláky, ovšem i tady z opatrnosti použijeme pouze velká tiskací písmena.


Následuje transport do místa, kterému říkáme sběrný dvůr. K přenosu se osvědčil kufr, ze kterého odchycenému tvoru kouká pouze hlava, aby se neudusil, tělo je ukryto uvnitř, aby nemohl kopat. Pokud by cestou začal povykovat, křísněte mu hlavičkou o nejbližší schod, to pomáhá a navíc nemůže nastat žádná měřitelná škoda. Oni mnoho neváží, zejména dívky jsou vysíleny dietami a touhou po tom ukázat kostru, takže je nosím v jedné ruce a nemusím ani přehazovat.


Poslední etapou je tzv. konečné rozpočtové (fiskální) řešení, je to sice fáze nepříliš příjemná, ale nutná. Bez ní by bylo všechno předešlé snažení nanic a státní rozpočet by se nevzpamatoval nikdy.


Úplně nejjednodušší metoda spočívá v tom, že juvenila zavřeme v místnosti plné klasických konzerv, tedy těch, které nemají to dnešní obvyklé očko k otevírání. A přiložíme dva otvíráky, také klasické, z ocelového kvalitního plechu, na pantíku řezací nožík, druhá část je opěrná ploška pro palec, s výřezem na kraj konzervy. Výrobní cena několik haléřů, přibalovaly se ke konzervám, dnes už je neuvidíte. Juvenil je zvyklý na elektrické či různé mechanické otvíráky v ceně stovek korun a na jednoduchý způsob otevření konzervy nepřijde, protože je pitomý. Končí sice nepěkně, ale vy jste z obliga.


Další metody už jsou násilné. Oběť donutíme postupně mýt nádobí, vytřít podlahu, vyluxovat, vyčistit několik párů bot a zvlášť zatvrzelé pak umýt okno. Většinou končí svou neblahou pouť po tomto světě s luxem v ruce, několik případů se však dopracovalo až k tomu oknu. Napáchané škody na bytovém zařízení ale bývají významné.


Následující varianta patří opět k jednodušším. Do uzamčené místnosti umístíme volební urnu a gymnazistu donutíme házet to sociální demokracii. Po třetím volebním kole bývá finito.


Čtvrtá a poslední metoda je sice dost drastická, juvenila musíme předem svázat, ale zato se u ní užije spousta legrace, protože při tom dělají děsný ksichty. Pubescentovi nasadíme jeho vlastní sluchátka a na plný pecky mu do nich pustíme Bábinčin Maršovský valčík . Při slovech písně „…jenom zvolna, polehoučku, musíš tančit ty můj vnoučku“ přichází krize a po „… abys neznavil příliš bábinku svou“ nastává konec. Oldřich Kovář už zpívá jenom pro nás dospělé.


Vím, je to těžké, mnozí z nich jsou vaši vnuci, vnučky, neteře, synovečkové. Kdybyste ale věděli, že můžete změnit osud týhle země tím, že jim zatnete tipec, udělali byste to? Jasně že jo. Jestli v týhle zemi zvítězí v příštích volbách pravice, tak za to budou moct mladý lidi, protože to jsou ty, který pravici volej. Mladý lidi totiž mají takzvanou selektivní paměť, díky níž si nejsou schopni zapamatovat nic jiného, než dusdus, potom co mají mít na sobě aby byli in, kde dostanou nažrat a kapesný, jinak nerozumí vůbec ničemu.


Jestliže tihle přijdou k volbám, je s touto zemí konec.


Doprovázen bude velebnými tóny pohřebního dusdus.

 

(Diskuze k článku je otevřena ZDE.)


Převzato z blogu autora na blog.idnes.cz

 

Foto: zdroj

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments