Bhútánský ráj zblízka: Velmi hrubé národní štěstí


Růst „hrubého národního štěstí“ (na rozdíl od hrubého domácího produktu) je oficiálním cílem bhútánského krále a vlády. V kombinaci s celkem neporušenou himalájskou krajinou a budhistickou kulturou přispívá rétorika bhútánského krále k dojmu, že Bhútán je rájem na zemi. Jedná se o více než pouhou rétoriku?

Budhismus v národním zájmu

Hrubé národní štěstí poprvé definoval bhútánský král Jigme Singye Wangchuck v roce 1972 jako cíl bhútánského rozvoje a oblast národního zájmu. Do centra postavil tibetský budhismus (vadžrajána) a související bhútánské tradiční kulturní hodnoty spolu s udržitelností hospodářského růstu a ochranou životního prostředí.

Snad nejdůležitějším aspektem celého bhútánského programu rozvoje bylo od počátku posílení bhútánské národní identity. Vtěsnán mezi Indií a Čínou, Bhútán se podle krále Wangchucka potřeboval zviditelnit a odlišit, aby si udržel svou autonomii.

Strategicky, nehledě na blízkou kulturní příbuznost s Tibetem v Číně, Bhútán vsadil na Indii. S Indií vede téměř veškerý svůj zahraniční obchod. Do Indie Bhútán prodává elektrickou energii z nově vybudovaných vodních elektráren. A na svém domácím trhu Bhútán nabízí místo levného čínského dovozu téměř výlučně – o něco méně konkurenceschopný – dovoz z Indie. Indická armáda na pozvání bhútánského krále umístila v Bhútánu tisíce vojáků.

Dalším pilířem strategického rozvoje Bhútánu se stal velmi výběrový cestovní ruch. Bhútánská vláda upravuje cenovou regulaci cestovního ruchu tak, aby Bhútán navštěvovali pouze „kvalitní turisté“ a Bhútán měl z turismu pouze prospěch. Jako výstrahu proti neregulovanému cestovnímu ruchu bhútánští úředníci udávají problémy Nepálu a Thajska. Do Bhútánu se dnes dostane téměř výlučně jen ten, kdo je připraven platit bhútánským cestovním kancelářím 200 dolarů denně a monopolním bhútánským aerolinkám 700 dolarů za let z nedalekého Bangkoku nebo Delhi. Sazba za den se má podle současných politických debat od příštího roku zvýšit na 250 dolarů. Bhútánská vláda a cestovní kanceláře mají zvláště velký zájem o hosty, kteří jsou schopni zaplatit 500-1500 dolarů za den v desítkách nových luxusních rezortech otevřených v posledních dvou letech. O hostech pěti nejdražších rezortů Aman (v ceně 1000 až 1500 dolarů za den) hovoří bhútánští průvodci a místní úředníci s pýchou. Ani ti však nesmí po Bhútánu cestovat bez povolení s přesně udanou trasou a bez doprovodu oficiálního bhútánského průvodce.

Hrubé národní štěstí se sice těžko měří ale jako program rozvoje zatím Bhútánu hospodářsky prospívá. Tradičně měřený hrubý domácí produkt se během posledních 10 let zvyšoval v průměru o 10 procent ročně – tažen právě vývozem elektrické energie a cestovního ruchu. Prodej elektrické energie do Indie generuje přes třetinu bhútánského HDP, cestovní ruch tvoří čtvrtinu. V přepočtu na osobu se celkový bhútánský národní příjem za posledních 10 let ztrojnásobil.

V souladu s programem hrubého národního štěstí Bhútán využívá rostoucích finančních zdrojů směrem k posílení svých tradičních hodnot a identity. Výsledkem státních investic (a částečně také soukromé pomoci ze zahraničí) jsou desítky nákladně opravených starých budhistických chrámů a klášterů a další desítky skvostně zdobených nových. Počet nově vybudovaných chrámů a klášterů v některých lokalitách převyšuje počet škol a nemocnic. To však mnohé Bhútánce nepřekvapuje. Ještě před 40 lety v Bhútánu nebyly školy a nemocnice žádné.

Každý 25. muž a každá 50. žena žijí trvale v budhistických klášterech. Povinné odvádění stanoveného počtu dětí do klášterů bylo podobně jako otroctví v polovině 20. století oficiálně zrušeno. Tlak posílat děti ve věku od šesti let na celý život do kláštera však zvláště na venkově zůstává. Místní média zdůrazňují, že zajistit dostatečný počet budhistických mnichů a jeptišek je součástí bhútánské identity a v bhútánském národním zájmu. Mediální ohlas naznačuje, že se turistům a zahraničním pozorovatelům důraz na tradiční hodnoty v Bhútánu líbí.

Na národní úrovni se bhútánský program rozvoje všeobecně pokládá za úspěšný a všeobecně prospěšný. Jak se ale jeví z pohledu jednotlivých Bhútánců?

Štěstí v životě Bhútánce

Stovky Bhútánců v posledních letech velmi zbohatly. Tak jako jejich král (absolvent university v Oxfordu) vystudovali na nejlepších univerzitách ve světě. Mají v rukou značnou část zemědělství, obchodu s Indií a cestovního ruchu (včetně výroby a výnosného prodeje tradičních bhútánských rukodělných výrobků).

Desetitisíce Bhútánců získaly dobrou zdravotní péči a dostatečné vzdělání na to, aby našly obživu i mimo svou vesnici a pole. Mluví dobře anglicky a na osobní úrovni ztělesňují úspěch bhútánského rozvoje.

Většina z 650-tisícového bhútánského obyvatelstva ale stále žije v chudobě, polovina je negramotná, polovina také nemá přístup k elektřině ani pitné vodě. Pokud chodí děti na venkově do školy, mají to v průměru hodinu pěšky. Do nejbližší nemocnice je to z bhútánských vesnic v průměru ještě dále. Většina dětí se tedy na venkově stále rodí doma, šest ze sta se nedožije prvních narozenin. V různých vesnicích jsem navštívila ženy po porodu doma. Seděly s dítětem (a s jinými dětmi na hlídání) na zemi, v koutě nebo u neproskleného okna. Řekly mi, že jim při porodu pomáhala sousedka. Osobně se mi zdá, že by Bhútán v rámci svého programu národního štěstí mohl vyčlenit větší část nově nabytého bohatství ve prospěch základních životních potřeb svého vesměs chudého obyvatelstva na venkově narozdíl od tolika drahých chrámů.

Tisíce Bhútánců – například menšiny dávného nepálského původu – jsou dodnes terčem diskriminace. Mnozí putují s rodinami v mobilních slumech za prací na výstavbě a opravě silnic za výdělek necelých dvou dolarů za celý den práce. Děti v těchto komunitách nemají možnost školní docházky ani lékařské péče. Dospělí pracují v podmínkách připomínajících otroctví počátku 20. století. Tyto minoritní komunity mi při návštěvě připadaly, jako by do bhútánského programu hrubého národního štěstí vůbec nepatřily.

Nezletilí mniši a jeptišky většinou přicházejí do klášterů z donucení. Bhútánská média každý týden přinášejí zprávy o tom, že jich několik bylo chyceno při útěku z kláštera. Pokud mají štěstí, vysvětlí situaci rodičům, kteří je mohou od kláštera vykoupit za 120 dolarů. Po návratu do rodné vesnice jimi však sousedé pohrdají. Utečenců z kláštera si nikdo neváží. Pokud ale štěstí nemají, zemřou při útěku v džungli (místní noviny informují o takových případech téměř každý týden). Vrátí-li se do kláštera, budou zbičováni. Tresty bičováním jsou v klášterech běžné za mnohem menší přestupky. V klášterech, které jsem v Bhútánu navštívila, mi mniši nebo jeptišky na otázku tiše prozradili, že útěky, návraty a bičování jsou běžné. Při návštěvě jednoho kláštera jsem přes pootevřené okno zahlédla, jak desetiletý mnich během společného hlasitého předčítání zbil šestiletého. Aby nebyl slyšet jeho pláč, začali okolní nezletilí mniši odříkávat svůj text hlasitěji. Násilí v klášterech nezapadalo do mého chápání bhútánského štěstí.

Bhútánské štěstí z mé vlastní krátké zkušenosti

Jako host Bhútánu jsem byla nejdříve unešena krásou přírody, architektury a tváří bhútánských dětí. Po pár dnech mě však stále více roztrpčovala pokračující chudoba a diskriminace v rozporu s bhútánskou rétorikou a národním hospodářským růstem.

Základní soukromá práva a potřeby, podobně jako v jiných asijských zemích, jako by zůstávala nekompromisně podřízena národním zájmům. Snad se bhútánský král domnívá, podobně jako mnozí asijští politici, že posílení svobod a práv jednotlivce oslabuje moc národa, že nacionalismus a národní identita prosazovaná na úkor práv jednotlivce je nutností pro národní úspěch v globalizovaném světě.

Rozčilovaly mě časté zmínky o bhútánské superioritě a o „nekvalitních turistech“, přísná omezení pohybu, nedostupnost mnohých památek na itineráři, protože třeba mnich, který má na starosti klíče odešel na celý den na vycházku. Že navzdory neustálému zdůrazňování kvality jsou v hotelech blechy. Že jsou turisté vesměs pokládáni za nebezpečí pro bhútánský ráj.

Bhútán si jistě zaslouží v mnoha směrech obdiv. Ne však slepý obdiv, jaký často získává. Rájem na zemi určitě není ani pro turisty ani pro většinu svých obyvatel.

Převzato z blogu autorky na Aktuálně

Foto: zdroj

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments

Nejnovější příspěvky