Bradyho dluhopisy pro eurozónu

Září 15, 2010

WASHINGTON – Dnešní konvenční pohled na eurozónu vypadá tak, že krize již pominula – že se intenzivní a často existenciální obavy o budoucnost společné měny z počátku letošního roku podařilo zmírnit a vše je dnes opět pod kontrolou.

To je ovšem v příkrém rozporu s fakty. Evropské trhy dluhopisů znovu vysílají politikům na celém světě mrazivé sdělení. Dluhopisy států z „periferie“ eurozóny nadále ztrácejí hodnotu a riziko irského, řeckého a portugalského státního bankrotu je vyšší než kdykoliv předtím.

Děje se tak navzdory společnému záchrannému balíku, který v květnu vyčlenily pro Řecko Evropská unie, Mezinárodní měnový fond a Evropská centrální banka, a navzdory pokračujícímu programu nákupu dluhopisů zemí na okraji unie Evropskou centrální bankou. Několik týdnů před svým výročním zasedáním (po němž bude následovat listopadový summit skupiny G-20 v Soulu) ustupuje MMF tlaku pumpovat do EU stále vyšší sumy za stále menšího počtu podmínek.

Oficiální rétorika se znovu snaží přesvědčit trhy, aby ignorovaly realitu. Guvernér irské centrální banky Patrick Honohan označil úrokové sazby irských vládních dluhopisů za „směšné“ (míněno směšně vysoké) a analytici MMF tvrdí, že státní bankrot v Irsku a Řecku je „nepotřebný, nežádoucí a nepravděpodobný“.

Znepokojivě to připomíná letošní jaro, kdy se prezident ECB Jean-Claude Trichet obul do skeptického trhu dluhopisů a označil případný řecký bankrot za nepochopitelný. Dnešní trhy se však domnívají, že Řecko s padesátiprocentní pravděpodobností během příštích pěti let zbankrotuje – a v případě Irska činí tato pravděpodobnost 25%. Důvod je prostý: Řecko i Irsko jsou pravděpodobně insolventní.

Zatímco o řeckém fiskálním fiasku už dnes každý ví, irské problémy jsou hlubší a méně lidí jim rozumí. V kostce řečeno: irští politici nedohlíželi na své banky a zpovzdálí sledovali (či dokonce opěvovali) „keltský zázrak“ tažený dluhově financovanou výdajovou nestřídmostí. Irsko tehdy rostlo rychleji než všechny ostatní členské země EU a nemovitosti v Dublinu se zařadily mezi nejdražší na světě.

Do konce roku 2008 rozpůjčovaly tři největší irské banky více než trojnásobek národního důchodu země. Krach nastal v roce 2009, kdy se irský trh nemovitostí zhroutil a zanechal v zemi velké nesolventní banky, zkolabované rozpočtové příjmy a největší rozpočtový schodek v Evropě.

Irské banky financovaly svůj rychlý růst tím, že si půjčovaly od jiných evropských bank, takže se zdraví evropské finanční soustavy stalo závislým na přežití těchto nesolventních finančních ústavů. Není žádným překvapením, že největším věřitelem Irska je dnes ECB – kvůli skupování irských vládních dluhopisů. Irsko obdrželo od ECB více prostředků než Řecko – celkem 75% irského HNP, přičemž tato částka dál rychle roste.

Cenou za tyto snadno dostupné peníze z ECB je skutečnost, že irská vláda musí chránit evropské věřitele, kteří by jinak čelili velkým ztrátám. Kvůli následné mohutné sanaci bank v kombinaci s pokračujícími rozpočtovými schodky a klesajícím nominálním HNP se irský dluh dále nafukuje, přičemž platební schopnost této země zaznamenala kolaps.

Investoři na neudržitelné dluhy přirozeně reagují tím, že prodávají dluhopisy tak dlouho, až se úrokové sazby stanou „směšnými“. Tyto vysoké úrokové sazby dusí firmy i domácnosti, způsobují další hospodářský kolaps a činí dluhy ještě více neudržitelnými. Aby Irsko zastavilo tuto sestupnou spirálu, je třeba odstranit irské riziko insolvence. Buďto musí banky vyhlásit neschopnost splácet své starší závazky, anebo bude muset vláda vyhlásit bankrot spolu s nimi. V každém případě bude nutné další utahování opasků a Irsko bude potřebovat překlenovací financování ve značném objemu.

Irští a evropští politici by měli být první, kdo tato obtížná rozhodnutí učiní, ale současná garnitura to neudělá. Místo toho uzavřeli EU, ECB a Irsko faustovskou dohodu, která udržuje Irsko likvidní (tzn. že tato země získává eura), ale nedělá nic pro zastavení zvyšující se pravděpodobnosti insolvence (tzn. rostoucí neschopnosti tato eura v budoucnosti splatit).

MMF, který by se měl této nebezpečné dohodě postavit, místo toho plánuje, že nesolventním státům otevře kohoutky (s čínskými, americkými a jinými prostředky) ještě více. Třicátého srpna zrušil fond strop na svou „Flexibilní úvěrovou linku“, jež byla zavedena v roce 2009 s cílem rychle poskytnout prostředky zemím v dočasné krizi.

Navíc MMF oznámil nový program financování s názvem „Preventivní úvěrová linka“, který bude poskytovat prostředky rychleji a za menšího počtu podmínek – a to i zemím bez „zdravých veřejných financí“ a „účinného finančního dohledu“. Fond také doufá v založení nového „mechanismu globální stabilizace“, jenž bude poskytovat úvěrové linky regionálním uskupením (jako je EU).

V čele MMF stojí evropský politik a její rada ředitelů je Evropě nakloněná mnohem více, než by odpovídalo jejímu ekonomickému významu, v důsledku čehož překotně zmírňuje úvěrové podmínky pro Evropu ve chvíli, kdy členské země EU trpí hlubokými problémy s insolvencí.

Existuje jedno lepší řešení, které bylo poprvé odzkoušeno v 70. letech, kdy komerční banky ze Spojených států půjčily příliš mnoho peněz Latinské Americe. Suverénní dluhy byly nakonec restrukturalizovány vytvořením tzv. „Bradyho dluhopisů“. Trik spočíval v tom, že se bankám nabídla příležitost vyměnit své pohledávky v (nesolventních) latinskoamerických zemích za dluhopisy s dlouhou splatností a nízkým kuponem, které byly zajištěné pokladničními poukázkami amerického ministerstva financí.

Díky kvalitnímu zajištění mohly banky držet tyto dluhy ve svém účetnictví za nominální hodnotu. Současně tato výměna snížila dluhové závazky problémových zemí – a umožnila jim postavit se znovu na nohy.

Také Evropa by se mohla touto cestou vydat. Místo pokračujícího vršení nových dluhů na špatné staré dluhy by se dal stabilizační fond EU využít k zajištění těchto nových dluhopisů v nominální hodnotě. Věřitelům by se mohly nabídnout buďto tyto dluhopisy, anebo krátkodobější dluhopisy s vyšším kuponem – ale se sníženou dluhovou jistinou. Těmto novým finančním nástrojům by se mohlo říkat Trichetovy, Merkelové/Sarkozyho nebo Honohanovy dluhopisy – podle toho, co nejspolehlivěji přispěje k dosažení konsensu.

Simon Johnson, bývalý hlavní ekonom MMF, je spoluzakladatelem předního ekonomického blogu http://BaselineScenario.com, profesorem Sloanovy fakulty managementu na MIT a vysoce postaveným členem Petersonova institutu pro mezinárodní ekonomii.

Peter Boone, vedoucí oddělení efektivních intervencí v Centru pro hospodářskou výkonnost při London School of Economics, je ředitelem společnosti Salute Capital Management.


Copyright: Project Syndicate, 2010.

www.project-syndicate.org

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.

 

Přetisk materiálu z těchto webových stránek bez písemného souhlasu Project Syndicate je porušením mezinárodního autorského práva. Chcete-li si svolení zajistit, kontaktujte prosím distribution@project-syndicate.org.

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments

Nejnovější příspěvky