Odcházejí. Kapek, Husák, Lenárt a jiní. Nyní i V. Biłak. A zůstává po nich spousta otázek. Jak mohli? Co vůbec byli? Proč to dělali? Mnohá z jejich tajemství odcházejí s nimi. Už se asi ani nedovíme, jak to bylo s tzv. zvacími dopisy, i když se znovu v prvních nekrolozích objevily na scéně. Potřebovali snad lidé z tehdejšího kremelského politbyra alibi pro případ, že jednou se jich bude někdo ptát na jejich motivy k okupaci Československa? O něčem takovém lze pochybovat. Jediné, kdo je potřeboval byl B. Jelcin, který nejspíše nechal svého dvorního archiváře Pichoju „nalézt“ text, který se jako zvací dopis tvářil. Důvod byl jednoduchý: vyhnout se placení reparací za vojenskou agresi. Z toho samého důvodu se o něm zmiňují i dnešní představitelé KSČM, aby se zavděčili v Moskvě. Na motivy k akci s jasným geopolitickým kontextem, o které bylo jasné, že neměla sloužit ke kamufláži nějaké přátelské „výpomoci“ skupince soudruhů, kteří navíc ani nepatřili ve své zemi – rovněž komunistické – k té nejvyšší nomenklatuře, nějaký zvací dopis nestačil. Operace „Dunaj“, o níž se hned po listopadu 1989 začali ve svých autorizovaných i neautorizovaných, vždy však děravých pamětech lidé jako Husák či Štrougal vyjadřovat jako o okupaci, byla motivována něčím jiným. Ještě dnes lidé z normalizačního vedení považují Dunaj za akci, k níž nikdy nemělo dojít. Měla jiné pozadí a tedy i jiný motiv než zvací dopis. Ani dosud žijící členové normalizační věrchušky netrpí iluzí o tom, proč se to stalo, i když fakta jsou dosud zamlžena. K čemu by Kremlu byl tehdy zvací dopis? Podobné modely zdůvodňování agrese byly používány již v roce 1939, kdy se měla ve Finsku (resp. někde v Leningradě, protože do Helsink se nikdy sovětská vojska nedostala) vytvořit pod vedením osvědčeného kominternovce Kuusinena dělnicko-rolnická vláda, či v roce 1956 v Budapešti. Jen figury se měnily. Tam to byl Kadár.
Ten, kdo tlačil na páku v druhé polovině r. 1967 (tehdy to totiž vše začalo), byli sovětští maršálové velící raketojaderným vojskům. Byli to poučení lidé dobře informovaní o tom, co zbraně hromadného ničení dokáží. Báli se rozpoutání nového světového konfliktu poté, co na Blízkém východě brzy po červnové válce hrozila vypuknout další lokální válka. Tentokrát by však Izraelci – aby se ubránili modernizované a přezbrojené egyptské a syrské armádě – použili své tajné odvetné zbraně vyvíjené v jaderném centru Dimonna. Zbraně, jejichž oficiální existenci nikdy představitelé tohoto státu nepřipustili, ale jejichž existence ani nebyla jimi zpochybněna. V centru, které vznikalo v Negevu brzy poté, co se po válce, kterou Izraelci nazývají válkou za nezávislost (nestranný historik by to ale tak rozhodně nenazval) vytvořila situace, která tam fakticky trvá s jistými obměnami dodnes. O tom ale nemá být tento komentář.
Zde jde především o to, jak jsme schopni porozumět skutečným příčinám toho, proč došlo k Srpnu 1968, a hlavně jakou roli v tom tehdy i potom hrál V. Biłak. V roce 1968 se svět díky sovětským maršálům, kteří se rozhodli nedopustit, aby se opakovala situace z Karibiku o 6 let dříve. Tehdy se jim situace málem vymkla z rukou díky přehnané víře v komunistickou ideologii a hlavně díky možnosti, kterou jejich nadřízenému, tedy Chruščovovi dodávala nadměrná osobní moc. V roce 1967 se rozhodli zabránit Brežněvovi, aby on a další členové politbyra směřovali nezadržitelně ke zničující válce. Vybrali proto pro ně náhradní cíl – Československo. To, že jim naletěl, se dověděl sovětský generální tajemník od člena politbyra Mazurova, který dozoroval vpád vojsk hned druhý den poté. Poslal proto A. Jakovleva, budoucího architekta gorbačevovské perestrojky, do Prahy, aby se pokusil zachránit, co se dalo. Po Jakovlevovi zůstala v paměti Bílá kniha a periodika Zprávy či vysílací stanice Vltava, kterou zřídil. A také sovětská agentura, která později řídila změny v Listopadu 1989, ale v v pozměněné podobě zde funguje stále.
Sověti tehdy věděli, poté, co se dohodli o spolupráci přes GRU s tehdejší KGB (velitel raketových vojsk maršál Ivašutin a významný činitel GRU byl v 50. letech i zástupcem předsedy KGB), že přesvědčivost představy o nebezpečné situaci v Československu byla i pro mnohé jejich činitele tzv. „zu viel“. Vytvoření věrohodného zdání kontrarevoluční situace v Československu, kde je třeba zasáhnout, aby západní výspa soctábora neutrpěla porážku v následujícím střetu, po němž by došlo k ohrožení údajných vymožeností bolševického systému, aby to působilo jako sousto, po němž politbyro skočí jako ryba po návnadě, bylo náročným úkolem. Jak se to stalo, je podrobněji popsáno v mé studii „Operace Srpen 1968“ vydané v roce 2011 v Našem vojsku. Nakonec – navzdory mnoha pochybám – zásah na obranu hranic impéria ve východní Evropě dostal přednost před angažmá v konfrontaci v blízkovýchodním regionu. Napomohlo tomu i to, co se svými agenturami předvedly jejich tehdejší tajné služby ve střední Evropě. Bylo to něco, co silně připomínalo film „Vrtěti ocasem“. Jen místo Albánie to tehdy bylo Československo. S pomocí smečky agentů-tzv. nelegálů stažených k operaci simulující propuknutí plíživé kontrarevoluce v Praze z celé západní Evropy (včetně bratra pozdějšího známého defektora Gordijevského působícího v jedné západoevropské zemi) vytvořili v zemi, kde si většina obyvatel v rusofilském opojení z minulosti vytvořila o sovětském monstru představu jako o bratrské zemi. Vytvořily se tak nezbytné předpoklady k tomu, aby během jediné noci z 20. na 21. srpen se z Československa stala země zavilých nepřátel SSSR. Sověti, Rusové, družba, přátelství, bratrská minulost i současnost, to vše se mělo během jedné noci přetavit jako v jakémsi tavícím kotli v předmět hluboké nenávisti.
Cíl byl splněn. Nová válka na Blízkém východě propukla až za pět let, kdy egyptský prezident Sadat nechtěl nadále čeka. Zahájil tzv. jomkipurskou válku a svět se znovu dostal na hranu velké katastrofy. Pět let odkládání tohoto konfliktu však přispělo k přípravě na odvrácení toho, co by jinak bez této pauzy odvrátit asi nešlo.
Mezitím v okupovaném Československu vypukla tzv. normalizace. Toto slovo (poprvé jej použil Saša Dubček, původně naprosto oddaný bolševik a Brežněvův satrapa, ne příliš vzdělaný a moudrý, ale mediálně úspěšný, který se stal nakonec pro mnohé Čechy a Slováky symbolem jejich odporu k sovětskému systému moci) představovalo původně něco jako uklidnění poměrů. Sověti je převzali, a v jejich podání již nešlo o nic jiného než o podrobení si Československa v zájmu svých cílů. Něco je to ale stálo. Korupci zdejších struktur nevyjímaje. Přerozdělení postů k tomu také patřilo. Jejich systém moci však dlouho nebyl způsobilý poskytovat obyvatelům sovětského impéria byť jen náznakem něco, co by se blížilo blahobytu. V zemi, kde se produkovaly ve velkém mezikontinentální rakety s výkonnými termonukleárními hlavicemi a podobné zbraně, včetně konvenčních, byl problém vypěstovat dostatek obilí a vyrobit přiměřené množství masa, mléka a jiných potravin. Prudké zvýšení cen nafty a plnu, které ale následovalo po válce na Blízkém východě v roce 1973, však tento problém řešilo. Největší země světa s největšími zdroji energetických surovin si najednou mohla koupit dostatek potravin a někdy i jiných spotřebních věcí na světovém trhu. Udržení stability v okupovaných zemích, včetně Československa, tak bylo řešitelné, ovšem s dvěma podmínkami: jednak, že tento „blahobyt“ bude trvat po delší dobu (v r. 1986 cena nafty prudce poklesla na 9 dolarů za barel z dřívějších 30 a začaly problémy), jednak se v okupované země najdou jedinci z řad domácího obyvatelstva, kteří budou ochotni spolupracovat na normalizaci.
V. Biłak byl pro Brežněva a spol. ideálním kolaborantem. Byl hluboce věřícím komunistou internacionálního typu a nebyl úplně hloupý. Nepatřil v žádném případě ke vzdělancům či k moudrým jedincům. Jeho formálním vzděláním byl diplom z vokovické Sorbony, získaný až po dlouhém, nakonec i dálkovém studiu na této zvláštní škole. Nikdy se nezúčastnil žádných vzdělávacích činností v SSSR jako mnozí z domácí nomenklatury, tím méně na některé civilní vysoké škole doma či jinde. Nepotřeboval to. Na rozdíl od četných výroků zmiňujících v souvislosti s jeho kvalifikací jeho výuční list s údajnou poznámkou „Něpúšťat na saka!“. Nikdo tento list nikdy nikde nedokladoval. Navíc měl být podepsán českým krejčovským mistrem v Hradci Králové, kde se Biłak v letech 1931-5 vyučil ( s odměnou 50 Kč za výborné výsledky) a poznámka měla být napsána slovensky!
Nikdo nezmiňuje, jak se mladík v jeho věku (v 11 letech mu zemřela matka, otec ještě v raném dětství) dostal sám do východních Čech a jak si dokázal najít (snad s pomocí staršího bratra, který přišel do Hradce o něco dříve) jeho finančním i jiným možnostem přiměřené uplatnění. Biłak byl v jistém ohledu v mnoha směrech samoukem, což jej nakonec přivedlo i ke změně víry. O tom, jakou roli v jeho životě měla víra, včetně jeho mládí, svědčí řada skutečností, i návštěva regionálního biskupa u jeho matky ještě předtím, než osiřel. Přemlouval ji (neúspěšně), aby syna přihlásila do kněžského semináře. Něco takového nebylo běžné. Bylo to uznání kvalit malého Vasila, a to jak v oblasti schopnosti vzdělávání se, tak i víry.
Z hluboce věřícího mladého člověka se stal nakonec hluboce věřícím komunistou, což v době krize asi nebyl problém. Mnohé je známo jen z jeho pamětí (viz výše), ale i od lidí, kterými se později, když byl prověřen jako bolševik v stalinském období, začal obklopovat. Jistě mu k tomu pomohly jeho geny. Otec, úspěšný repatriant z USA, kam se jako Slovák z jedné z nejchudších oblastí východního rusínského Slovenska opakovaně dostával za prací, i jeho matka (ať si o jejím příběhu z péra V. Biłaka myslíme co chceme) mu dali do vínku pozoruhodný kapitál schopností jít tvrdě za svým cílem. Ostatně i jeho bratr (vedle něho jediný, který z 9 sourozenců přežil) byl úspěšný. Lidé, kteří jej poznali, si jej velmi cenili, i když na rozdíl od Vasila nebyl činný v politice. Krejčík Vašek především nebyl hloupý (lidé v Hradci jej identifikovali s tímto jménem, protože rusínské jméno Vasil zde nebylo v té době běžné), což je běžný omyl mnoha lidí, kteří mají potřebu se k jeho osobě vyjadřovat.
K pozitivům lidí jako VB patřila právě schopnost opřít se o kvalitní – tak jako on v komunistickou ideologii věřící – kolegy, doma i jinde. Okruh jeho zdejších kolegů asi nejvíce charakterizují lidé jako Hübl (do roku 1968), Houštecký či Fojtík. Patřili ve své době k nejrespektovanějším bolševikům, i když to byl respekt, který může být mnohými zpochybňován. Jeho vliv na tyto lidi byl pozoruhodný i tím, že jej uznávali za svého guru. Asi tak, jako zase on sám uznával za svého guru Brežněva. Brežněv vydržel v čele KSSS od r. 1964 do 1982. Ale už v r. 1952 byl zvolen s podporou Stalina do politbyra. Chruščov si jej vybral poté, co zavrhl Bulganina, Vorošilova, Malenkova a jiné své spolupracovníky z úzkého vedení KSSS v době Stalina, za svého blízkého spolupracovníka. Můžeme si o tom myslet co chceme, ale vliv Brežněva na život v SSSR byl zvláště poté, co svrhl Chruščova a minimálně do té doby, dokud těžce neonemocněl v druhé polovině 70. let, mimořádný. A mnozí pamětníci tehdejšího dění v Rusku jej dodnes vzpomínají jako nejúspěšnějšího sovětského vládce. A to navzdory tomu, že za Gorbačova byl označen za symbol období tzv. zástoje. Je jisté, že bez solidní analýzy tehdejších poměrů v SSSR i ve světě není snadné objektivně vyhodnotit, kdo byl a kdo nebyl Brežněv. Totéž ovšem platí i o Biłakovi samotném.
Zvykli jsme si věci silně zjednodušovat. Biłak je pro nás jasný prototyp kolaboranta. Tím samozřejmě také byl. Byl pro své mnohé bývalé soudruhy i zrádcem vinným tím, že se podepsal na osudech velkého počtu lidí, na jejichž degradaci se podílel . Jeho podíl na rozpracování tzv. Poučení z krizového vývoje a hlavně na jeho realizaci byl enormní, i když šlo v podstatě o sovětský dokument, který byl dokončován někde v okolí Varšavy lidmi se suslovovského týmu . Jeho dikce i jiné „výkony“ z něj udělaly prototyp, který se stal předmětem kolektivní nenávisti a opovržení. Máme-li se však pokusit o objektivní, na emocích a jiných zkreslujících faktorech nezávislý přístup, představuje Biłak něco jako tvrdý, dokonce velmi tvrdý oříšek pro každého, kdo se v něm chce vyznat. Odbýt jeho roli v nedávných dějinách jen zjednodušeným hodnocením, které se z mnoha nekrologů nabízí, představuje velké riziko pro každého, kdo chce lépe porozumět tomu, co se v této společnosti nedávno stalo a co má ještě pokračování. V souvislosti s připravovanou edicí jeho Pamětí (ta předchozí proběhla bez jeho souhlasu a v podstatě se jednalo o jím neautorizované, v principu ještě syrové – byť pro každého, kdo se tímto obdobím zabývá velmi cenné – vzpomínky vyžadující ještě korektury a doplňky, končící někdy na sklonku 60. let) chci zdůraznit (byl jsem vedením nakladatelství BVD vyzván, aby připravil nezávislou studii objektivizující jeho roli v nedávné minulosti), že:
-
V. Biłak patřil ke garnituře tzv. profesionálních revolucionářů bolševického typu, ovšem až k té třetí ne-li čtvrté generaci, která už neměla za cíl vybojovat moc, ale usilovala o to, jak získanou moc uhájit a upevnit
-
Ve svém soukromí byl vnímán jako osoba s výraznými asketickými rysy, ne nepodobnými rysům někdejších inkvizitorů či fanatického mnicha odmítajícího hereze všeho druhu. Něco na způsob oddaného příslušníka vojenského řádu přísahající doživotní věrnost a osobní čistotu nikoliv papeži, ale generálnímu tajemníkovi komunistů . Tomu mj. podřizoval i své soukromí. Jeho ideálem byla postava tajemníka ze severu, na jejímž vytvoření se v tajné spolupráci s J. Dietlem osobně podílel.
Biłak nebyl v žádném případě jednorozměrnou postavou. Také jeho dříve vydané paměti o tom svědčí. V jeho životě bylo mnoho temných míst. S bývalým krajským tajemníkem z Banské Bystrice z ranně padesátých let, tedy s jeho dlouholetým přítelem A. Dubčekem /až do léta 1968/ ho spojovala i účast na tak sporných aktivitách, jako byla násilná kolektivizace. To jej motivovalo ke strachu z jakýchkoliv reforem mocenského systému a nutilo jej k roli nejkonzervativnějšího konzervativce. Jeho – Brežněvem nejvíce ceněná – úloha v srpnu 1968 nejspíše nespočívala ve spolupodepsání zvacího dopisu, ale v ovlivňování československé „delegace“ při moskevských rozhovorech. Nezhroutil se jako Indra, ale asistoval po boku L. Svobody při manipulacích s tehdejšími představiteli ČSSR tak „úspěšně“, že Kreml nemusel sáhnout k uplatnění tehdy již připravovaného přímého okupačního režimu. Brežněv tak mohl zvolit pro něj výhodnější cestu normalizace. Za to si jej Sověti nejvíce cenili.
Není sporu, že v následujících dvaceti letech představovalo pro mnohé Čechoslováky biłakovské pojetí normalizace (vždy v úzké spolupráci s Husákem!) to nejhorší, co s tímto obdobím souviselo. V tomto směru je poučné nahlédnout, jak se on sám ve svých pamětech vnímal. Na rozdíl od psychopaticky orientovaného Z. Mlynáře těžícího ze svých kamarádských kontaktů s budoucím vůdcem perestrojky i ze své role tajné spojky Kremlu v Československu, který se stal paradoxně významným představitel domácího disentu v emigraci (blíže v mé studii Operace Listopad 1989 vydané v r. 2012 v Našem vojsku) se Biłak propracovával k nejvyšší moci jinak . Byl to on, kdo v listopadu 1987 požádal na zasedání politbyra svého – do té době mu oddaně sloužil – šéfa G. Husáka, aby uvolnil místo v čele KSČ. Tím nepřímo zahájil etapu směřující k Listopadu. Tedy k něčemu, co on sám nezamýšlel. To byla jeho karma. Následují čtvrtstoletí již mohl jenom přihlížet k vývoji, který si určitě ani ve svých nejčernějších snech o budoucnosti v době normalizace neuměl představit. Představa, že Biłak zemřel 7. 2. 2014 klidně ve spánku ve své komfortní vile na úpatí hradního kopce v Bratislavě, je nejspíše fikce. O jeho duševním utrpení předcházejícím jeho smrti, tedy o utrpení skalního bolševika obklopeného svými odchovanci, kteří se však po jeho odstavení od moci dali na druhou stranu, nemáme ani šajna. Bez analýzy jeho způsobu myšlení a jednání (nejen v době normalizace) je nanejvýše obtížné porozumět tomu, jak se v Čechách i na Slovensku měnily poměry a zvláště jak se vyvíjela politická struktura, která v době jeho největší moci a vlivu měla 1 700 000 členů.
