Pokud budete číst hlavní americké noviny nebo sledovat propagandu, která běží na kabelových televizích, bude vám zcela jasné, že americká zahraniční politika opět volá do zbraně, tentokrát proti Íránu.
Stejně jako byl cílem americké nenávisti v letech 2002 a 2003 Saddám Husajn v Iráku, hraje tuto roli nyní íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád. V té době byla jakákoli událost v Iráku ukazována v nejhorším možném světle, stejně tak je to dnes s Íránem.
Každý, kdo se odváží naznačit, že situace na místě nemusí být tak černobílá, jak tvrdí redaktoři Washington Post, je označen za "obhájce" nepřátelského režimu. Dobré pověsti dotyčného také vůbec nepřispívá, pokud zpochybňuje jistotu, s jakou New York Times informuje, ať už se jedná o "irácké hliníkové trubky" pro jaderné centrifugy v roce 2002, nebo o íránské "zmanipulované" volby v roce 2009.
Pro úspěšnou kariéru je mnohem lepší naskočit do rozjetého vlaku vlaku konfrontace. Nikomu v hlavních amerických médiích nebo v politice neublíží ukazování svalů a tvrdá rétorika proti nějakému muslimskému „nepříteli“. V případě, že toto pózování vede k válce, bojují v ní a umírají především děti z dělnické třídy, zatímco účty za ni mohou být přeneseny na budoucí generace.
Dokonce i skupiny, které by měly vědět, o co jde – jako je Votevets.org, zastupující veterány z války v Iráku a Afghánistánu – se vezou na organizované vlně nenávisti proti Ahmadínežádovi a Íránu, aby prosadily své vlastní politické cíle. Votevets.org ve spotech na kabelové televizi používá Ahmadínežádovu tvář a údajnou íránskou výrobu součástí pro podomácku vyrobené bomby k podpoře alternativních energií.
Pokud byste se na tyto americké propagandistické kampaně podívali opravdu objektivně, museli byste dojít k názoru, že jediným přijatelným výsledkem sporů USA s Íránem bude další stupňování napětí, stejně jako tomu bylo v Iráku, využití vlivu Washingtonu Radě bezpečnosti OSN k uvalení stupňujících se sankcí, což povede v konečném důsledku k válce – jako by poučení z Iráku již bylo zapomenuto.
Strach z vyjednávání
Tento postoj válečných štváčů bylo možno vidět v opět v pondělí, když přišel možný průlom ve věci obohacování íránského jaderného materiálu – jeho souhlas s převozem značného množství obohaceného uranu do Turecka výměnou za jaderné tyče pro lékařský výzkum – nebyl přijat kladně, ale naopak byl komentován negativně.
New York Times okamžitě označil dohodu dosaženou mezi Íránem, Tureckem a Brazílií jako "komplikující vyjednávání o sankcích", zatímco Washington Post si pospíšil s analýzou s titulkem: "Írán vytváří iluzi pokroku v jaderných vyjednáváních."
Vsobotním redakčním článku následovala analýza Washington Post, odsuzující brazilského prezidenta Lulu za jeho "pokračující úsilí ‚zapojit se do extrémistické kliky ajatolláha Alí Chameneího a Mahmúda Ahmadínedžáda."
Neokonzervativní redaktoři z Washington Postu zopakovali obvyklou protiíránskou propagandu se všemi znaky arogance, kterou ukázali již v minulosti, když prohlašovali za fakt, že Sadám Husajn vlastnil zásoby zbraní hromadného ničení. Poté, co USA napadly Irák, a žádné zbraně hromadného ničení nenašly, jejich redaktor Fred Hiatt přiznal CJR, že v případě, že tam opravdu žádné zbraně hromadného ničení nebyly, „by bylo lepší to neříkat.“
(Více než 4.300 amerických vojáků a stovky tisíc Iráčanů je mrtvých, a má je částečně na svědomí i Hiattova chyba.)
Nepoučitelný Hiatt a jeho tým byli již v sobotu zpět, a chrlili další výmysly, tentokrát o Íránu, stejně jako často opakované tvrzení, že íránské volby v červnu loňského roku byly „zmanipulované“, zřejmě proto, že jimi preferovaný kandidát, Mír Hossein Musáví, prohrál.
Analýza Programu pro mezinárodní právní vztahy (Program on International Policy Attitudes) při University of Maryland letos zjistila, že není mnoho důkazů, které by podpořily obvinění z podvodu, nebo vedly k závěru, že většina Íránců vnímá Ahmadínežádova znovuzvolení jako nelegitimní.
Ani jeden z íránských průzkumů analyzovaných PIPA – ať již před, nebo po volbách 12. června, ať už prováděn uvnitř nebo vně Íránu – neukázal, že by měl Ahmadínežád méně než polovinu hlasů. Žádný z nich neukázal tak často vychvalovaného kandidáta zeleného hnutí Musávího na prvním místě.
"Tyto nálezy neprokazují, že by ve volebním procesu nebyly nesrovnalosti," řekl Steven Kull, ředitel PIPA. "Ale nepodporují přesvědčení, že většina (Íránců) odmítá Ahmadínežáda." [Podrobnosti na Consortiumnews.com – "Ahmadinejad won, Get Over It!"]
A přestože si mnozí lidé na Západě mohou myslet, že Ahmadínežád je nepříjemný politik, který pošetile zpochybňuje historickou doloženost holocaustu a vydává další velkohubá prohlášení, tak tvrzení, že nebyl zvolen většinou íránských voličů, je propagandistickým výmyslem.
Tento bod není zanedbatelný, protože tvrzení o „íránských podvodných volbách“ citovaly opakovaně, jako prokázaný fakt, noviny Washington Post, New York Times a řada dalších významných amerických médií, která papouškují zdůvodňování požadavků Izraele a amerických neokonů na „změnu režimu“.
Pokud Ahmadínežád byl skutečně zvolen – a to i v případě, že proces nebyl bezchybný – pak cílem "změny režimu" by bylo svržení lidem zvoleného vůdce, podobně jako to CIA pomohla udělat v roce 1953, kdy byl protizápadní íránský vůdce Mohammed Mossadegh odstraněn z funkce a nahrazen Washingtonem upřednostňovaným íránským šáhem.
Avšak americké nepřátelství vůči Ahmadínežádovi – i zlost amerických médií při každém sblížení mezi Washingtonem a Teheránem – jsou teď v dalším nebezpečí, a to zejména nyní, když Írán souhlasil s předchozími západními požadavky, aby převezl 1 200 kg (2 640 liber) nízko obohaceného uranu ze země, v tomto případě do Turecka, kde by měl být skladován.
Íránsko-turecko-brazilská dohoda by potom dala Íránu právo získat asi 265 kg vysoce obohaceného uranu z Ruska a Francie ve formě, ve které nemůže být použita pro výrobu jaderných zbraní, ale pouze pro mírové účely, jako je například lékařský výzkum.
I když toto nové řešení kopíruje plán, který Obamova administrativa upřednostňovala v říjnu loňského roku, američtí představitelé uvedli, že by ji teď mohli odmítnout, protože 2 640 liber nízko obohaceného uranu teď představuje nižší procento z celkových íránských zásob, než tomu bylo loni na podzim, tedy spíše polovinu než dvě třetiny.
„Situace se změnila,“ řekl New York Times jeden z diplomatů.
Mluvčí Bílého domu Robert Gibbs rovněž uvedl, že případná nová dohoda by nezastavila Spojené státy v tlaku na přísnější sankce vůči Íránu
"Spojené státy budou i nadále spolupracovat s našimi mezinárodními partnery, a také s Radou bezpečnosti OSN, aby bylo íránské vládě jasné, že musí projevit skutky – a nejen slovy – svou ochotu plnit mezinárodní závazky nebo čelit následkům, včetně sankcí, "řekl Gibbs.
Vítězství / Porážka
Analytik The Washington Post Glenn Kessler vylíčil novou dohodu jako "vítězství" pro Írán, které mu umožnilo vytvořit "iluzi pokroku v oblasti jaderného vyjednávání se Západem, aniž by nabízel skutečný kompromis Spojeným státům a jejich spojencům."
Pravděpodobně větší obavy však mezi americkými neokonzervativci vyvolává to, že íránsko-turecko-brazilská dohoda by mohla oslabit důvody jak pro přípravu vojenského útoku proti íránským jaderným zařízením, tak pro strategii "změny režimu", která by použila sankcí a tajných zpravodajských operací k tomu, aby se íránský lid odvrátil od své vlády.
Snížením potenciálu Íránu k výrobě jaderné zbraně – tedy něčeho, co se Írán zavázal, že nemá v úmyslu dělat, a o čem americké zpravodajské služby prohlásily v roce 2007, že to nedělá – by mohla nová dohoda odstranit ta nejděsivější tvrzení Izraele a jeho příznivců, která jsou jimi používána k odůvodnění konfrontace s Íránem.
Takže to, co se jinak jeví jako dobrá zpráva – tj. dohoda, která minimálně oddaluje možnost výroby íránské bomby a může být prvním krokem k rozsáhlejší dohodě – je prezentována jako špatná zpráva.
"Obamova administrativa nyní čelí nepříjemné vyhlídce na zamítnutí návrhu, který podala ona sama – nebo tomu, že uvidí, jak měsíce úsilí, jež mělo prosadit nové sankce, přidou vniveč," vysvětlil Kessler.
A články ve Washington Post a New York Times jako obvykle vynechaly tu důležitou skutečnosti, že Izrael, který agresivně prosazoval větší transparentnost Íránu ve věci svého podezřelého zájmu o jádro, má sám jeden ze světově nejpropracovanějších – a nepřiznaných – jaderných arzenálů.
Dokonce i prezident Barack Obama požadoval větší jadernou transparentnost všech zemí, on sám však pokračuje v dlouholeté hře slov ze strany amerických prezidentů, která započala u Richarda Nixona, a při níž předstírají, že nevědí vůbec nic o izraelských jaderných zbraních.
V souladu s touto historií dvojího metru washingtonští neokonzervativní tvůrci veřejného mínění prezentují to, co by mohlo být pozitivním krokem na cestě k míru – tedy íránsko-turecko-brazilskou dohodu – jako další neúspěch.
Blíže pravdě však může být to, že neokonzervativci jsou prostě otráveni z toho, že jejich hlad po novém konfliktu na Blízkém východě by mohl být odložen na neurčito, a že – nedej bože – by mohly zvítězit chladnější hlavy.
Překlad: ICCC
Převzato z Al Jazeery
Robert Parry rozluštil mnohé z kauzy Írán-Contra v 80. letech pro AP a Newsweek. Jeho poslední knihu Neck Deep: The Disastrous Presidency of George W. Bush, si můžete objednat na neckdeepbook.com. Jeho dvě předchozí knihy Secrecy & Privilege: The Rise of the Bush Dynasty from Watergate to Iraq a Lost History: Contras, Cocaine, the Press & ‚Project Truth‘ jsou k dostání na stejné adrese.
