Budoucnost Evropy

V květnu 2010 finanční trhy ztratily důvěru ve schopnost Řecka řešit svůj rozpočtový schodek a splatit dluh. Obavy z platební neschopnosti začaly v řadách 16 členů eurozóny postihovat i další země, například Portugalsko a Španělsko. Evropské vlády, Evropská centrální banka a Mezinárodní měnový fond v reakci na to sestavily program nouzové záchrany eurozóny za 700 miliard eur, aby finanční bouře uklidnily.

Tato intervence sice zajistila dočasný oddech, ale nejistota na finančních trzích přetrvává. Německá kancléřka Angela Merkelová minulý měsíc prohlásila, že pokud zkrachuje euro, „tak nezkrachuje jen měna… Zkrachuje Evropa a s ní myšlenka evropské jednoty.“

Evropská jednota už teď naráží na významné meze. Fiskální integrace je omezená. Národní identity zůstávají silnější než společná evropská totožnost, navzdory šesti desetiletím integrace, a národní zájmy, ač ve srovnání s minulostí tlumenější, jsou stále významné.

Rozšíření EU na klub 27 států (a další jsou na cestě) znamená, že evropské instituce zřejmě zůstanou sui generis a pravděpodobně nevytvoří silnou federální Evropu ani sjednocený stát. Právní integrace postupuje a Evropskému soudnímu dvoru se daří nutit členské země ke změnám politik. Integrace zákonodárné a exekutivní složky ale zaostává, a byť si Evropa vytvořila post prezidenta a hlavního představitele pro zahraniční vztahy, zahraniční a obranná politika zůstává integrovaná jen zčásti.

Během desetiletí Evropa oscilovala mezi přílišným optimismem a návaly „europesimismu“ jako v nynějším období. Jak nedávno prohlásil novinář Marcus Walker, Evropa „měla dospět a stát se hybatelem dění na světové scéně, posíleným Lisabonskou smlouvou. Namísto toho to začíná vypadat, že v novém geopolitickém řádu, jemuž dominují USA a nastupující mocnosti v čele s Čínou, Evropa ostrouhala.“ Jistý „zárodečný dojem“ vytvořilo podle Walkera setkání z 18. prosince 2009, na němž byla dojednána skrovná Kodaňská dohoda – šlo o schůzku vedenou USA a Číňany, kteří přizvali představitele Indie, Brazílie a Jižní Afriky, leč nikoho z Evropanů.

Aktuální finanční krize teď odhalila meze fiskální integrace v eurozóně a vyvolala otázky ohledně úlohy eura a jeho budoucnosti.

Jaká je budoucnost Evropy? Časopis The Economist poznamenal, že „o relativním úpadku Evropy se teď, zdá se, hovoří všude… Slyšíme pochmurné údaje o budoucím významu Evropy, do jisté míry oprávněně. V roce 1900 Evropa tvořila čtvrtinu světové populace. Do roku 2060 může tvořit pouhých 6 % – a téměř třetina jejích obyvatel bude starší 65 let.“

Evropa skutečně čelí závažným demografickým problémům, ale počet obyvatel nemá s mocí příliš silnou spojitost a předpovědi pádu Evropy mají dlouhou tradici nenaplněných věšteb. V 80. letech analytici hovořili o euroskleróze a ochromující malátnosti, a přece v dalších desetiletích Evropa předvedla působivý růst a institucionální rozvoj.

Přístup EU k tomu jak sdílet moc, vypracovávat dohody a řešit spory pomocí několika komisí je sice možná frustrující a postrádá dramatičnost, ale pro řadu otázek v propojeném a vzájemně závislém světě je čím dál relevantnější. Mark Leonard, ředitel Evropské rady pro zahraniční vztahy, to vyjádřil takto: „Všeobecně se má za to, že evropská hodina uběhla a je pryč. Chybějící vize, rozpory, posedlost právními rámci, neochota uplatňovat vojenskou moc a zkornatělá ekonomika Evropy kontrastují se Spojenými státy, jež dominují světu ještě víc než Řím… Jenže problémem není Evropa, nýbrž naše zastaralé chápání moci.“

Americký politolog Andrew Moravcsik argumentuje podobně a tvrdí, že evropské státy, jednotlivě i společně, jsou vedle USA jediné, které dokážou „uplatňovat celosvětový vliv v celém spektru od ‚tvrdé‘ po ‚měkkou‘ moc. V rozsahu, v jakém si tento termín zachovává nějaký význam, je svět bipolární a pravděpodobně to tak zůstane i v předvídatelné budoucnosti.“

Moravcsik říká, že pesimistická prognóza vychází z realistického pohledu devatenáctého století, podle něhož se „moc váže k relativnímu podílu na úhrnu celosvětových zdrojů a státy zaměstnává neustálé soupeření s nulovým součtem.“ Jak navíc poukazuje, Evropa je druhá největší vojenská velmoc, na niž připadá 21 % světových vojenských výdajů, v porovnání s 5 % v Číně, 3 % v Rusku, 2 % v Indii a 1,5 % v Brazílii.

Desetitisíce vojáků z členských států EU byly umístěny mimo své země původu a působily v Sierře Leone, Kongu, Pobřeží slonoviny, Čadu, Libanonu a Afghánistánu. Co se týče ekonomické moci, Evropa je největší světový trh a představuje 17 % světového obchodu, oproti 12 % v případě USA. Evropa také rozdá polovinu světové zahraniční pomoci, oproti americkým 20 %.

Veškerá tato potenciální síla může být k ničemu, nevyřeší-li Evropané bezprostřední problémy vyvěrající ze ztráty důvěry v euro na finančních trzích. Všichni, kdo evropský experiment obdivují, musí doufat, že uspějí.