Budoucnost sociální demokracie v měnící se české společnosti I

Lubomír Zaorálek:

Dovolte mi, abych odstartoval první panel dnešní Programové konference, který má být věnovaný budoucnosti sociální demokracie vlastně nejen české, ale sociální demokracie vůbec. Je to v něčem situace nová, skoro přelomová, protože já si nepamatuji, že by na programové konferenci v panelu seděli jen nečlenové sociální demokracie. Takže já nejenom, že jsem rád, že jste tady vy, ale tentokrát jsem velice rád, že oni všichni přijali naše pozvání, protože sociální demokracie sice byla ještě donedávna velmi sebevědomá strana.


Měli jsme za sebou velké úspěchy a já si pamatuju, že i v zahraničí nám klepali na ramenou před parlamentními volbami, protože panovalo přesvědčení, že předvedeme, jak i v situaci, kdy se ostatním sociálním demokraciím nedaří, tady v Česku se ukáže, že umíme hovořit s veřejností a umíme ji přesvědčit. No a víte všichni, že jsme narazili do zdi, a to nás pravděpodobně pohnulo k tomu, abychom změnili nejen charakter naší Programové konference, ale myslím, že bychom měli v něčem změnit i způsob fungování naší strany. A nejde jenom o to, že nemáme patent na rozum, ale čelíme situaci, která pravděpodobně nemá srovnání.


My jsme zdánlivě v prostředí, které by mělo být pro sociální demokracii příznivé. Víte, že proběhla ekonomická, probíhá finanční krize, že je tady poměrně vysoká nezaměstnanost atd. A přesto, když se podíváte po světě a mohu jmenovat výsledky voleb od Slovenska, Holandska a dokonce i Švédska, tak sociální demokracie není vítězící politickou stranou. A to je důvod, proč si myslím, že naše debata musí dostat nový prostor, musí se otevřít. Mně připadá, že je tady jeden vážný problém, a rád bych Vám představil sociální demokracii – skoro ústřední výbor, který jste před chvíli viděli hlasovat. My jsme členové, my jsme Vás pozvali proto, že to co píšete, to co děláte, z toho je vidět, že Vám leží na srdci osud sociální demokracie, ale přitom vlastně o sociální demokracii, přátelé, nejde. Jde o něco jiného, že my sociální demokraté jsme ti, kteří velkou většinou, jsem přesvědčen, jsme v té straně proto, že jsme přesvědčeni, že máme-li mluvit o tom, co to je dobrá společnost, tak do ní patří takové věci ,jako je solidarita, jako je boj s devastující nerovností, které jsou podle nás podmínkami opravdové svobody. To je důvod, proč jsme sociálními demokraty a proč je tady tato strana.


A to co si myslím, že je dnes problematizováno, je, že to co říká ten Robert Reich, že nerovnost devastuje, vůbec nevypadá, že by tak bylo srozumitelné ve společnosti, ve které žijeme. Dokonce to vypadá, že pro řadu mladých, kteří jdou do života, je poměrně velmi přitažlivý ten svět, o kterém Jan Keller píše, že v něm dochází k neuvěřitelné nesouměřitelnosti, že se privilegované vrstvy vzdalují obyčejným lidem nevídaným způsobem. Dokonce si pamatuju, že uvedl někde údaj, že tři nejbohatší muži světa mají větší majetek než 48 nejchudších států světa. Ale tohle, rozumíte, co vypadá tak hrozivě, tak opakuji, pro řadu mladých je vlastně tento svět s obrovskými možnostmi, šance získat velké bohatství. Je to vlastně něco, co je velice přitažlivé. Pravděpodobně je to přitahuje často víc, než výzva budovat férovou společnost.


Proto si myslím, že ten rozhovor o té situaci, ve které jsme, není vůbec pro sociální demokracii tak jednoduchý a musíme hledat způsob, to jak se možná chovat, vystupovat, mluvit jinak, než to bylo donedávna. A to jsem přesvědčen, že zřejmě nezvládneme sami. Proto jsou tady hosté, kteří na našich grémiích ještě nikdy nebyli. A dovolte mi, abych je dnes pozval do této debaty a požádal je dokonce, aby tuto debatu uvedli. A nejdřív bych se obrátil na docenta Jiřího Peheho a poprosil bych ho, aby se jako první pokusil začít odpovídat na otázku „Čím to, že se sociální demokracii nedaří?“


Jiří Pehe:

Dobrý den, děkuji za slovo. Já myslím, že se sociální demokracii nedaří nejenom v České republice, ale obecně v evropském kontextu především proto, že nedokázala zatím, řekněme v reformním jazyku, uchopit změnu, která se odehrála v paradigmatu kapitalistické společnosti. Myslím si, že sociální demokracie zatím nezachytila dostatečně posun od toho řekněme tradičního kapitalismu národních států, existujícího v národních státech, ke globálnímu kapitalismu velkých korporací, který se, řekněme, zhruba od konce devadesátých let minulého století prosadil, a který funguje podstatně jiným způsobem, mnohem dravějším způsobem než ten kapitalismus předešlý. Má také mnohem větší moc, protože si dokáže vynutit to, co potřebuje nejenom přeléváním kapitálu, ale také vlastně kvůli těm novým technologiím, které umožňují obrovskou rychlost soukromého kapitálu, aby se přeléval po planetě tak, jak potřebuje. A myslím si, že sociální demokracie zatím nedokázala zachytit tuto novou realitu tak, aby objasnila k čemu je v této nové realitě zapotřebí sociálního státu.


Zatímco neoliberální pravice přišla s reformním poselstvím ve smyslu odbourávání sociálního státu, zpružňování pracovních trhů apod., sociální demokracie s tímto poselstvím nedokázala soupeřit a vlastně nenabídla svoje vlastní reformní poselství. Já si myslím, že to reformní poselství by mělo spočívat v tom, že sociální stát je v éře globálního kapitalismu jakousi poslední hrází v rámci toho srozumitelného kontextu národního státu vůči tendencím globálního kapitálu přeměňovat lidi v recyklovatelné námezdní zdroje nebo zdroje námezdní práce. Že je to jakási poslední záchranná záchytná síť a zároveň v Evropě nemůže vlastně přežít, pokud nebude součástí širšího projektu Evropského sociálního státu. Takže myslím si, že sociální demokracie, jak u nás, tak v Evropě potřebuje nový jazyk, potřebuje jazyk, který může soutěžit s tím poměrně dravým reformním jazykem neoliberální pravice.


Druhá věc, která si myslím je podstatná, je ta, že sociální stát není možné chápat – jak zaznělo v projevu Bohuslava Sobotky – není možné chápat jenom jakousi technologii. Je potřeba jasně definovat sociální stát jako projekt. Ten projekt sociální soudržnosti je etický projekt, protože má svoje plusová znaménka, a to sociální demokracie musí být schopna vysvětlit. Já mám za to, že jeden z problémů sociální demokracie spočívá v tom, že vlastně redukovala sociální stát na jakousi technologii vládnutí – jakousi samozřejmost, kterou není třeba vysvětlovat v jazyce politické etiky jako něco, co je dobré. Myslím si, že to je další selhání sociální demokracie, které se budou muset sociální strany, nejenom zde, naučit nějakým způsobem překonat. Zároveň je zde ještě další dimenze, která myslím dostatečně nezaznívá v poselstvích sociálních demokracií a to je skutečnost, že ten nápor globálního kapitálu, privatizace veřejných statků, veřejného prostoru a vlastně demontáž sociálního státu je útokem na demokracii a svobodu. Protože demokratický systém a svoboda nemohou existovat v systému velkých sociálních nerovností, nemohou existovat tam, kde byl zprivatizován veřejný prostor, protože veřejný prostor, veřejná diskuze jsou základními podmínkami existence demokratického systému. Myslím si, že toto poselství sociální demokracií nezaznívá dostatečně silně. Že totiž ten souboj o sociální stát není jenom soubojem o udržení blahobytu, ale je to souboj o demokracii. Už proto, že demokraciím se daří tam, kde existují střední třídy. Čili, necháme-li střední třídy napospas tomu, co se děje v současné ekonomice, bude-li docházet k jejich propadu pod určitou úroveň, tak to vlastně bude i útok na demokratický systém.


Poslední, co bych chtěl říci, protože každý máme asi jen 5 minut, je to, co už jsem zmínil, a totiž, že celý projekt sociálního státu, sociální soudržnosti nemůže skutečně uspět izolovaně také proto, že vlastně ten nápor globálního kapitálu a s ním spojené neoliberální ideologie je i globální. Čili i ten projekt sociálního státu potřebuje globální dimenze, které v našem kontextu samozřejmě znamenají co největší spolupráci v rámci Evropské unie a snahu o jakousi evropskou renesanci celého toho systému sociální soudržnosti a sociálního státu.


Z hlediska zcela taktického – pokud jde o českou sociální demokracii – to je moje úplně poslední poznámka, bych ještě řekl, že si myslím, že sociální demokracie také právě proto, že do určité míry redukovala ten problém sociálního státu jenom na určité vrstvy společnosti a působila velmi defenzivně zejména před tou poslední volební kampaní, tak neoslovuje určité vrstvy společnosti, které by moderní sociální demokracie oslovovat měla. Jednou z těch vrstev je celá ta vrstva levicových liberálů, kteří, mám pocit, ucítí v sociální demokracii určitý, nechci říci odpor, ale v té její současné podobě nejsou s ní zcela ztotožněni. Druhou vrstvou, o tom tady mluvil – nebo ne zde, ale na jednom nedávném setkání Masarykovy akademie – Vladimír Špidla, jsou Zelení, kteří by měli být zcela přirozenými spojenci sociální demokracie, a myslím si, že česká sociální demokracie neoslovuje tuto vrstvu, tak jak by měla a mohla. A pak je zde další skupina, o které se málokdy hovoří, kterou já bych definoval jako, ačkoliv to zní jako protiklad, protimluv, jako levicově smýšlející konzervativce. To znamená velká skupina lidí, kteří sice smýšlí o základních hodnotových tématech konzervativně, ale zároveň jsou sociálně levicově orientováni. Tady se myslím nabízí, aby sociální demokracie oslovila velkou skupinu lidí, kteří dříve sympatizovali s lidovou stranou, a kteří, si myslím, jsou teď momentálně tak trochu ve vakuu, tedy to levé křídlo lidové strany křesťanských demokratů, kteří docela jistě, pokud jde o jejich sociální orientaci, patří spíše nalevo od politického středu. Děkuji za pozornost.

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments