Budoucnost sociální demokracie v měnící se české společnosti V

Já jsem tady celou tu dobu přemýšlel, že jsem v tomto panelu nejstarší, tak jsem se rozhodl, že začnu vlastně v harmonii s tímto pocitem – začnu vzpomínkami. Vyjdu ze vzpomínek, abych vysvětlil, co mám na mysli. Chtěl bych říct – proč já se tady ocitám na konferenci sociální demokracii a proč jsem ji v poslední době podpořil. Já považuji za jedinou liberální ctnost, k níž se hlásím – či za podstatu liberální kultury – schopnost vyhnout se katastrofě tím, že jsem schopen změnit se v reakci na kritiku sebe sama. Platí to jak v individuálním životě, platí to i ve společnosti.

To, co je na demokracii důležité, je, že maximalizuje schopnost napravit nezamýšlené důsledky lidských akcí, které přichází zleva nebo zprava, a to jenom za předpokladu, že ta společnost zní mnoha hlasy a že ten postižený člověk je v tom systému slyšet a že v odpovědi na jeho kritiku se změníme a tím se vyhneme katastrofě. Volba je vždycky mezi katastrofou a změnou, a liberální společnost je taková, v níž jsme schopni vyhnout se katastrofě, tedy že přestaneme kouřit dřív, než dostaneme rakovinu, abych to řekl jednoduše. Každý člověk má v sobě tu tendenci tu kritiku vytlačit ze svého života jako něco nepřátelského nebo vnějšího.

Já se domnívám – často cituji a mám rád větu velkého liberála Johna Stuarta Milla, který v knize „O svobodě“ napsal, že čeho se musíme bát nejvíce, je ticho našich odpůrců. Ticho našich odpůrců, protože i chytré ideje za ticha našich odpůrců, k němuž jsou naši odpůrci donuceni, zblbnou. I chytré ideje zblbnou, když jim nikdo neodporuje. To se stalo v naší zemi. Chytré ideje zblbly a zblbly proto, že z veřejného prostoru byla vytlačena jejich kritika. A proč se to stalo, o tom se zmínil kolega Znoj. Možná, je to jakési trauma té společnosti, které vytlačuje jakoukoliv kritiku liberálního modelu jako bolševismus a návrat k minulosti, a to vede k tomu, že ta demokracie u nás ztratila jeden ze základních rysů. Že ty dva proudy – ti aktéři té demokracie – se navzájem legitimizují. Jako liberál jsem vděčen sociálním demokratům za to, jak za posledních sto let řekněme změnili kapitalismus a tím mu dovolili, aby přežil, vyhnul se katastrofám, do kterých země, kterým se to nepodařilo, spadly. To je důvod, proč já dneska jsem na této konferenci. Myslím si, že je třeba přispět ke kritice idejí, které zblbly tím, že nemají žádnou kritiku. Je třeba vrátit do veřejného prostoru kritiku idejí, které nám vládnou, které získaly jakousi hegemonii. A myslím, že právě sociálně demokratická epizoda vajíček mě zhnusila například, a celá ta rétorika, která ovládá noviny, považuji za něco, co škodí liberální tradici.

A nyní ty dvě vzpomínky. První vzpomínka je – není pravda, jak o mně píše Mladá fronta, že jsem byl ideologem ODS – ale pravda je, že mě Josef Zieleniec pozval na výbor, ve kterém vznikala ta strana. Ta strana ještě nebyla. Ten výbor byl, scházel se, a bylo tam spousta představitelů občanské společnosti, někteří skončili v jiných stranách, nebo se o politiku přestali zajímat. Byla to občanská společnost, která hledala svou reprezentaci. Byl to krásný zážitek svým způsobem a do té strany, do její legitimnosti té strany ta přítomnost občanské společnosti nějak vstoupila. Pak přišla polovina let devadesátých, rok 95 až 96 a Josef Zieleniec chtěl, aby se strana rozezněla více hlasy. Aby se rozkročila. Možná si někdo z vás na to vzpomíná. V tom okamžiku se už ta strana rozkročit nedokázala, protože co znamenalo rozkročit se – zase se vrátit k podobě občanské společnosti. Proto vlastně každá strana osciluje mezi forma strana – forma hnutí. Vždycky, když ta strana se musí nějak renovovat, tak se musí opět stát nějakým hnutím, tzn., že musí najít kontakt s tou občanskou společností. To, že se tenkrát ODS nedokázala rozkročit, že vytlačila tu část, která ji kritizovala, vznikla pak ta strana, to myslím, že ovlivnilo politické dějiny této země. Že jakoby ODS je stranou stran.

Ale proč vyprávím tuto vzpomínku, protože sociální demokracie se ocitá v podobné situaci. Ona nemůže dnes už být jen v opozici – tedy čekat, až zase vyhraje volby a bude mít moc. Ona musí klást odpor na úrovni občanské společnosti kvůli hodnotám, na které se útočí. Například interpretace státu jako pouhého parazita. Státních úředníků, kteří říkají: „Máme považovat stát za svého nepřítele,“ jak jsem slyšel v jednom rozhovoru nedávno. Útoky na sociální solidaritu, na ideu rovnosti, na sociální občanství. Toto všechno není problém politický a stranický, to je problém obrany té společnosti. Klást odpor tím, že se stávám občanskou společnosti, podporuji hnutí v občanské společnosti různého typu, které kladou odpor takovému hodnotovému převratu. Nevím, jestli to sociální demokracie dokáže, ale toto je hlavní problém. Být méně stranou a více hnutím. Více slyšet ty instance občanské společnosti v té rozpornosti.

Druhá vzpomínka je na Jiřího Pelikána, se kterým jsme si navzájem říkali „milý spoluobčane“, protože jsme spolu byli v italském exilu, italskými občany. Možná si vzpomínáte, že socialistická strana někdy v osmdesátých letech ho navrhla do Evropského parlamentu a on v těch volbách vyhrál. Vyprávěl mi, jak při prvním letu z Říma do Milána si připravil, jak vysvětlí šéfovi té strany jeho vztah, jeho životní zkušenost, jak on prožil komunismus a druhou světovou válku. Napsal si to, přemýšlel o tom. A ten šéf té strany mu řekl: „Dobře, v letadle mi to vysvětlíš.“ Tak on nastoupil do letadla, připravil se ,a ten šéf mu řekl: „Dovol, já si musím chvilku pospat.“ A usnul. Takže on jako čekal a když doletěli, tak mu řekl: „Tak mi to dopověz, cos’ mi chtěl říct,“ ale v tom už viděli tu smečku těch představitelů místních klientských sítí, těch vlčáků politiky, ti se křítili k tomu letadlu a ten šéf té strany najednou v tom davu místních zmizel. Takže tam Pelikán zůstal sám a někdo mu řekl: „To víš, politika je konkrétní.“ A já bych chtěl před touto konkrétností varovat. Za dva roky, ani ne, přišla akce "Čisté ruce" a socialistická strana zmizela z italských dějin, kde měla dlouhé trvání. Tato konkrétnost je nebezpečná, je třeba mít odvahu myslet abstraktně.

Je takový slavný článek Hegela „Kdo myslí abstraktně“, kde on ukazuje, že abstraktně myslí vlastně jenom člověk, kdo vidí jenom pracovní místa. A ne třeba ekologické náklady, ekologickou stopu těch pracovních míst. Nebo kdo vidí jen určité opatření a ne souvislost. Řekl bych, že přišla doba abstraktního myšlení. Že ta globalizace je tak složitá, že nikdo nemůže předstírat, že jí rozumí. A proto je třeba mít odvahu myslet abstraktně. Ne myslet jen na pracovní místa, nebo jen na to, co pomůže našemu kraji. Je třeba poslouchat lidi, tak jako Pelikán chtěl vysvětlit svou životní zkušenost, je třeba se otevřít zkušenosti těch lidí, kteří jsou globalizací v nejrůznějších aspektech nějak zasažení. Takže méně strana, více hnutí. Méně konkrétní, více abstraktní.

Poslední bod, který považuji za klíčový, je způsob, jakým se náhle mluví o státu. Dokonce o tom, že liberál je nepřítel státu. Chtěl bych zakončit krátkou teoretickou úvahou – abstraktní o tom, co je stát. Rozveďme především malou a velkou teorii státu. Malá teorie státu může být taky shrnuta ve formuli teorie usedlého bandity. Představme si společnost, lidi se starají o své polnosti, pěstují dobytek a vždycky přijdou nomádští bandité, které tu společnost přepadnou, okradou a zase odejdou. A ta společnost se dohodne, že se spojí s tím nejsilnějším banditou a nabídne mu, že mu bude ročně odevzdávat část svého majetku. On bude jediný, kdo bude mít právo okrádat tu společnost, a tak vlastně vznikne stát. To jsou Přemyslovci, kteří takto vznikli. Vyvraždili Slavníkovce, pro jistotu, aby neměli konkurenta. Tento aspekt státu je reálný. Je třeba opravdu hlídat toho usedlého banditu, aby nebyl jen banditou. Tato výkladová teorie státu je korektní, a je třeba, ale platí jenom jako malá teorie státu.

Pak je tady ještě velká teorie státu. A ta jedna neplatí bez té druhé. Ta velká teorie státu je obrana toho, co je v člověku podstatné. To je obrana toho, co nemůžeme obětovat. Když Karel Čapek definuje Roboty ve své hře, tak je definuje takto: Zbavit toho robota všeho, co je v něm zbytečné. Když je dělník, proč by měl hrát na housle atd. Takže tou redukcí člověka na ten lidský zdroj, na toho robota. A ten stát je na straně toho, co je zbytečné. Co není tomu člověku přímo adresované. To není žádná vlastnost. Je to obrana naší představy o člověku. Vypadá to abstraktně, ale je to ve skutečnosti často velmi konkrétní.

A to, co se děje dneska, to už není jen malá teorie státu, ale je to útok na tu velkou teorii státu. Na vztah mezi státem, občanem a našimi právy. Nový zákoník práce podle mého soudu je útokem na velkou teorii státu. Na to, co je v člověku podstatné. Tam se obětuje té pracovní, nazvěme to lidskému zdroji, se obětuje i to, co je v člověku podstatné a co se obětovat nesmí. Sociální demokracie má před sebou obranu státu. Je to zvláštní tole. Obranu státu ve smyslu této velké teorie. Musíme chránit to, co je v člověku podstatné. Co nelze obětovat tomu trhu a tomu systému. Aby se tomu dalo dostát, takovému úkolu, tak je třeba být méně stranou a více společností.

Jedinou větičku o té střední třídě. Tady varuji. Střední třída, když je ohrožena se fašizuje, nikdy se nehlásí k levici. Ohrožená střední třída se vždycky fašizuje. Proč, to je složitá otázka. Chtěl bych ale upozornit, že v českém veřejném mínění je silná fašizující tendence a dokonce jsem viděl některé volební plakáty, které si s tou tendencí zahrávaly. Nelžeme si, že český národ je nějak demokratický či demokratičtější než všechny ostatní. I v českém národě je silná fašizující tendence, kde to znamená nelítostné pojetí života jako boje, nelítostné pojetí nerovnosti. “Naše hodnoty musí být pojaty rasově – nám to patří, my Češi“ apod. Tyto tendence jsou i v české společnosti silné. To jen, abyste nepřeháněli důvěru ve střední třídu. Střední třídy vždy selhaly v dějinách Evropy.

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments