Metodicky postupuji při tvorbě ideologie pro občanské aktivisty následovně. Vezmu důležité politické filosofy a z jejich díla ideologicky vyberu ty body, které mají podstatný vztah k dnešku, a to z hlediska mé osobní politické preference. Ke své ideologické preferenci jsem se jasně vyjádřil ve druhé části statě, a mou osobní vizi politiky najdete v závěru studie (IV. část). Tak se spojí v hledaném ideologickém zdůvodnění tři důležité roviny.
- Klasická politická filosofie, která má nadčasový a čistě teoretický charakter.
- Její ideologicky nosné aspekty pro dnešek z hlediska zájmů cílové skupiny, které je daná ideologie určena jako myšlenkový nástroj pro analýzu politiky.
- Obhájení osobní preference v rámci politické vize, která podle mého názoru nese smysluplnou budoucnost.
Stejným způsobem postupoval filosofický zakladatel ideologie Karel Marx a všichni jeho konsekventní ideologičtí následovníci, od levice až po pravici. Celková charakteristika hledané ideologie bude jasná až v závěru, tak vydržte. Rychle lze stát pouze vykrást, nikoliv vybudovat.
1. Platón aneb idea občanské spravedlnosti
Z Platónovy politické filosofie jsou ideologicky důležité tři momenty: idea spravedlnosti uskutečňovaná v harmonickém typu státu proti tendencím sociálních darwinistů jako Gorgiás, kteří věřili a věří jen na právo silnějšího. Odpovědí Sokrata na tehdejší tunelování společnosti byla vize tzv. "strážců". Ti reprezentovali osvícené vládce spravující stát podle vnitřních norem daných v trvalé starosti o vlastní duši a jí dosahované hodnoty. Platon jasně viděl, že nezřízená touha po moci a hrabivost (pleonexie) je nevykořenitelná; trvale ničí a bude ničit stát. Proměnu společnosti vidí na úrovni vzdělání a zvláštního stylu života pro intelektuální vrstvu společnosti. Zmínění strážci jsou současně filosofové a občané, kteří vykonávají vládu. Nejde mi o to, do jaké míry je dialog Ústava utopický nebo ne. Filosof Jan Patočka rozebíral péči o duši na bytových seminářích v letech 1974-75, které těsně předcházely vznik Charty 77. Bez těchto seminářů o Platónovi by možná nebyla ani sametová revoluce.
Klíčové body péče o duši ideologicky potřebné pro dnešek jsou následující. Česká společnost je ovládána neuspořádanou touhou po moci a po majetku, která dostala společensky zelenou od dob Klausovy privatizace. Její současnou a u nás vládnoucí ideologií je neoliberalismus nesený skrytými oligarchickými zájmy. Cíleným nebudováním státu vznikl dojem, že veřejná věc neexistuje, protože je už vytunelována nebo zprivatizována. Moc údajně patří těm nejdrzejším politikům a největším zlodějům, neboť poctivě pracují jen hlupáci. Tzv. "chytrý člověk" nakrade a pak dělá do politiky, aby si nakradené udržel pomocí poslanecké imunity a partajního vlivu, buď svého nebo těch koníků, které platí. Mentalita pleonexie ovládá i myšlení "malého českého člověka". Ten je trvale frustrovaný tím, že nemá tolik majetku jako Kožený na Bahamách nebo jako čeští uhlobaroni, vysloužilí ministři a aktivní politici. Existuje zásadní rovnost daná pleonexií. Hrabivost běžného pana Nováka je stejně intenzivní jako u velkých zlodějů a politiků; navíc na začátku privatizace on i oni neměli vůbec nic. Ale fakticky vytvořená nerovnost daná nestejnou možností nakrást při velké a malé privatizaci a v současném výkonu veřejné funkce způsobuje trvalý pocit masové ukřivděnosti a závisti. Díky všudypřítomné "blbé náladě" je pleonektický občan ideálně manipulovatelný. Automaticky bude ničit jakéhokoliv obětního beránka, kterého mu někdo nastrčí. Nekontrolovatelná hrabivost a mocichtivost je iracionální vlastnost, proto musí vést nutně k destrukci racionálních hodnot a veřejného prostoru. Pleonektický pan Novák s nakradeným i nenakradeným majetkem nutně zničí veřejný prostor, a nakonec zničí i sám sebe. K tomu dojde v militantním fašismu, který povede interní občanskou válku všech proti všem.
Hlavním ideologickým tématem péče o duši je změna ve smýšlení společnosti, kde idea spravedlnosti musí dostat potřebné intelektuální zdůvodnění a morální váhu. Nejsme ve Francii, kde intelektuál automaticky dostává místo ve sdělovacích prostředcích. Česká mainstreamová média si vybrala vlastní figurky jako samozvané "experty" na cokoliv, a s nimi pak manipulují veřejnost. Péče o duši znamená programovou práci na spojení tří rovin.
Klíčové body péče o duši ideologicky potřebné pro dnešek jsou následující. Česká společnost je ovládána neuspořádanou touhou po moci a po majetku, která dostala společensky zelenou od dob Klausovy privatizace. Její současnou a u nás vládnoucí ideologií je neoliberalismus nesený skrytými oligarchickými zájmy. Cíleným nebudováním státu vznikl dojem, že veřejná věc neexistuje, protože je už vytunelována nebo zprivatizována. Moc údajně patří těm nejdrzejším politikům a největším zlodějům, neboť poctivě pracují jen hlupáci. Tzv. "chytrý člověk" nakrade a pak dělá do politiky, aby si nakradené udržel pomocí poslanecké imunity a partajního vlivu, buď svého nebo těch koníků, které platí. Mentalita pleonexie ovládá i myšlení "malého českého člověka". Ten je trvale frustrovaný tím, že nemá tolik majetku jako Kožený na Bahamách nebo jako čeští uhlobaroni, vysloužilí ministři a aktivní politici. Existuje zásadní rovnost daná pleonexií. Hrabivost běžného pana Nováka je stejně intenzivní jako u velkých zlodějů a politiků; navíc na začátku privatizace on i oni neměli vůbec nic. Ale fakticky vytvořená nerovnost daná nestejnou možností nakrást při velké a malé privatizaci a v současném výkonu veřejné funkce způsobuje trvalý pocit masové ukřivděnosti a závisti. Díky všudypřítomné "blbé náladě" je pleonektický občan ideálně manipulovatelný. Automaticky bude ničit jakéhokoliv obětního beránka, kterého mu někdo nastrčí. Nekontrolovatelná hrabivost a mocichtivost je iracionální vlastnost, proto musí vést nutně k destrukci racionálních hodnot a veřejného prostoru. Pleonektický pan Novák s nakradeným i nenakradeným majetkem nutně zničí veřejný prostor, a nakonec zničí i sám sebe. K tomu dojde v militantním fašismu, který povede interní občanskou válku všech proti všem.
Hlavním ideologickým tématem péče o duši je změna ve smýšlení společnosti, kde idea spravedlnosti musí dostat potřebné intelektuální zdůvodnění a morální váhu. Nejsme ve Francii, kde intelektuál automaticky dostává místo ve sdělovacích prostředcích. Česká mainstreamová média si vybrala vlastní figurky jako samozvané "experty" na cokoliv, a s nimi pak manipulují veřejnost. Péče o duši znamená programovou práci na spojení tří rovin.
- Občanské iniciativy musí podpořit úsilí společensky angažovaných intelektuálů, kteří by měli trvale demaskovat zhoubný vliv různých forem pleonexie na veřejný prostor. Ideologie musí vědomě a cíleně ničit skrytý obdiv ke zlodějům a tunelářům, k neviditelné ruce trhu, k sociálnímu darwinismu, ke vlivu sobeckých genů a podobným objektivistickým mýtům 21. století.
- Na stejné ideologické úrovni je i boj proti pohrdání tzv. "sockami", kdy slabí pohrdají ještě slabšími, místo aby se s nimi spojili a změnili poměry. Současný mentální stav společnosti znevýhodňuje demokracii a nahrává fašismu, protože v něm vítězí myšlení typu Gorgiáse.
- Iniciativy by měly cílevědomě poskytovat argumenty a zdroje pro reflexi té skupině veřejně zaujatých občanů, kteří pro ostatní představují nositele orientace ve společenských otázkách. Tito lidé obvykle nejsou přímými členy občanských hnutí, ale skrytě či otevřeně s nimi sympatizují. Základní vliv by měl jít přes kulturu a jí podporované občanské hodnoty.
- " Ideologie zahrnuje i vědomé působení v těch médiích, které programově přejí občanským aktivitám. Cílem by měl být vznik jakési volné formy akademie, která se bude vědomě věnovat současné formě "péče o duši" dané na základě veřejně obhajovaných idejí. Zároveň musí začít vážná debata o tom, co je společenská spravedlnost pro nás, zde a nyní.
Humanisté všeho druhu se musí spojit, i když budou politicky v různých stranách. Boj proti pleonexii je trvalý, z podstaty věci konfliktní, a navíc teoreticky neřešitelný. Řeší ji až politická praxe a zákony. Anti-hrabivá ideologie občanského hnutí musí jasně nastínit základní rysy toho, co vidí jako spravedlivé uspořádání veřejných věcí vzhledem k další generaci. To je zásadní ideologická stopka pleonexii, protože umožňuje rozumnou debatu mimo okamžitý osobní prospěch. Jen tak si zajistí anti-pleonektická ideologie trvalou přízeň rozumných občanů. Ti jsou spravedliví, odpovědní a ví, že složité věci nelze dostat do jednoho demagogického volebního hesla. Otázku spravedlnosti ještě pojednává poslední část studie z hlediska liberální ideologie (John Rawls).
2. Aristoteles aneb idea občanské politeje
Z politické filosofie tohoto největšího filosofa všech dob lze ideologicky použít jeden důležitý moment. Veřejný prostor se skládá z nekonečné plurality dober, kterých chceme dosáhnout. Aristoteles obhajoval politiku jako nejvyšší architektonické umění, což najdeme v díle Etika Nikomachova. Náš veřejný prostor ovšem ovládá pouze forma "poživačného života", a ne mnohem vyšší forma "politického života". Společný prostor politeje nelze vybudovat bez idejí, které jasně vytvoří určitou hierarchii, tj. politicky zdůvodněnou architekturu nároků a hodnot. Které hodnoty mají občanští aktivisté dát na první místo? A proč? Co je společné doopravdy, a co jen zdánlivě? Kde jsou lidé, pro které je "politický život" opravdovou životní vášní a posláním? Politický život neznamená hrabání majetku a vlivu v politické funkci, jak se obecně myslí. Rehabilitace politiky potřebuje kolektivní rehabilitaci těch idejí, které zakládají a nesou společný prostor jednání a života. Tuto společnou věc Aristoteles nazýval "politea". Rehabilitaci politeje nelze provést bez příkladů těch výtečných občanů, kteří politiku dělali v minulosti.
Klíčem pro obranu veřejného prostoru je podle Aristotela jasné rozdělení mezi veřejným prostorem politeje a soukromou sférou tehdejší domácí ekonomie. Toto rozdělení nyní padlo, což jsem ukázal v první části studie. Oligarchie vedená privátními zájmy už spravuje stát přímo, přes nastrčené politické strany. Dalším důležitým momentem vzatým z Aristotela je rozdíl mezi iniciativou a praxí. Občanské iniciativy jsou těmi, které dávají nový začátek. Ale klíčový moment úspěchu spočívá v tom, že najdou aktivní lidi, kteří se k nim připojí, a nesou jejich práci dál. Jinak nevznikne vlivná politika, pouze malé iniciativní skupiny. Při výkonu praxe se samozřejmě změní i povaha počátku, protože nově příchozí jsou stejně svobodní a iniciativní a chtějí do věcí mluvit z titulu praxe. Kde je špatný a dobrý kompromis vzhledem k ustavujícímu počátku? Toto rozlišování probíhá v trvalé debatě, ale ta musí mít svou vlastní kulturu, tj. určitá vnitřní pravidla. Z hlediska Aristotelova pojetí politiky by měla ideologie občanské praxe vidět následující jevy.
Klíčem pro obranu veřejného prostoru je podle Aristotela jasné rozdělení mezi veřejným prostorem politeje a soukromou sférou tehdejší domácí ekonomie. Toto rozdělení nyní padlo, což jsem ukázal v první části studie. Oligarchie vedená privátními zájmy už spravuje stát přímo, přes nastrčené politické strany. Dalším důležitým momentem vzatým z Aristotela je rozdíl mezi iniciativou a praxí. Občanské iniciativy jsou těmi, které dávají nový začátek. Ale klíčový moment úspěchu spočívá v tom, že najdou aktivní lidi, kteří se k nim připojí, a nesou jejich práci dál. Jinak nevznikne vlivná politika, pouze malé iniciativní skupiny. Při výkonu praxe se samozřejmě změní i povaha počátku, protože nově příchozí jsou stejně svobodní a iniciativní a chtějí do věcí mluvit z titulu praxe. Kde je špatný a dobrý kompromis vzhledem k ustavujícímu počátku? Toto rozlišování probíhá v trvalé debatě, ale ta musí mít svou vlastní kulturu, tj. určitá vnitřní pravidla. Z hlediska Aristotelova pojetí politiky by měla ideologie občanské praxe vidět následující jevy.
- Rozdíl mezi formální demokracií a živým politickým prostorem. Na formální demokratické vládě tupé a pasivní většiny lze bez problémů vybudovat jakékoliv formy autoritativních režimů, které nyní reprezentují současné formy extrémního neokonservativismu, stalinismu a neofašismu
- Spojení iniciativy a praxe znamená konec žárlivosti a ničení jiných iniciativ, dnes tak častý jev. Jedna věc je boj o dotace, druhá věc je starost o res publica ve smyslu společně tvořené politiky. Praxe by měla vést ke společné "architektuře" cílů obhajovaných na krajské, a poté i na celostátní úrovni.
- Přimlouval bych se za vytvoření "Charty občanských iniciativ", kde by byly dány konkrétní cíle politického úsilí, k nimž by se všichni aktivisté mohli připojit.
- Aktivní obhajoba demokracie jako veřejného prostoru, v němž vynikají aristokrati ducha, a ne pokřivení demagogové. Zde by měl jasně nastoupit osobní, tj. polemický charakter veřejného prostoru. Zlodějny, zloději a demagogové by se měli nazývat pravým jménem, a s patřičným zdůvodněním.
- Demokracie potřebuje vlastní aristokracii ducha, sebevědomou vzdělanost, jasně danou mluvu, ironii a vtip, což vyplývá z definice svobodné a inteligentní občanské iniciativy. Demokrat typu Karla Čapka fundamentálně věří lidem. V tom se liší od demagoga a manipulátora, který lidem fundamentálně nevěří, protože je musí v něčím zájmu někam manipulovat.
Platon i Aristoteles oceňují aristokraty ducha i jednání, a tím ukazují plné možnosti člověka jako zóon politikon. Tuto mentalitu bohužel většinově nemáme, protože plebejský charakter české společnosti je historicky utvářen mimo intelektuální či kulturní elitu společnosti. Alespoň v části společnosti je třeba aristokracii ducha cílevědomě budovat. Opakuji mou definici občanského principu (II. část). Občanský princip znamená nezištnou službu několika aktivistů pro všechny občany v té či oné veřejné věci. Z definice je jasné, že aktivisté jsou aristokraté ducha a jednání: je jich málo, ale svobodným rozhodnutím se nasadili pro službu všech. To je zásadní rozdíl proti oligarchii, kde pár politických mafiánů znevolní všechny ostatní občany pro své vlastní cíle. Viz první část a příklad současné povodňové daně uvalené bohatými na chudé. Pokud nebude vidět rozdíl mezi politickou oligarchií a občanskou aristokracií, pak nebude existovat ani veřejný prostor ve smyslu aktuálního jednání výtečných občanů. Tito lidé zakládají demokracii ve smyslu aktivní přítomnosti ideje společného prostoru, v něž se dá lidsky a důstojně žít. Ústavní forma demokracie jako režimu vlády je dána zákony, ale to není skutečná politeia. Dnes nám vládne oligarchie, která byla zvolena zcela demokraticky. Proti aktivní pleonexii oligarchie potřebujeme občanskou a aktivistickou demokracii ve smyslu aktivně utvářeného politického prostoru. V něm se objevují stále nové iniciativy, ale zároveň zde musí existovat i trvalá, institucionálně zajištěná praxe obhajující ten či onen aspekt obecného dobra. Základní úkol ideologie vidím v ustavení obecné solidarity všech občanů, kteří činem i slovem svobodně utvářejí politický prostor: od odborářů, anarchistů, až po občanské aktivisty v ekologii a jinde. Na rozdíl od fašistů a demagogů musí demokratický aktivista ukázat, v čem tkví jeho služba vzhledem ke všem, a také co je ona res publica, kterou hájí.
3. Akvinský aneb svrchovanost vyšší autority
Středověký scholastik a světec Tomáš Akvinský patří k posledním postavám klasické politické filosofie, kterou chci zmínit v rámci budované ideologie občanství. Z jeho rozsáhlého díla nás zajímá jedna důležitá a dnes opomíjená věc: vztah duchovní autority (auctoritas) a světské moci (potestas). Krize moderní autority má jiné kořeny než ve středověku, ale je jasně daným faktem. Každý politik a úřední reprezentant státu vidí zničující důsledky upadlé autority státu po sametu. Úřední výkon autority je lidem k smíchu, protože vědí, že "páni nahoře" si to vždy zařídí tak, jak sami potřebují. Autorita se stává divadlem maskujícím zcela přízemní zájmy a cynismus moci. To ukazuje oficiální statut spravedlnosti, tj. označení státního zastupitelství jako "justiční mafie" (viz soudní spor Benešová versus Vesecká a spol.). Moc vládnoucí oligarchie má donucovací a svévolný charakter, proto z podstaty věci ničí veřejnou autoritu postavenou na dobrovolné poslušnosti vůči obecně uznaným hodnotám. Vítězství autoritativního režimu znamená zničení skutečné autority, protože vládnoucí oligarchie ji nahradí donucovací mocí ekonomiky a policie.
Ideologie iniciativ musí naopak skutečnou autoritu ve společnosti cílevědomě budovat. Donucovací moc a skutečná autorita se vylučují. Naopak se spojuje občanská moc vzniklá svobodným jednáním a duchovní autorita vzniklá svobodným přijetím vyššího smyslu života. Ideologie musí ukázat vzájemnou vazbu skutečné autority a skutečné politické moci dané v politeji (viz předešlé body). Autorita vyrůstá z jiného druhu moci, která není v rozporu s občanskou svobodou. Ideologie státotvorných iniciativ musí vědomě navázat na duchovní proudy, které podporují trvalý růst hodnot po tisíciletí (augere). Principiálně jsou to všechna velká náboženství, která díky činnosti daného auctora (Mojžíš, Budha, Ježíš, Mohamed…) ustavila tisícileté civilizace (židovství, buddhismus, křesťanství, islám…). Dále v našich evropských poměrech je to autorita osvícenského liberálního rozumu, který se od 18. století ustavil jako samostatná dějinná síla, často i vůči náboženství. Proti krátkozrakým anarchistickým či ateistickým výpadům vůči duchovní autoritě je potřeba vidět vlastní fenomén autority. Je jím možnost trvalého hodnotového a civilizačního růstu směrem od pevně daného základu. Autorita harmonicky doplňuje svobodnou politiku, protože všechna velká náboženství vytvářela i velké světové civilizace. Občanská ideologie podporující trvalý růst autority by měla mít na mysli následující faktory.
Ideologie iniciativ musí naopak skutečnou autoritu ve společnosti cílevědomě budovat. Donucovací moc a skutečná autorita se vylučují. Naopak se spojuje občanská moc vzniklá svobodným jednáním a duchovní autorita vzniklá svobodným přijetím vyššího smyslu života. Ideologie musí ukázat vzájemnou vazbu skutečné autority a skutečné politické moci dané v politeji (viz předešlé body). Autorita vyrůstá z jiného druhu moci, která není v rozporu s občanskou svobodou. Ideologie státotvorných iniciativ musí vědomě navázat na duchovní proudy, které podporují trvalý růst hodnot po tisíciletí (augere). Principiálně jsou to všechna velká náboženství, která díky činnosti daného auctora (Mojžíš, Budha, Ježíš, Mohamed…) ustavila tisícileté civilizace (židovství, buddhismus, křesťanství, islám…). Dále v našich evropských poměrech je to autorita osvícenského liberálního rozumu, který se od 18. století ustavil jako samostatná dějinná síla, často i vůči náboženství. Proti krátkozrakým anarchistickým či ateistickým výpadům vůči duchovní autoritě je potřeba vidět vlastní fenomén autority. Je jím možnost trvalého hodnotového a civilizačního růstu směrem od pevně daného základu. Autorita harmonicky doplňuje svobodnou politiku, protože všechna velká náboženství vytvářela i velké světové civilizace. Občanská ideologie podporující trvalý růst autority by měla mít na mysli následující faktory.
- Existuje říše nadindividuálních hodnot daných existenciálně, k níž každý rozumný a odpovědný člověk zaujímá tak či onak smysluplný vztah, protože je smrtelný tvor aktivně hledající nesmrtelnost.
- Duchovní společenství reprezentující tuto říši smyslu mají z podstaty věci autoritu danou transcendentálním vztahem k takto založeným hodnotám. Vztah k Absolutnu je lidsky vzato jediné místo, které umožňuje trvalý růst hodnot navzdory plynutí času a lidské smrtelnosti (augere).
- Každá rozumná ideologie se musí opřít o existenciální dynamiku danou v takto založené autoritě. Transcendentálně a nábožensky založení lidé chápou svobodně založený vztah k Absolutnu jako trvalou podmínku osobního i komunitního růstu.
Člověk jako zóon politikon nemá bez vztahu k transcendentní autoritě jinou možnost, jak trvale zajistit možnost osobního i civilizačního růstu. Vztah k autoritě ukazuje dvojí věc. Za prvé, zakotvení občanských hodnot v horizontu, který je převyšuje, protože je založený z hlediska vztahu k tak či onak pojatému Absolutnu. Příkladem je občanský aktivista Sokrates, který obhajuje hledání pravdy tím, že veřejným dialogem ověřuje výrok Delfské věštírny. Bůh Apollón o něm ústy Pýthie řekl, že je nejmoudřejší že všech lidí, což Sokrates jako občan i filosof celoživotně zkoumal. Za druhé, ideologie musí být vzhledem k autoritě i kritická. Je nutná trvalá pozornost vůči institucím, které si z titulu náboženské či duchovní autority přednostně nárokují určité ekonomické statky nebo společenské či politické postavení. Zde je na místě pečlivě rozlišovat. Aktivisté nesmí s vaničkou vylít i dítě, tj. nesmí se odřezat od jediného trvalého (tj. transcendentního) zdroje autority, které lidstvo poznalo. Tohoto omylu se dopouští různé formy militantního atheismu a protináboženských předsudků založených na pokleslém osvícenství. Na druhé straně je třeba jasně odmítnout ty formy náboženské autority, která z oportunistických důvodů slouží mocným. Moc skrytá za duchovní autoritu vytváří falešné společenské vědomí, a tím pomáhá realizovat autoritářské cíle mocných (neokonzervativní katolíci, politicky aktivní evangelikálové, věřící nacionalisté, neofašističtí republikáni a další formy pravicového autoritarismu). Autorita v náboženském či osobním smyslu musí být z hlediska ideologie pojata jako zdroj trvalého růstu na těch náboženských či civilizačních základech, které po staletí či tisíciletí ukazují v různých částech světa a v různých civilizacích svou duchovní životnost ověřenou tradicí. Vyvážená ideologie musí takto dané autoritě občansky pomáhat. Transcendentálně založený růst na tisíciletých hodnotách tvoří přirozeného spojence kvalitní politiky. Vztah ke svobodně přijaté autoritě religiózního charakteru je tvořivý, zakládá hodnoty trvalého rázu a přirozeně odporuje všem totalitárním tendencím, které chtějí tak či onak zotročit člověka.
Závěr první části
Dosavadní nárys ideologie byl v podstatě "pravicový", protože zakotvuje fundamentální hodnoty občanské politiky v klasických vztazích jako je autorita, náboženství, stát a trvalé hodnoty dané na absolutní úrovni. Snažil jsem se ukázat, jaké praktické cíle by měla ideologie občanských iniciativ sledovat z hlediska strategie vedoucí k získání svobodných, odpovědných a přemýšlivých občanů. Na jiné typy voličů nemá cenu dlouhodobě vsázet, protože ti budou volit partaje podle vládnoucí demagogie nebo podle svých momentálních výhod. Občanské iniciativy musí z podstaty obhajovaných cílů přesahujících jednu generaci získat na svou stranu trvalé voličské jádro, které možná nebude početně velké, ale bude mít autoritu a intelektuální váhu ve společnosti. Tuto roli plní v předložené ideologii komunitaritní, tradiční nebo klasické hodnoty. Ideologie musí nyní sáhnout do dalšího arzenálu politické filosofie, tentokrát novověké provenience. Je třeba obhájit typ hodnot označovaných jako "liberální", popřípadě "levicové". Viz následující část.
Převzato z Umlaufovin
Převzato z Umlaufovin
