V době, kdy řada evropských zemí přispívá na nákup nového vozu, modrozelení aktivisté finančně trestají za vlastnictví starého auta, které činí neprodejným. Postižení jsou chudší vrstvy, důchodci a občané žijící mimo modrý ráj Prahy, kde můžete díky dotované městské dopravě žít i bez auta. Na vesnici to, díky „optimalizaci" sítě zdravotnických zařízení, „zpřístupnění" orgánů státní zprávy nebo i prosté rušení „neefektivních" poboček pošty prostě nejde. Přitom škody na majetku občanů nejsou malé, na přímou škodu ve výši jednoho průměrného českého důchodu se nabaluje škoda „tržní", způsobená hromadnými pokusy o prodej auta před zavedením poplatku. Pokud by poškozenou stranou byla nějaká nadnárodní firma, jistě by se jednalo o zmařenou investici a po prohrané arbitráži by vše zaplatil daňový poplatník. A nebylo by to zrovna málo, protože jen přímé ztráty z uplatnění "poplatku" jsou v řádu 10 miliard Kč (milion aut krát 10000Kč), vytažené z kapes dolní příjmové poloviny. Tady ovšem Bursíkovi nic nehrozí, okradení jsou „pouze" občané, navíc mimo segment jeho možných voličů.
Poslední nápady páně Bursíka mají zcela shodné schéma. Pod zelenou záminkou se jedná pouze a jedině o další útok na peněženky řadových občanů. V době, kdy se systémy založené na třídění a recyklaci hroutí v důsledku krize, Bursík zdokonaluje a prodražuje systém třídění. Při prezentaci svého plánu ve veřejnoprávní televizi (protože tento příspěvek se nezávislým zpravodajstvím nazvat nedal) z jednoho pana starosty dokonce vylezlo, že to může být pro obce dobrá náplast na finanční ztráty způsobené krizí. Ono se totiž nejedná o nic zanedbatelného, pokud se Bursíkův návrh prosadí, bude z kapes poplatníků vytaženo dalších asi tak 5 miliard Kč.
Nebyla by to strana Zelených, aby svůj návrh neokořenila nějakou směšnou bizarností. V tomto případě zákazem bezplatných nákupních tašek. Ohánějí se miliardami rozdaných kusů a tisíci tun plastů. Ve skutečnosti je to naprostá hloupost, podíváte-li se na tašku, jako na specifický typ obalu, pochopíte směšnost problému. Třígramová taška totiž tvoří nepatrný zlomek obalových materiálů zboží, v této tašce obsažených. Proč by měla být omezována obalová technika u obchodníka a ne na místech, kde vzniká 99% jejího objemu? Proč nejsou omezována a sankciována nadměrně „ozdobná" balení, nesmyslná balení po příliš malých množstvích, prodej obyčejné vody v PET lahvích a podobné zrůdnosti moderního konzumu?
Pokud zelené kleptomany problém igelitových tašek až tak moc trápí (osobně si myslím, že je zcela marginální), mám pro ně sice netržní, ale zato naprosto zelené a dokonce potencionálně velmi populární řešení. Zdaňte ekologickou daní prodej malých igelitových sáčků do košů na odpad a současně uzákoňte povinnost prodejců používat jen takové formáty tašek, které se pasují do odpadkových košů běžných rozměrů. Recyklace materiálu tak proběhne přímo u zákazníka, není třeba žádné „ekologické" dotace a příroda i zákazníci ušetří.
Já vím páni Zelení, nejde to. Bylo by to až moc výhodné pro občana a to by se vašim klientům nelíbilo. V tržním, elitou plně řízeném hospodářství, je totiž nepřijatelné, aby vyráběné produkty přinášely spotřebiteli i jiný profit, než ten, který je zpoplatněn.
Převzato z blogu Nautilus
