Časová smyčka




ObrázekPrávě před malou chvílí jsem se vrátil tou známou a dnes už běžně používanou časovou smyčkou z nedaleké budoucnosti. Záměrně jsem si vybral do časové smyčky jen pár let, protože ty nad pět let jsou ještě ne příliš spolehlivé a mohlo by se stát, že bych se už nevrátil a třeba bych pak někde v uranových dolech musel rubat horninu. Původně jsem sice chtěl na Havaj, ale ty časové smyčky jsou holt ještě poruchové. Takže na Havaji jsem nebyl, nýbrž ocitl jsem se ve Španělském sále Pražského hradu asi tak v roce 2013. Pokusím se popsat, co jsem viděl:

Po obou stranách sálu byla spousta klečících lidí, poznával jsem tváře často ukazované na obrazovkách v dnešní televizi a v tisku, tedy nic neznámého a neobvyklého. Středem sálu procházelo Kníže a kousek za ním šel Nejvyšší komoří lord Strážce pečeti a státního pokladu, jinak také Strážce financí, s okovanou holí, a za nimi v modré vázance poskakoval Majordomus, jinak také Říšský číšník s právem nalévat knížeti víno, držící v jedné ruce zlatý podnos a na něm dvě zlaté číše a v druhé ruce láhev vína (kdoví co to bylo za víno, značku jsem nepřečetl, neměl jsem brýle, ty jsem si zapomněl vzít). Z tváře majordoma i z jeho chování se dalo usuzovat, že je to slušňák a naprostý abstinent; je to logické, přece by si nevybrali za číšníka nějakého ochlastu či alkoholika. Občas se ti první dva výše jmenovaní zastavili, otočili se, chvililinku počkali, až budou číše naplněny, vypili a pokračovali v chůzi dál. Za tu cestu v délce necelých padesát metrů bylo na občerstvení jenom pět zastávek, nic moc, že?

Kníže láskyplně pohlíželo na klečící, procházelo kolem nich a občas některé pohladilo po hlavičce. Na rukou mělo jemné jelenicové rukavičky (to asi proto, aby si neušpinilo ruce tím hlazením hlav). Mezi klečícími jsem viděl velmi známé publicisty, komentátory, umělce a podnikatele se skloněnou hlavou, jak úpěnlivě očekávají knížecí pohlazení po hlavičce. Pokud jsou pohlazeni, rozzáří se jim obličej nesmírným štěstím. Pokud se někteří pohlazení nedočkají, za knížetem jdoucí lord Strážce financí je praští po hlavě holí. Ty rány jsou asi z toho důvodu, aby se jim rozsvítilo v hlavičkách, a aby si pokorně a zkroušeně přiznali, že ne dost důrazně vyzvedávali a oslavovali činy a zásluhy Knížete, Lorda a Majordoma, a aby se snažili to napravit. Za usilovnou snahu je snad už příště kníže přece jen pohladí, a tak se budou snažit a snažit a snažit.

Konečně trojice nejmocnějších mužů s viditelnými pohybovými obtížemi a vratkým krokem překonala vzdálenost necelých padesáti metrů a pokoušela se usadit se na vyvýšeném pódiu do křesel. Když konečně i Kníže dosedlo na stolec, mohla začít hlavní ceremonie. Sledoval jsem, zda usne, ale nebylo lze poznat, zda doopravdy spí či ještě bdí. Zato lord Strážce financí předpokládal, že všichni sledují obřady, a tak se na něj nikdo nedívá, takže občas sáhl do náprsní kapsy, vytáhl lahvičku a přímo z hrdla do hrdla si dopřál pár loků (asi slivovice).

Náboženské obřady začaly nejdříve blahořečněním a potom svatořečněním. Nebo jenom blahořečením a svatořečením? To nevím, v tom mám zmatek, nevidím v tom rozdíly. Syn proslaveného umělce v mnišském hábitu (asi to byl františkánský úbor) poklekl, psovská odevzdanost mu zářila z očí, nadšeně přihlížel a naslouchal projevům blahoslavení či svatořečnění. V současnosti je docela dobře znám z rádia, kde vede náboženskou, silně prokatolickou propagandu. Nejčastěji ve svých pořadech používá slůvko pokorně a pokora: „S pokorou a odevzdaností přijměme slovo boží…“ Pokora je dnes velmi častým slůvkem i našich současných politiků, je velmi frekventovaným slůvkem, snad nejfrekventovanějším, všichni chtějí být jen a jen pokorní, a to se mi na nich převelice moc líbí. Mne ovšem řečníkova promluva ničím nezaujala, mluvil totiž o známých záležitostech, jako že blahoslavený svatý umělec se velice zasloužil o obnovení šlechtických titulů a vlády knížat a duchovenstva – elity národa, a že už i jeho děd pracoval jako dráb na církevním statku a pomáhal zvelebovat, udržovat a rozmnožovat majetek církve, a jeho syn, zde klečící, zase usilovně pracuje v řádu františkánů ku slávě církve atp.

Následovalo pasování vybraných přítomných na rytíře, připínaly se všelijaké řády na jejich hruď, řečnilo se za jakéže zásluhy řády dostávají, zaslechl jsem jen tak na půl ucha jména znějící jako Kožený, Pitr, Krejčíř… Ani to mne nijak nezajímalo, protože ty řeči jsou známé i dnes, moc pozornosti jsem jim nevěnoval a raději se zeptal souseda, cože se to stalo? Dozvěděl jsem se, že v nedávno konaných volbách veškeré obyvatelstvo nadšeně zvolilo knížete presidentem na doživotí a s právem dědičné funkce pro potomky.

Dále jsem se dověděl, že Jeho Presidentská Jasnost vyslyšela přání lidu obecného v referendu, že chce mít vládu úřednickou, vládu odborníků, vládu nepolitickou, což pro mne nebylo žádnou novinkou, neboť i současné průzkumy veřejného mínění toto jasně prokazují.

Jeho Presidentská Výsost tedy na přání obyvatel zrušila volby, a jmenovala vládu z elity národa, tedy z kruhů šlechty a duchovenstva. Takže příště už volby nebudou, no je to logické, nač by také byly? Poslanecká sněmovna bude zrušena, stejně tam jenom žvanili a hádali se o prkotinky, pronesla Jeho Excelence President. Zato Senát zůstane zachován, senátory bude také jmenovat Kníže President na doživotí (když mohou být soudci na doživotí, proč ne senátoři, no ne?) a když se osvědčí, senátorská funkce bude jeho rodu přidělena dědičně.

Navíc, jak pronesla Jeho Jasnost President, ta volební šaškárna stojí docela moc peněz, za které by se mohly pořídit potřebnější věci, jako třeba postavit nějaký ten palác, nebo muzeum šlechtických rodů, kde by byly k nahlédnutí jejich rodokmeny, erby, olejem malované portréty, nábytek, jídelní soubory a tak podobně, nebo, to byl další návrh, by se mohl postavit i chrám ku chvále křesťanského Boha Všemohoucího.

A ještě jsem se zeptal, jaký oficiální titul president používá. Prý to nebyla žádná složitost, pouze se přidal k jeho mnoha oficiálním titulům jeden navíc. Nejstručnější zní takto – Panovník z vůle lidu, nebo ještě stručnější – Panovník demokracie (nebo Despota demokracie? Toto spojení vymyslel K. Hoff v roce 1968), nebo také – Jeho Demokratická Jasnost Kníže President, nebo jenom – Jeho Demokratická Výsost President. Poděkoval jsem za vysvětlení, vůbec mne to ani sebeméně nepřekvapilo, vždyť už dnes je zřetelně vidět, kam vývoj spěje.

A když mělo dojít ke svatořečení jednoho proslaveného komentátora z novin pro lid, tak to už jsem se raději odebral ke dveřím. Před budovou na nádvoří stály dvě vyrovnané řady policejních těžkooděnců, před nimi obrovské množství žebráků, bezdomovců, prostě chudiny čekající na konec oslav, a doufající, že snad sluhové nějaké ty zbytky z hostiny hodí i na nádvoří mezi ně.

Už jsem té budoucnosti měl dost, raději jsem se vrátil do dneška, zmáčkl jsem knoflík a jsem doma ve svém pokoji a přemýšlím, jakým způsobem bych se měl pokusit změnit budoucnost. V prvé řadě budu hlasitě prosazovat zákaz referenda a ignorovat přímou volbu presidenta. Možná mé úsilí přece jenom budoucnost změní. (Nebo ne?)

 

Foto: zdroj

Přejít do diskuze k článku