V diskuzích na síti, pod články internetových novin i na ostatních webových stránkách se vyskytují zvláštní stvoření, ne nepodobná člověku. Diskutující, který jinak vystupuje klidně, věcně, někdy i vtipně a nijak se neliší od běžného průměru, se ve své reakci na jiný diskuzní příspěvek nebo článek, ve kterém někdo poukáže na nezpůsoby české pravice (a že jich je!), změní v nesvéprávné vřeštící hovado, nadávající, až mu sliny od klávesnice odlétají. Laje oponentovi do bolševiků, komunistů, ačkoliv z odsouzení konkrétní modrácké prasárny nikterak nelze odvodit příslušnost kritika ke KSČ(M).
Mohl bych vyjmenovat desítky tímto podivným šílenstvím postižených magorů, jejichž choroba se podobá nejspíše vzteklině. Patrně se ale nejedná o infekční onemocnění ve stylu nemoci šílených krav, klávesnice je sice zdrojem mnoha mikroorganismů, mnohem vydatnějším než záchodové prkénko, jenže klávesa enter přece nemůže nikoho nakazit virulentním, o čtvrt století opožděným antikomunismem, a proto musíme hledat příčiny jinde. Co tedy mění spořádané spoluobčany v krvelačné bestie s krhavýma očima a pěnou u huby?
Společným jmenovatelem u mnohých je jejich restituentní původ. Jsou potomky těch, na nichž se komunistický režim dopustil brutálního násilí a pronásledoval je až do třetího kolena. Buržoasie, živnostníci, vlastníci, sedláci a statkáři, politici pravicových prvorepublikových stran, ředitelé fabrik, vysocí státní úředníci, důstojníci, právníci. Plošně pojímaná represe zasáhla prakticky všechny z této vrstvy a promítala se až do sedmdesátých let. Několik desítek z nich, pokud se postavili na aktivní odpor, bylo popraveno, několik tisíc zemřelo v lágrech a věznicích, mnoho jich emigrovalo. Pokud se s osudem smířili, byli zbaveni majetku, někteří přestěhováni, jejich dětem nebylo umožněno studovat a oni sami mohli pracovat většinou jen v dělnických profesích, ale takto popsaný zlý osud nelze srovnávat například s osudem zcela nevinných civilních obětí za války v Iráku, kterých byly usmrceny statisíce, a ta probíhala nedávno, sledovali jsme ji v přímém přenosu, zločinným agresorem byl „nejsvobodnější“ režim, kterému právě česká pravice tak fandí. To jenom pro zasazení velikosti nepochybně neomluvitelných zločinů komunismu v Československu do globálních souvislostí.
Proč jsou mnozí potomci (prosím, jistěže ne všichni) restituentních rodin postiženi patologickou a naprosto iracionální nenávistí ke komukoliv, kdo kritizuje současné pravičácké zločiny a nespravedlnost? Proč špiní protivníka, který jenom oprávněně poukazuje na patologické jevy současného režimu a nijak se nezabývá obhajobou minulých komunistických zločinů?
Domnívám se, že důvodem je nenávistná výchova. „Kdyby nám ty svině bolševický všechno nevzaly, tak bys, Miloušku, jezdil ve sporťáku, studoval na Sorboně nebo rovnou na Harvardu a v Monte Carlu by kotvila naše jachta,“ to slyšely jejich děti po celá padesátá, šedesátá, sedmdesátá a osmdesátá léta.
Takto pojímané „pěstování“ charakteru mladé duše má tragické následky, podobné, jako měla výchova mladých křesťanských otroků, odebraných rodičům a „vychovávaných“ k vojenské službě v Osmanské říši. Janičáři.
„Zvrácený systém devširme změnil mladé lidi bez rodičovské lásky v nelítostná vraždící monstra. Byli oddáni islámu a sultánovi (odtud přísloví „poturčenec horší Turka).
Postupem doby začali být Janičáři největší překážkou modernizace země. Proslulí „hroziví nepřátelé křesťanstva“, se od 17. století změnili ve zdegenerovanou společenskou vrstvu. Již dávno nebyli elitou osmanské armády, jako když se v roce 1453 pod Prorokovou korouhví zmocnili Konstantinopole. V tuto dobu to byla už jen nespolehlivá parazitující chátra, která nebyla vhodná ani k tomu, aby zodpovídala za požární službu v Istanbulu, kde spíš vybírali výpalné než střežili. V roce 1794 byla velikost janičárského sboru 98 539 mužů, ovšem seznamy obsahovaly mrtvé duše pobírající plat a část Janičářů se také místo výcviku věnovala spíše obchodu, nebo řemeslu. Často také povstávali proti svým chlebodárcům.“
Ještě počátkem devatenáctého století však destabilizovali situaci na Balkáně, když: „Represe Janičářů v Srbsku však byly tak kruté a nesnesitelné, že v roce 1815 vyvolaly druhé srbské povstání pod vedením vojvody Miloše Obrenoviće.“
Mahmut II. pochopil neudržitelnost situace a v roce 1826 s nimi (v Istanbulu) udělal krátký proces. „Likvidace Janičárů vstoupila do osmanských dějin pod názvem Vak’ ai Hayriye (Požehnaná událost). 17. června 1826 dal Mahmut II. vyhlásit dekret o zrušení janičárského sboru. Zvláštní instrukce byly zaslány tatarskými posly místodržícím provincií. Během několika dní byli provinční Janičáři bez varování povražděni.“
Nenávistní fanatici vždy nejprve způsobí mnoho lidského neštěstí, nekončívají však dobře a časem dojdou odsouzení a opovržení.
Proč však přetrvává restituentská nenávist i dnes, když křivdy byly kompenzovány zákonem o jejich nápravě? Tento zákon mimochodem v mnoha případech poškodil mezitím nově vytvořenou hospodářskou výrobní strukturu, způsobil křivdy nové, vedl k rozvratu a snížení výkonnosti ekonomiky a v součinnosti s idiotskou kupónovou privatizací pak i k sešrotování a rozfrcání podstatné části výrobních kapacit. Dokonce i Václav Klaus v jednom ze svých řídkých záchvatů jasnozřivosti jej označil za chybu. Zákon byl prosazen fanatiky z pravicových stran, většinou opět s rodinným restituentním pozadím. Destabilizace národního hospodářství byla zcela srovnatelná s onou vzpomenutou destabilizací Balkánu, v pozadí vždy janičářští fanatici.
Inu – oni si nemohou pomoci. Jsou tak vychováni. A protože u těch, kteří se domohli velkých majetků je možno v mnoha případech nalézt i poškození osobnosti egoismem, asociálností, bezohledností a dokonce i sklonem ke zločinnosti, připojuje se k nenávistné výchově, která vede k popsané patologii osobnosti, dědičné zatížení. Kritiku destruktivních kroků pravice pak vnímají osobně, jako útok na znovunabytý majetek, protože si uvědomují, že jsou s ní svázáni pupeční šňůrou na věčné časy a nikdy jinak.
Čekat na Mahmuta je v současných poměrech nereálné. Musíme to s nimi přetrpět. Když oni to vydrželi čtyřicet let, tak my už máme dvacet odkrouceno.
Převzato z blogu autora na blog.idnes.cz
Foto: zdroj
