Řekněme si to na rovinu. Hledat účinné recepty na řešení naší finanční, ekonomické a morální krize na pravé straně politického spektra je hledáním jehly v kupce sena. Když budeme dlouho a trpělivě hledat, najdeme několik osvěžujících libertariánských myšlenek u malých neparlamentních stran, poté vyhrabeme hrstku křesťanských demokratů, kteří vážně a upřímně přemýšlejí o „soucitném kapitalismu“ a potřebnosti sociálního smíru, přičemž se budeme prodírat celými stády neoliberálních paviánů, kteří vřeští o škodlivosti sociálního státu a svobodných jedincích, směňujících statky na nikým neregulovaném volném trhu, což je podle nich jediná cesta ke „kapitalistickému ráji bez přívlastků“.
Zkusme se tedy podívat na levou stranu politického spektra, zda objevíme někoho, kdo má reálný projekt. Na jedné straně jsou komunističtí (a bohužel mnohdy i stalinističtí) nostalgici, kteří oplakávají to, že už jim nepatří média a neovládají armádu a vnitro, a vidí cestu z krize v návratu ke zkrachovalému modelu reálného socialismu, na druhé straně sociální demokraté, kteří lpějí na kapitalismu, opětovně si nabíhají na past jeho "reforem" a skryté či otevřené spolupráce s neoliberály, čímž jenom zhoršují neutěšený stav věcí veřejných a ještě při tom ztrácejí svoji voličskou základnu.
Přitom Jan Keller, Václav Bělohradský, Jiří Pehe i další tvůrci nového diskursu na levici začínají mít jasno v tom, že současný model kapitalismu se přežil a je nereformovatelný, a pokud připustíme návrat zpět, nebude to návrat k reálnému socialismu nebo "welfare state", ale návrat k feudalismu či ještě něčemu horšímu.
Dozrál čas, aby levice odložila "brýle mámení" a začala promýšlet, nabízet a uskutečňovat nové či již zapomenuté společenské koncepty typu všeobecného základního příjmu, stoprocentní dědické daně, zaměstnaneckých samospráv. A pokud toho nebudou schopny současné levicové strany, nezbude nám, kteří tento diskurs pomáháme vytvářet, nic jiného, než založit stranu novou…