1) Stát jako ekonomický subjekt: Z pohledu ekonoma není stát vlastně ničím jiným, než velkým podnikem. Občan je zaměstnancem tohoto podniku. Drobnými odlišnostmi od běžné firmy je pouze to, že plánování na úrovni státu musí být prováděno pro významně delší časové úseky a také existují jistá omezení v personální politice (neproduktivní zaměstnance nelze poslat za bránu). Toto jsou specifika poměrně nezajímavá a rozhodně nemohou být důvodem, proč by podnik nemohl prosperovat. Máme ovšem ještě jednu, daleko podstatnější skutečnost. Jako majitel, či akcionář velké firmy jen těžko svěříte její vedení lidem, kteří pro to nejsou absolutně kvalifikovaní a ve svém životě doposud nedovedli k prosperitě ani stánek se zmrzlinou. Bohužel v našem „západním demokratickém systému“ je tento stav všeobecně akceptovaný, tlačený do čím dál větších krajností a tak nějak „nic lepšího nemáme“. Ovšem nejspíše jsme schopni si rozumem vyhodnotit, že jde o stav špatný a nesmyslný, či dokonce akceptovat, že aktuální nejvhodnější kvalifikací pro řízení státu je profese „mediální magnát“. Běžný člověk při úvahách, jak stát vlastně funguje, se s velkou pravděpodobností utěšuje myšlenkou nějakých „skrytých špičkových odborníků“, třeba na ministerstvech, kteří narozdíl od politiků vědí, co dělají, a dokáží běh věcí alespoň trochu kontrolovat. K podobné úvaze se musíme především zeptat: „Co by tam proboha za ten tabulkový plat dělali…?“ Shrnutí – máme tady obrovský podnik, který musí být z principu naprosto špatně řízen a je vhodnější očekávat spíše nesprávná rozhodnutí a nezdravý vývoj.
2) Politik jako manažer: Ve zdravě fungující firmě je vrcholový manažer přijat na základě předchozích úspěchů a je s ním uzavřena smlouva na dobu určitou, ve které je stanoveno, čeho má dosáhnout, jak to bude měřeno a jak za to bude odměněn. Dokonce má ze zákona finanční a trestní odpovědnost pro případ nežádoucího jednání. Ve stávajícím společenském zřízení a našem „podniku“, tento stav samozřejmě neexistuje, nebo je dokonce popřen (imunita). Jmenování nového „manažera“ probíhá na základech šíření propagandy, dezinformací, nejasných a nezávazných „manažerských plánů“, populismu a paktů zájmových skupin potenciálních „manažerů“. Systém postavený na podobných základech má přirozenou schopnost eskalovat a měnit svůj stav k horšímu, ať již morální kulturou, složením zůčastněných, nebo formou jednání a fungování. Historie nám ukazuje, že zakládat předpoklad úspěchu „manažera“ pouze na jeho morálních vlastnostech a přirozeném zájmu o zlepšení věcí se zásadně neosvědčuje…a už vůbec ne dlouhodobě. Viz. bod níže. Ani s tou nejlepší manažerskou smlouvou nelze zabránit všemu, takže se používá jednoduchá poučka – manažer první rok provádí změny, druhý rok z nich žije a třetí rok musí někdo přijít a vyměnit ho, jinak hrozí riziko, že v lepším případě začne budouvat svoji nenahraditelnost a nepropustitelnost, v horším případě – pracovat pro sebe. Shrnutí – pokud neexistuje měření, kontrola a dohled, neexistuje ani řízení, nebo se ubírá nežádoucím směrem.
3) Jedinec jako hybná síla: Lidstvo je v celých svých dějinách poháněno pouze těmito silami – boj o moc nad ostatními a osobní prospěch. Jiné vlivy jsou zcela zanedbatelné svým významem a dobou trvání. Popření tohoto faktu je základním omylem a cestou ke zkáze. Přirozeností každého člověka je zlepšovat svoji životní úroveň, minimalizovat náklady a úsilí, které na to musí vynakládat a popřípadě získat moc nad jinými jedinci, kteří mu mohou dosažení těchto cílů zajistit. V historii bylo jakékoli nežádoucí ovládnutí většiny menšinou bez vyjímky způsobeno stále se opakující neschopností a nezájmem jedinců většiny udržet si dostatečnou úroveň „moci“ nad menšinou, která řídí a ovlivňuje jejich životy, a to tak, aby nedošlo ke stavu, kdy jim bude zcela znemožněno uspokojovat svoji vlastní potřebu na zlepšení života a nastane období uspokojování potřeb pouze jedinců menšiny. Skutečnost, zda tou menšinou je otrokář, feudál, nebo demokraticky volený zástupce je pro naše hodnocení zcela nepodstatná. Stejné principy fungují i na úrovni států a jiných společenství. K tomu se dostaneme později. Shrnutí – prozatím každé společenské zřízení vedlo k ovládnutí a vykořisťování většiny menšinou a ani do budoucna to není a nemůže být možné jinak.
4) Cykly: Vše na světě, počínaje obecním rybářským spolkem, přes firmu, až po společenské zřízení vždy prochází standardním cyklem, skládajícím se z fází – založení, růst, stagnace, úpadek, zánik. Fáze mohou být různě dlouhé, různě výrazné, ale vždy a všechno tímto cyklem musí projít. Velmi zajímavou položkou na této křivce je „bod zvratu“, který se objeví ve fázi úpadku. Jde o okamžik, kdy je ještě možné běh věcí zastavit a vrátit křivku do stagnace. Po překonání bodu zvratu již neexistuje cesta zpátky. Stát, či společenské zřízení díky svým specifikům vždy bod zvratu překročí. Zásadním důvodem pro překračování bodu zvratu státem nebo zřízením je skutečnost, že jedinec na nejnižším stupní společnosti se aktivizuje vždy až v okamžiku, kdy dojde ke zcela zásadnímu ohrožení jeho života, nebo primárních potřeb, což je bez výjimky až hluboko pod bodem zvratu. V tom okamžiku dojde k zániku a nastává nový řád. Čím hlouběji pod bodem zvratu k tomu dojde, tím je změna víc násilná, hospodářsky ničivější a má větší pravděpodobnost vzniku ještě daleko horšího společenského zřízení. Vývojem společnosti se tyto cykly stále zrychlují. Stejně jako období properity a růstu starého Egypta, Říma, Číny, Evropy, Třetí říše, SSSR, tak i současné období velmoci USA a společenského systému „západní demokracie“ musí jednou skončit. Jediná správná otázka zní: „Jsme už za bodem zvratu?“ Shrnutí – snad nejlépe: „Každý chvilku tahá pilku. Jednou jsi nahoře, jednou dole.“
5) Největší omyl lidstva: Pokud bychom měli najít opravdu velkou příčinu, proč se v lidské historii jednou za čas věci prostě pokazí, tak je to stále se opakující představa jedince, že vše výše uvedené už neplatí, že poslední válka, či hospodářská krize byla opravdu tou poslední, že v jeho aktuálním světě bylo dosaženo maximálně možného stupně bohatství, práva, svobody a jeho stávající životní podmínky a styl budou udrženy alespoň po dobu jeho života, nebo se dokonce budou zlepšovat. Z této představy zákonitě vyplývá jeho jednání, neschopnost a nezájem být na možnou změnu připraven, či se jí snažit zabránit. Je nutné konstatovat, že podobně smýšlel jedinec i před 1000 nebo 100 lety. Když se podíváme do současnosti, tak projevem podobného smýšlení může být například jednání, kdy jedinec uzavře hypotéku, či penzijní pojištění na příštích 30 let a vychází z předpokladu, že bude v tomto historicky děsivě dlouhém období schopen prosperovat a po celou dobu bude existovat stávající společenský řád, příslušné firmy a hodnota pěněz. U ekonoma, či historika to bohužel může vyvolat nanejvýš bouři smíchu. Už jen z pohledu na posledních 150 let by byl dotyčný prvním, komu cosi podobného skutečně vyšlo.
6) Světová ekonomika v roce 2011: Není předmětem článku zabíhat do podrobností, takže jen stručně. Současná ekonomika je už cca 150 let postavena na předpokladech neustálého růstu spotřeby a objemu peněz v oběhu. Jiná forma už technicky není možná. Nemusím upozorňovat, že tento systém nemůže být nekonečný. Jednou za čas musí peníze ztratit svoji hodnotu a věci musí být zničeny. Rozjet další kolo, znovu zvyšovat objem peněz v oběhu a znovu rozjet spotřebu za věci, které byly zlikvidovány. Nejlepším řešením tohoto problému je válka. Praktickou ukázkou je Německo a USA v minulém století, i když každé jiným způsobem. K problematice spotřeby se dostaneme opět níže.
7) Státní dluh všeobecně a státní dluh ČR: Jsme opět u státu jako firmy. Stejně jako firma si může půjčit peníze za nejrůznějším účelem a nejrůznější formou. Tato forma a účel, zejména s ohledem na diskuse o státním dluhu ČR jsou velmi důležité. Je zásadním rozdílem, zda je dluh třeba v dluhopisech mezi občany země, nebo v dluhopisech u zahraničních bank, zda je ve formě dluhu vůči jinému státu, válečných reparací, či vnitřního dluhu země. Také je velkým rozdílem, zda byl podobně jako u firmy investován do dalšího rozvoje s budoucího růstu příjmů, nebo jednoduše „prožrán“ ve státním aparátu. Historie a stav státního dluhu ČR jsou velmi zhruba a laicky takové, že cca od roku 1995 byl nastaven určitý poměr „kolik zkonzumujeme navíc, k tomu co vyděláme.“ Tento poměr zůstal víceméně stejný a byl několika vládami pasivně udržován. Spokojený stav byl narušen krizí 2008-2009, ale nijak významně. Pokud mluvíme o tom, že za každý rok se dlužná částka zvyšuje, není korektní si nezmínit, že adekvátně rostly i příjmy. Státní dluh ČR by byl rozhodně námětem na samostatný článek. V tomto okamžiku je nutné přinejmenším konstatovat, že aktuální struktura a výše státního dluhu ČR není vůbec špatná a rozhodně není dostatečně způsobilá k tomu, aby byla používána jako nutný ekonomický důvod ke snižování sociálních jistot a zvyšování zdanění!!! Srovnávání s Řeckem je naprosto scestné. Mimochodem, Řekové svoji budoucnost prohráli v okamžiku, kdy nezavedli okamžitě drachmu, neprohlásili dluhy svých zkorumpovaných politiků za “odious debt“a neodmítli jej zaplatit. Státní dluhy mají také jednu pěknou vlastnost. Často s ohledem na globální události nebývají splaceny. V současné světové situaci by bylo naopak pro ČR možností se ještě více zadlužit, tvrdě zainvestovat do budoucích příjmů a zajistit si výhodu před jinými státy. I kdyby to třeba mělo být opětovným zakoupením dříve rozprodaných a zajištěně prosperujích státních podniků (energie, telekomunikace, výroba).
8) Stát v krizi a úsporná opatření: V úvodu naprosto základní ekonomická poučka – pokud ve státě stagnuje ekonomický růst, nebo ekonomika dokonce klesá, je nutné zvýšit SPOTŘEBU. Konkrétně – BUĎ MUSÍ ZAČÍT VÍCE UTRÁCET OBČANÉ, NEBO STÁT. Jiná varianta neexistuje. Omezení výdajů státu a současné snížení příjmu občanů jakoukoliv formou, což jim brání spotřebovávat, je naprostou ekonomickou absurditou a cestou do pekel. Rovná se to snad jen jakési poslední ráně z milosti. Pokud přijde manažer do stagnující firmy a jediné opatření, které by provedl, by bylo snížení platů a zpruzení zaměstnanců, asi nikdo nebude očekávat, že tím dovede firmu k prosperitě a dalšímu růstu. Maximálně udrží chvilku hospodářský výsledek snížením nákladů, alespoň po dobu, než si našetří a půjde o dům dál. Je nevhodné přemýšlet, jak ořezat důchody za dvacet let. Je třeba řešit, jak na ně vydělat…!!! Pokud se jedinec dostane do potíží, může se buď snažit zvýšit svůj příjem, nebo snižovat náklady. V druhém případě svůj život prohrál, může to být už jen horší…a se státem je to stejné.
9) Stát a jeho prosperita: Zase nevymyslíme nic nad rámec toho, že základní jednotkou prosperity státu je občan. Co potřebuje stát a jeho ekonomika? Co nejvíce občanů, kteří budou hodně vydělávat a hodně konzumovat. Nebudou si místo utrácení šetřit do důchodu a na zlé časy, nebudou utíkat do daňových rájů, budou se přiměřeně množit a nebudou vymírat kvůli nedostupnosti zdravotnické péče. Budou v dostatečné vzdělanostní kvalitě, aby mohli vyrábět předměty s vysokou přidanou hodnotou, což zajistí konkurenceschopnost vůči ostatním státům a potřebný vývoz. Kontrolní otázka: „Jako podnikatel plánující v horizontu 30 let, kolik byste byl ochoten vyplatit za nového „zaměstnance“, v našem případě novorozence, který od prvního dne začne konzumovat a přivádět DPH, později daně z příjmů a spotřební daně?“ Bude tady konzumovat a vytvářet poptávku příštích 70 let, stavět si dům, vyrábět další zaměstnance, jezdit autem, pít, kouřit. Když už jsme u toho, existovali pokusy získat „zaměstnance“ už hotové (přistěhovalci), což nějak z pohledu státních příjmů nevyšlo, či to dokonce působilo kontraproduktivně (viz. pracovitá a příjemná, ale příliš neodvádějící, či dokonce daňově a ekonomicky škodící vietnamská komunita v ČR).
10) Ekonomika, EU, EURO, případný globální krach…v pár bodech… Nežádoucí vývoj v EU byl formálně zahájen Lisabonskou smlouvou a akceleruje nevídanou rychlostí. Dynamika společenských a ekonomických událostí se bude zrychlovat. Doba, kdy nám „Sarkozy s Merkelovou“ budou naprosto přímo určovat daně, nařizovat sociální politiku, rozhodovat, co máme vyrábět, komu máme půjčovat apod. se blíží. (Souvisí s bodem 3 – moc nad jinými na úrovni států.) Selhání projektu eura v současné podobě je nevyhnutelné, lze ho jen oddalovat a zvyšovat škody tímto oddalováním způsobené. Samotnou EU lze dnes už hodnotit jako projekt sice s dobrou myšlenkou, ale zvrhnuvší se nesprávným směrem. Média naprosto ztratila svoji funkci, balancují mezi šoubyznysem a službou politice a kapitálu. Základ ekonomiky byla, je a bude výroba hmatatelného. Stát skládající se ze prostředkovatelů, obchodníků, různých dealerů, pojišťováků, prodavačů úvěrů, vymahačů dluhů a pracovníků v zábavním průmyslu je v případě krize odsouzen k zániku. Vlastní měna je základní zárukou ekonomické bezpečnosti státu. Stejně významnou potřebou je energetická a potravinová soběstačnost. Stát se stává kolonií v okamžiku, kdy ztratí kontrolu nad svojí ekonomikou a politikou, nedokáže zajistit svoji soběstačnost, jeho energetika, infrastruktura, výrobní prostředky a média patři lidem a společnostem v jiných zemích. Sice je to komunismem zavánějící fráze, ale moc vždy byla, je a bude „v rukou lidu“…Jen jí „lid“ nikdy neuměl používat…
