Sally Anderson je americká spisovatelka, která v tuto chvíli bydlí a vyučuje angličtinu v Novém Bydžově.
Narodila se rodičům britského původu v Los Angeles v Kalifornii 13. března 1985, a protože má českou babičku, vždy se cítila stejně doma v Evropě jako v Americe.
Vyrostla v Santa Barbaře v Kalifornii, studovala na Kalifornské univerzitě v Santa Cruz, kde obdržela titul Bachelor of Arts v oboru literatura/kreativní psaní(poezie).
V roce 2006 Sally studovala britskou literaturu na Londýnské univerzitě, přičemž pracovala ve vinárně a žila v Bloomsbury. Přitom pomáhala při redakční práci amerického internetového zpravodajství Huffington Post a také při úpravě a produkci výroční edice Famous Blue Raincoat od Jennifer Warnes.
V roce 2007 byla nominována na cenu California Poet Laureate pro studenty a absolventy. Její básně byly publikovány v časopise The Susquehanna Review a početných univerzitních tiscích. Provozuje blog www.poetinprague.blogspot.com
Cesta z Vysočan
I.
Byl to druh slunce, do nějž se můžeš dívat
těch není mnoho, zvláště tam, odkud jsem
S barvou tak hlubokou, že neoslní
jak pomeranč něžnou, jak krev z dlužních úpisů
jakoby bez chuti, bez pichlavosti
To slunce viselo jen pár vteřin na obloze
nad stěnou z jedlliček a tújí
A pak zmizelo stejně tiše, jako se předtím objevilo,
aby ozářilo náš páteční podvečer
II.
Jela jsem na svém kole – řídítka zrezavělá
nachový lak loupal se z rámu
A kolem vůně z té chladné země
jak kdyby závan jara plížil se nedospělý
Je jako parfém, jímž žena provoní si
kolena, bedra, mezírku mezi ňadry
Takže jej ucítíš, když stojí za tebou
svlékne si tlustý svetr, a její bledá kůže náhle ji zdobí
A jakmile opětuješ tu něžnou výzvu, skloníš se k její tváři
pocítíš jaro, jež sladce poletuje v tom chladném vzduchu mezi vámi
III.
Cestou domů bylo slunce jen lehce růžové, něco jako skvrna od rtěnky
míhající se na horizontu nad přímou a větrnou silnicí
kolem bíle omítnutých domů a šikmých střech s kouřícími komíny
A vedle dva malé rybníčky, těsně u sebe, povrch tak zamrzlý,
že oblázky klouzaly po hladině
Vím to, protože jsem jich pár hodila, abych viděla, co se stane
dunícím kamenům a ladným větvím uvízlým v ledu
Stromy se sklánějí jak koně, když se jdou napít
některé z břízek zametají led ve vánku
A to je má společnost, já znám tu osamělost otevřených polí
je hlasitější než všechny ulice měst, v nichž jsem kdy stála
***
Sally Anderson is an American writer currently living and teaching English in Novy Bydzov, Czech Republic.
Born to British parents in Los Angeles, California on March 13th, 1985, and with a Czech grandmother, Sally has always felt equally at home in Europe and America.
She grew up in Santa Barbara, California and received her Bachelors of Arts in Literature/Creative Writing (Poetry) from University of California at Santa Cruz.
In 2006 Sally studied British Literature through University College of London, working in a wine bar and living in Bloomsbury. She has also helped with editing for The Huffington Post and assisted in design and production for Jennifer Warnes’s anniversary edition of Famous Blue Raincoat.
In 2007 Sally was nominated for the California Poet Laureate award for undergraduates and graduate students. Her poems have been published in The Susquehanna Review and numerous university publications. She has a blog at www.poetinprague.blogspot.com
The Road From Vysočany
I.
It was the kind of sun you can stare into
there aren’t many, especially where I’m from
The color too deep to cause a glare
a blood orange so soft you could swear
it would have no taste, and definitely no bite
The sun hung in the sky for only a few moments
above the Spruce and Tuje
Then it slipped away as quietly as it emerged
to light our early Friday evening
II.
I was riding home on my bike- handlebars rusted
the purple paint chipping from the frame
And there was a smell emerging from the cold earth
as if the seasons were changing, subtle
Like the perfume a woman dabs behind
her knees, lower back, or between her breasts
So you only smell it when she’s standing before you
removing a heavy sweater, suddenly her pale skin her only adornment
And as you follow the invitation to lean towards her face
you can smell Spring, sweet and clean resting on the cool air between you
III.
The road home was not even a dusty pink, something like a speck
of rouge flicked on the horizon. It’s a flat and winding road
past white plastered houses and sinking roofs with coal smoking chimneys
There are two small ponds, side, by side, the top layers so frozen
that small boulders silently skid across the surface
I know because I hurled a couple to see what would happen
clunking rocks and branches sliding across the ice, suddenly graceful
The trees bend like horses to drink
some of the low Birches brush the ice in the breeze.
And this is my company, I can tell you the solitude of an open field
is louder than any city street I have ever stood
© Sally Anderson, 2008
