V červenci 2005 k tomu široká koalice palestinských skupin položila základy. Vyzvali „lidi svědomí po celém světě, aby přistoupili k široké škále bojkotů a zahájili iniciativy vedoucí k odhalování Izraele, jaké byly uplatňovány vůči Jihoafrické republice v éře apartheidu“. Tehdy se zrodila kampaň „Boycott, Divestment and Sanctions (Bojkot, odhalení a sankce), zkráceně BDS.
S každým dnem izraelského bombardování Gazy získává myšlenka BDS další stoupence a řeči o příměřích na tom nic moc nemění. Podpora narůstá dokonce i mezi izraelskými Židy. Uprostřed nynější ofenzívy do Gazy zhruba pět stovek Izraelců, mezi nimiž jsou desítky známých umělců a vědců, zaslalo zahraničním velvyslanectvím v Izraeli dopis. Vyzývají v něm k „přijetí okamžitých restriktivních opatření a sankcí“ a ukazují jasnou paralelu s bojem proti apartheidu. „Bojkot Jižní Afriky byl účinný, ale s Izraelem se zachází v rukavičkách… Tato mezinárodní podpora musí skončit.“
Navzdory těmto jasným stanoviskům mnozí z nás stále ještě váhají. Důvody jsou rozmanité, emotivní a pochopitelné. Nejsou ale dostačující. Hospodářské sankce jsou nejúčinnějším nástrojem z nenásilného arzenálu.
Nabízím čtyři hlavní námitky proti strategii BDS a zároveň protiargumenty.
Trestající opatření Izraelce spíš odcizí, než aby je přesvědčila. Svět už vyzkoušel cosi, čemu se říká „konstruktivní přístup“. Krutě selhal. Od roku 2006 Izrael své zločinné kroky jen zesiluje: rozšiřuje osady, vyhlásil nehoráznou válku Libanonu a uplatnil kolektivní trest na obyvatele Gazy, kterou brutálně odřízl od světa. Navzdory tomu nikdy žádným trestům nečelil, spíše naopak. A vojenská pomoc a tři miliardy dolarů ročně, které dostává od USA, jsou v tomto výčtu jen počátek. Po celou tuto klíčovou dobu si Izrael užíval dramatického zlepšování vztahů i s ostatními spojenci. V roce 2007 se například stal prvním nejihoamerickým státem, který podepsal dohodu o volném obchodu se zeměmi sdružení Mercosur. Za prvních devět měsíců roku 2008 izraelský export do Kanady vzrostl o 45 procent. Nová dohoda s EU počítá s tím, že se vývoz izraelských zpracovaných potravin zdvojnásobí. A loni 8. prosince evropští ministři „povýšili“ asociační dohodu EU s Izraelem, po čemž Jeruzalém toužil už dlouho.
Právě díky tomuto kontextu mohli izraelští předáci rozpoutat svou zatím poslední válku: mají jistotu, že za ni nebudou muset prakticky zaplatit. Stojí za povšimnutí, že i po sedmi dnech válečného obchodování burzovní index v Tel Avivu vyrostl o 10,7 procenta. Když zkrátka nefunguje cukr, musí nastoupit bič.
Izrael není Jihoafrická republika. Samozřejmě, že ne. Význam jihoafrického modelu spočívá v tom, že dokazuje, že taktika BDS může přinést úspěch v době, kdy „měkčí kroky“ (protesty, petice, zákulisní lobbování) selhávají. Na okupovaných územích přitom ale bolestivé ozvěny jihoafrického apartheidu jsou: osobní průkazy podle barvy, demolované domy a násilné vyhánění, silnice jen pro osadníky. Významný jihoafrický politik Ronnie Kasrils prohlásil, že segregace, jakou viděl na Západním břehu a v Gaze, je „mnohem horší než byl apartheid“. To bylo v roce 2007, tedy předtím, než Izrael zahájil svou rozsáhlou válku proti open-air vězení, kterým Gaza je.
Proč se zaměřovat jen na Izrael, když USA, Británie a další západní země provádějí totéž v Iráku nebo Afghánistánu? Bojkot není dogma; je to taktika. Důvod, proč by měla být strategie BDS zaměřena na Izrael, je praktický: v tak malé zemi silně závislé na obchodu by totiž mohla zafungovat.
Bojkot zhoršuje komunikaci; my potřebujeme více dialogu, ne méně. Tady odpovím vlastním příběhem. Posledních osm mé knihy v Izraeli vydávalo komerční nakladatelství Babel. Když jsem ale napsala Šokovou doktrínu, chtěla jsem bojkot dodržet. Na radu aktivistů z BDS, mimo jiné skvělého spisovatele Johna Bergera, jsem kontaktovala malé nakladatelství Andalus. Je to aktivistické nakladatelství hluboce zapojené do protiokupačního hnutí a jediné nakladatelství v Izraeli, které se zaměřuje výhradně na překlady arabské literatury do hebrejštiny. Sepsali jsme spolu smlouvu, podle níž veškerý výtěžek z prodeje Šokové doktríny, půjde na činnost Andalusu. Jinými slovy, bojkotuji izraelskou ekonomiku, ale ne Izraelce.
Celá ta akce vyžadovala desítky telefonátů, e-mailů a esemesek od Tel Avivu a Ramalláhu přes Toronto a Paříž až do Gazy. Chci tím říct, že jakmile zahájíte strategii bojkotu, dialog se dramaticky zintenzivňuje. A proč by taky neměl? Utváření hnutí vyžaduje nekonečnou komunikaci, což si mnozí účastníci boje proti apartheidu dobře pamatují. Argument, že nás podpora bojkotu oddělí od ostatních, je obzvlášť neudržitelný vzhledem k přehršli levných komunikačních technologií, které máme k dispozici. Přímo se utápíme v možnostech, jak spolu mluvit napříč státními hranicemi. Žádný bojkot nás nezastaví.
Někde v této chvíli se asi hrdí sionisté chystají postavit a vznést svůj kardinální argument: copak nevím, že spousta těch high-tech věciček pochází z izraelských výzkumných laboratoří, z tohoto světového předvoje informačních technologií? Je to pravda, ale netýká se všech. Pár dní po izraelském vpádu do Gazy zaslal Richard Ramsey, ředitel British Telecom pro oblast hlasových služeb, e-mail izraelské technologické společnosti MobileMax: „V důsledku akce izraelské vlády z posledních dnů nebudeme už nadále ochotni obchodně spolupracovat s vámi ani s žádnou jinou izraelskou společností.“ Ramsey říká, že jeho rozhodnutí nebylo politické; jen nechtěl ztratit zákazníky. „Nemůžeme si dovolit ztrácet klienty,“ vysvětluje, „a tak je toto rozhodnutí čistě obchodní.“
Byly to také chladné obchodní kalkulace, které kdysi vedly mnohé firmy k tmu, aby se z Jihoafrické republiky stáhly. A je to přesně ten druh kalkulace, která nabízí nejrealističtější naději, že se Palestina dočká tak dlouho odpírané spravedlnosti.
Naomi Kleinová, The Nation
Autorka je kanadská novinářka a spisovatelka, její už kultovní knihu Šoková doktrína u nás připravuje nakladatelství Argo.
Informace o BDS jsou na http://www.bdsmovement.net
Překlad Tereza Spencerová