Dovolím si zde vložit alternativní a zcela subjektivní oponenturu. Vycházím totiž z premisy neoddělitelného propojení politiky s ekonomikou.
"Když dlužíte bance stovku, máte problém. Když dlužíte bance milion, má problém ona". Rádoby vtipný reklamní slogan však není pravdivý. Pokud je jakýkoliv ředitel banky duševně způsobilý a občansky svéprávný a pokud není mocně podplacený či politicky zaúkolovaný na provozování "bankovního socialismu", (případ bank ČSFR v 90. letech), pak žádný takový bankéř nepůjčí nikomu jakkoliv velkou částku, aniž by měl přiměřenou bankovní zástavu.
Jestliže tedy autor píše, že "Země eurozóny nyní zjišťují, že stojí na konci řetězu s černým Petrem drtivých dluhů v ruce .. a .. trhy už začínají započítávat malé riziko kolapsu celého evropského finančního systému – a jejich chování tomu odpovídá", pak je chyba buď v překladu, nebo si autor protiřečí. Teoretické riziko kolapsu bude naopak velké. Otázkou však je, pro koho to bude rizikem a pro koho naopak žádoucím stavem. Pro občany zaměstnance to tím žádoucím stavem rozhodně nebude.
Již jednou jsem zde na OM v jiné diskusi napsal, že stát je nejvýhodnějším dlužníkem pro každou soukromou banku. Nebudou-li existovat ty největší zdroje příjmů bank, to jest státy jakožto dlužníci, pak logicky banky budou živořit, anebo vůbec zkrachují. Ergo – vytvářením státních dluhů politici soukromé bankéře a spekulanty účinně, trvale a tučně vyživují. (viz http://www.outsidermedia.cz/Thread.aspx?id=4804 – druhý odstavec)
Politici i bankéři tudíž velmi dobře vědí, že stát jako instituce nesmí být v konečné fázi nikdy zničen. Nicméně – a právě proto – mohou však pomocí vhodných legislativních a exekutivních politických kroků a synchronně probíhajících bankovních operací, postupem času "vyrobit" z více států jeden velký superstát, který si opět bude od soukromých bank dál a ještě více půjčovat a splátky "obsluhy dluhů" bude tento superstát opět vypumpovávat od svých daňových poplatníků, tentokrát již mnohem lépe ovládaných a kontrolovaných.
Finanční politika nekonečných půjček není tedy nedopatřením či nerozumem vlád jednotlivých evropských států. Je to, dle mého názoru, předem připravený a zcela vědomě řízený státně zadlužovací mezinárodní proces.
Evropským podnikatelským a zejména bankovním kruhům začíná totiž evidentně vadit fenomén, který samy v nedávné minulosti přímo či nepřímo způsobily: Hrozba nastupující ekonomické expanze států jižní a východní Asie (především Číny a Indie) a téměř totální energetická surovinová závislost většiny Evropy na Rusku. Svá opatření si žádá rovněž primární potravinová "lenost" Evropy – a tudíž i její závislost na třetím světě.
Tzv. dluhová krize Eurozóny má tedy za cíl urychlit vytvoření nového evropského superstátu a tím i jeho mnohem účinnější mocenskou kontrolu. Politické zadání je totiž toto: Bankovní dluhy jednotlivých států jsou a nadále i budou jen spouštěčem silného nástroje k realizaci levného rozprodání zbytků veřejných služeb a dosud existujících státních majetků jednotlivých menších států do soukromých rukou akcionářů bank. Politici velkých států jistě mezi akcionáři těchto bank chybět nebudou. Politici malých států a politici lokální vyjdou dříve či později poněkud naprázdno. Jejich dnešní pokrytecké řeči o národních zájmech přestanou Brusel už zcela zajímat. Občané Evropy konečně pochopí, že "národní zájmy" jejich politiků byly odjakživa jen jejich vlastními osobními zájmy. Přesněji řečeno – jen zájmy o výhodné národně politické sinekury a osobní a rodinné tučné prebendy. A pochopitelně – též zájmy na jejich osobní lokální moci, která vždy tak chutná …
Předpokládám tedy tento teoreticky možný vývoj "sjednocování": Bude možné takto ničit malé a vojensky slabší státy Evropy. Například my – už jsme dnes prakticky sedmnáctou spolkovou zemí Německa – a nikomu z elit v ČR to nevadí. Až však přijde na řadu ekonomická likvidace států typu Itálie, Francie, států skandinávských či Velké Britanie – vůči na druhé straně stojícímu motoru Evropy – Německu, mohl by nastat i válečný konflikt. Válka však ale vždy byla způsobem, který může vyřešit dluhy – formou reparací poražené strany. Domnívám se však, že tentokrát Německo v táboře poražených rozhodně nebude – za dále uvedených podmínek. Nu, a jak jinak? Z podnikajících soukromníků pak nejvíce vydělají ti, kteří včas přelijí svou likviditu do daňových rájů. Jenže i tak – je tu pro ně jisté nebezpečí …
Aby vítěz případné celoevropské války nenastolil v Evropě ostrou poválečnou diktaturu a následnou měnovou reformu, banky nakonec od svých dluhů z velké části rády a včas ustoupí. Totalitní diktatura by totiž znamenala zestátnění bank a to si loutkovodiči politiků a generálů rozhodně nepřejí. Navíc vědí, že s následným uklidněním situace a zakázkami hospodářské obnovy se vždy beztak bankovní příjmy automaticky zvýší. Budou se tedy hledat kompromisy a jinak .. pojede se znovu dál, černým lesem (bídy daňových poplatníků), kol strmých skal.
Autor se dle mého názoru tudíž částečně mýlí. "Trhy" až tak snadno neutečou z velkých eurových ekonomik, protože to už časově nestihnou. Evropou se (v rámci udržení míru) sice neprožene opravdový vojenský konflikt, zato tsunami státních bankrotů a bankovních krizí malých evropských států jejich politiky tak náležitě vystraší a donutí k ústupkům, že nakonec sami přejdou k postupnému totálnímu předávání moci do Bruselu. Postupně tu takto – dobrovolně povinně – bude vznikat jeden evropský už zcela nedemokratický superstát, který byl, je a bude cílem toho celého zdánlivě samočinného, ve skutečnosti však předem připraveného a chytře promyšleného celoevropského plánu.
Naopak – nezaměstnanost a sociální napětí značně vzroste, pokud se celoevropská vláda nezačne už konečně zabývat pojmem, který se nazývá "Základní příjem evropského občana". Pokud jej pomine, prozatímní "demokracie" se změní na totální orwellovskou diktaturu kapitálu s následnou hrozbou sociální evropské občanské války, jejímž příčinám se i nadále bude říkat terorismus nebo extrémistická hnutí, podporující rasovou, náboženskou, třídní či jakoukoliv jinou politicky vhodnou nesnášenlivost.
A jak to nakonec bude s bankami? Na konci bude evropský superstát, dál se vesele zadlužující u soukromých lichvářů až do doby, dokud se oba tito hlavní činitelé společně nevrhnou na další vojenskou neokolonialistickou agresi v nějaké další surovinově bohaté zemi třetího světa, nejen jako dosud pouze v Libyi. Banky USA i jejich vláda už napoleonskému Sarkozymu či jinému podobnému evropskému vykukovi rády poradí. Mají v tomto bohulibém konání "na ochranu demokracie a životů civilního obyvatelstva" dlouholetou praxi například ve Vietnamu, některých jihoamerických státech, v Kuvajtu, Iráku, Pákistánu, Afghánistánu atd.
A cyklus se zopakuje. Tentokrát v ještě větším měřítku … i když … podnikat druhý výpad Čtvrté Evropské Říše do Ruska, to bych evropským politikům a generálům našich budoucích potomků už vůbec neradil. Jedna zkušenost přece stačí, že …
V zásadě tedy souhlasím s diskusním názorem Hudrypera. Islandský způsob řešení by zajisté byl dobrý pro všechny evropské občany zaměstnance – zatím nejvíce zatěžované daňové poplatníky. V celoevropském měřítku se mi to však jeví jako varianta, která by byla světovými politicko finančními elitami mocensky velmi rychle zlikvidována. Konec konců – Island je dnes už politicky odepsaná kolaterální ztráta. Zkrátka, byla to jen nerozumná a dlouhodobě nikterak výhodná bankovní investice. Navíc, Island je stranou všeho dění, je tam zima a lidé tam žijí skromně. A také, není tam – u těch ledovců, gejzírů a soptících vulkánů – celkem nic k ukradení a k odvezení.
