Situace je taková, že si lidé dovedou představit spíše konec světa než konec kapitalismu. Tyto myšlenky se objevily po pádu socialismu ve východní Evropě. Tato událost se stala zdrojem nemístného optimismu. Představoval ho v té době „profesor“ Fukuyama se svojí teorií konce dějin. Byla to jen interpretace slov Margaret Thatcherové, že „není jiná alternativa“.
Je paradoxní, že uprostřed tohoto jásání nad koncem dějin najednou panuje naprostá beznaděj za situace, kdy se i tento společenský systém ocitá na konci dějin. Ale měli bychom si uvědomit, že ta krize kapitalismu je tady už 100 let. Už první světová válka byla počátkem krize. Následovala ruská revoluce a vznik Sovětského svazu. Rostoucí bída a hrozivá nezaměstnanost byla roznětkou pro nástup fašismu v mnoha zemích Evropy. Druhá světová válka byla jen důkazem rozkladu kapitalismu. Proto z ní vyšel vítězně socialismus, který ovládl východní Evropu a zapustil kořeny v jihovýchodní Asii. To všechno jsou symptomy krize kapitalismu. Kapitalismus dohrál. A svět se mění. Jako skončilo otrokářství a skončil feudalismus, i kapitalismus má na kahánku, takže otázka dneska stojí – co přijde potom – po kapitalismu.
Logicky by se zdálo, že socialismus. Ale lidé dneska odmítají socialismus, někteří s ním mají špatné zkušenosti. I když za úvahu by stálo se zeptat, zda ten nenáviděný socialismus nebyl lepší než dnešní kapitalismus. Na západě socialismus neznají, mají jen zkreslené informace , které jim dodávala buržoasní média. Proto se ho bojí. Všichni víme, že v bohatých státech tady existoval kapitalismus v relativně přijatelné formě. To bylo v době, kdy mu dýchal na záda socialismus se svou společností bez nezaměstnanosti, se zaručenou slušnou životní úrovní. Tehdy musel kapitalismus dát svým dělníkům lepší podmínky. Když jsme zvonili klíči na Letné, tak jsme měli před sebou tuto ideu kapitalismu šedesátých let. Jenže to byl kapitalismus ohrožovaný existencí socialismu. Musel dát svým dělníkům více než socialismus. Ale s pádem Sovětského svazu se kapitalismus odvázal ze řetězu a dnes nám ukazuje svoji skutečnou tvář ne nepodobnou té z osmnáctého století. Upozornili nás na ni němečtí dělníci, kteří nám vzkázali: Vy chcete platy jako máme my, ale naše platy se budou snižovat na vaši úroveň a potom společně klesneme na čínskou.
Tak, jako se před dvaceti lety sesypal komunistický socialismus jako domeček z karet, tak se dnes hroutí americká ekonomika. Současná krize je ale něco naprosto jiného. Vlastně bychom vůbec neměli používat slovo krize. Je to počátek konce fungování amerického principu ekonomiky. Všechno to začalo přesouváním výroby z USA a západní Evropy do Číny za levnou pracovní silou. Dnes sklízíme plody této politiky. Kapitalismus vede tento svět do záhuby a jen slepí politici si myslí, že je možné ho zachránit. Jako vždy měl pravdu Karel Marx, který říkal, že nic není ve stavu zabránit antagonickému rozkladu tohoto světa pod kuratelou kapitalismu. Kapitalismus není o vztazích mezi lidmi, je to jen matematicko-ekonomický mechanismus, který žene světovou ekonomiku ke kolapsu. Jeho téze o neustálém růstu (nejlépe růstu růstu) musí zákonitě končit krachem. Jako otrokářství a feudalismus, ani kapitalismus není ekonomicko-sociální formace, se kterou by lidé mohli být spokojení. Ale v současné krizi není k dispozici nic, co by bylo schopno oslovit velké množství lidí.
Dalo by se říci, že krize postihla i myšlenky, nutné pro prosazení efektivnějšího a spravedlivějšího společenského systému. To by se dalo označit jako poslední vítězství kapitalismu. Podařilo se mu atomizovat společnost na miliony chamtivých jedinců, kteří se nestarají o nic jiného, než jak si užít. Lidé rozpoutali honičku za majetkem, požitky a mocí. Výsledkem je znechucení, apatie, lhostejnost. Realita každodenní práce a úniků člověka stále víc a víc zamotává do sítí, až se stává otrokem. Dnes lidé pracují celý den. Po práci nemají čas ani chuť někam jít. Vázne komunikace mezi lidmi, lidé si už nemají co říci. Atomizované lidstvo se stává otrokem konzumu. Supermarkety se stávají novými chrámy – chrámy konzumu. Lidé se snaží mít nejnovější a největší televizor, mobil, nové auto. Kultura upadá. Nejčtenější noviny jsou bulvární plátky plné senzací a drbů o „slavných“. Filmová studia chrlí na trh stále nové a nové krváky a horory. Je to totální úpadek. A výsledkem toho všeho je, že pro hodně lidí není kapitalismus nepřijatelný. Naopak – výsledky voleb ukazují opak. Navíc konzumerismus není jen kapitalistický fenomén. Důkazem tohoto mého tvrzení je spotřebitelské chování drtivé většiny naší společnosti u nás v 70. letech. Takže nakonec se musíme ptát – touží lidé vůbec po změně? A je ještě možné něco dělat, není to sebedestruktivní program lidstva od samého počátku? Co je vlastně příčinou dnešního stavu světa? To všechno vytváří příležitost pro intervenci "shora", pokud by někdo chtěl změnit status quo.
Úkolem celé evropské levice je formulovat nový evropský sociální projekt, nová schémata distribuce společenských hodnot odlišných od současných kapitalistických. To je hledání řešení hlavních problémů současného světa práce. Pokud se má vývoj změnit, postupy známe a musí se opakovat. Tehdy se lidé začali sdružovat, zakládali dělnické strany a bojovali stávkami za lepší život. Kapitalisté do nich stříleli a vraždili je na barikádách. I to se musí a bude opakovat. Kapitalismus se nevzdá bez boje. Historie se nás nebude ptát, jak polidštit kapitalismus. Víme, že to není možné. My se musíme ptát historie, jak zničit kapitalismus. Příkladů máme hodně. Vývoj nelze zastavit – to poznal už i „profesor“ Fukuyama.
V západním světě nastala nová éra – éra konzumu. Konzumní způsob života je účinným nástrojem kontroly obyvatel vyspělých států, a tím i států samotných. Konzum geniálním způsobem odstraňuje výrobní přebytky vytvořením ohromné poptávky po snadno dostupném luxusu za cenu dlouhodobého závazku k poskytovateli dluhu. A právě dobrovolný vstup do dlouhodobého dluhového závazku je materiální podstatou moci nad obyvateli dnešních vyspělých států. Pro kontrolu lidské mysli není třeba politické propagandy, stačí reklama na zboží. Člověku, jakožto tvorovi lenivému a pohodlnému, stačí ukázat možnost luxusu a sám udělá vše pro to, aby ho dosáhl. Nejen, že se sám zaváže vydělávat peníze do stáří, ale mnohdy pro své aktuální pohodlí a rozmary dluhem zatíží i své potomky. Konzumní způsob života však nemá vliv jen na dluhovou kontrolu společnosti. Výrobou zboží s nízkou trvanlivostí došlo k vytvoření soustavné poptávky, a tím i k vytvoření obrovských domácích trhů, čímž zmizel původní hlavní význam málo rozvinutých zemí (kolonií) jakožto odbytišť. Ale ani zvýšený konzum nemůže zachránit kapitalismus. Je to jen oddálení jeho konce, který bude o to tvrdší.
