Clintonova socha – pomník ostudě a selhání

socha-clintonPřibližně před týdnem odhalil bývalý americký prezident Bill Clinton v ulicích kosovské Prištiny vlastní sochu, která má být vyjádřením vděku kosovských Albánců za to, že před deseti lety nařídil bombardování Jugoslávie.


Bill Clinton, který byl klíčovým hráčem dodnes kritizované a problematické akce (jakou například bývalý český prezident Havel považoval za snesitelné, protože „humanitární" bombardování) dostal jako výraz vděku třímetrovou sochu, tedy v nadživotní velikosti. Clintonovo dojetí a pýchu nad vlastním dílem kalí fakt, že představa jeho rozhodujícího přístupu a chování před deseti lety, který vedl k nejlepšímu možnému vyřešení situace, je pouhou iluzí, vytvořenou PR a médii.


Clinton, spolu s tehdejším britským premiérem Tony Blairem zahájili sérii leteckých úderů NATO, na které navázala pozemní operace s cílem pacifikovat režim Slobodana Miloševiče, dopouštějící se utlačování kosovských Albánců.


Útok na Jugoslávii však byl pouhou snahou Spojených států a Velké Británie jednostranně vytrestat Jugoslávii a posílit vlastní mocenské pozice. Tragičnosti situace nasadilo korunu mezinárodní společenství a Evropská unie, které nedokázaly prosadit takové kroky, které by vedly nalezení kompromisu mezi znesvářenými stranami a zajistily potrestání viníků čistek a útoků proti civilistům na obou stranách.


Navzdory chvále na Billa Clintona a navzdory oslavným průvodům kosovských Albánců v ulicích Prištiny (nutno připomenout, že v roce 1999, tedy dva roky před 11. zářím, vyškrtly Spojené státy UĆK, jejíž členové měli kontakty na Al-Kaídu, ze seznamu teroristických organizací), má situace v Kosovu daleko k tomu, aby mohla být z jiného pohledu, než jsou mocenské zájmy USA a kosovské samosprávy hodnocena jako pozitivní:


– Po vyhlášení kosovské nezávislosti (i když tak bylo učiněno jednostranně a v rozporu s rezolucí 1244 RB OSN, která byla výsledkem bojů v Kosovu z roku 1999) je situace Srbů, žijících v Kosovu, silně neutěšená. Kosovská samospráva nic nečiní proti útokům, kterým jsou Srbové často vystavováni. Srbové jsou občany druhé kategorie. Mezinárodní společenství to nezajímá.


–  Zatímco Albánci, vyhnaní srbskými bezpečnostními silami se po dohodě z října 1999, uzavřené mezi tehdejším jugoslávským prezidentem Miloševičem a Richardem Holbrookem, během měsíce vrátili domů, z celých čtvrt milionů lidí vyhnaných extremisty z  UĆK (nejenom Srbů, ale například i Romů), se vrátily jen stovky. Majetky všech vyhnaných byly rozkradeny bez nároku na náhradu.


– Na území, které se velikostí blíží k osmině celého území ČR, dodnes nedokázalo mezinárodní společenství zajistit pravidelné dodávky pitné vody, elektrické energie a také bezpečnost nealbánských obyvatel.


– Navzdory argumentaci, která obhajovala úder proti Jugoslávii a protiprávní vyhlášení nezávislosti Kosova mimo jiné snahou zlikvidovat ideu Velké Srbska, oslabit nebezpečný srbský nacionalismus a posílit multikulturní prostředí, stalo se mezinárodní společenství stafáží, přihlížející vzniku prvního narkostátu v Evropě, v jehož čele stojí nacionalisté, vyznávající ideu Velké Albánie, pro které je „multikulturalismus" (v jejich případě soužití s nealbánskými etniky jako jsou Srbové, či Romové) nežádoucí.


Zatímco nálady, namířené vůči národoveckému socialistovi Miloševićovi mezi obyvatelstvem narůstaly už před zahájením útoků, byly to paradoxně letecké údery NATO a následná pozemní operace, co zbrzdilo aktivity srbské opozice a Miloševićovu vládu prodloužilo. Rovněž operace samotná nepřinesla kýžený výsledek ve formě ukončení ztrát na životech. Zatímco do zahájení akce v Kosovu se odhady obětí pohybovaly zhruba u čísla 2500, během bombardování vzrostl jejich počet na rovných 10 000. Rovněž počet vyhnaných z 230 tisíc na 860 tisíc. Stejně tak vedení operace vojsky NATO je v samotném jádru problematické. Dokonce i Henry Kissinger zdůraznil, že Severoatlantická Aliance se svým zásahem odklonila od svého základního poslání. Dění v Kosovu nepředstavovalo přímé ohrožení národních zájmů žádného ze členských států NATO.


A epilog? Zásah v Jugoslávii byl často provázen otázkou „a co jsme měli dělat?" Copak neví-li světová velmoc co dělat, musí hned začít házet bomby na civilní cíle? Státník, stojící tehdy v čele takové mocnosti si sochu, notabene za svého života (mimo něj byla socha ještě za života postavena například takovým osobnostem jako britské královně Alžbětě II., nebo bývalému papežovi Janu Pavlu II.) nezaslouží. Možná tak ve Velké Albánii.

Převzato z Revue Politika


Foto: Czech Free Press!

 


0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments

Nejnovější příspěvky