Odcházejí. Jeden za druhým odcházejí ti, kteří ještě včera, předevčírem, před několika lety i dříve byli s námi. Pavla Bobka jsem osobně neznal, ale jeho písně dotvářely můj vnitřní svět. Souznějí s ním. V sedmdesátém roce jsme v kasárnách vstávali s jeho Houstonem. V té době se už několik dvojic Američanů procházelo po Měsíci a Sověti, které jsme jeden jako druhý nenáviděli za to, co spáchali před dvěma lety v srpnu u nás doma, a v čem pokračovali v dalších letech (to nebyla ještě známá jejich minulost spjatá s gulagem a tím vším, o čem dnes i Rusové píší s nechutí) ještě nestrávili svoji velkou porážku v závodech o Měsíc. Píseň měla svá slova, ale pro nás existovala mezi řádky i slova jiná, skrytá mezi notami). Houston byl symbolem, a Bobek jeho nositelem. Už předtím odešel Šlitr, a s ním i naše mládí spojené s písničkami ze Semaforu. Jeho a Suchého. Odešla i podstatná část Suchého, který osiřel a už byl jiným Suchým než ten, který tvořil se Šlitrem. Během dalších let odešli nejen muzikanti, ale i jiní, jejichž význam pro nás jsme si tenkrát třeba ještě neuvědomovali, ale oni jej měli. Na jejich místa přicházeli jiní, kteří třeba také něco umí, ale už jsou jiní. Ostatně mám dojem, že jich je stále méně. A i to je důvod k zamyšlení – v tomto komentáři – nad osudem všech těch výjimečných talentů. Českou společnost tvoří vedle těch deseti milionů Čechů a Češek miliony dalších, kteří už tady s námi nejsou, ale podle svých možností a sil se zasloužili o to, že navzdory okolnostem, jezuitům, bolševikům a jiným problémům pořád jsme tady. Tedy jako český národ. Mezi nimi bylo dost výrazných talentů. Bez nich by asi ani nebylo na co být hrdý.
Zažili jsme v osmdesátých letech dobu, kdy si potřebu těchto osobností začal uvědomovat pod dojmem zřetelné ztráty dechu v závodech se Západem i normalizační režim. Najednou se smělo mluvit o potřebě nových talentů. Tehdy se ale toto slovo spojovalo hlavně s tzv. vědeckotechnickým rozvojem. Mluvilo se – aspoň občas – z tribun na téma“ Vědět, umět a využít“, což byla analogie tehdy často skloňovaného hesla „ Věda, výroba, užití“. Problém byl v samotném režimu, který – nejspíše si to jeho tvůrci ani nedokázali uvědomit – byl jasně protitalentový. Ale mohli jsme tehdy začít s výzkumy na toto téma a také jsme začali nahlas mluvit o tom, co s tím souviselo. Tedy o nezbytnosti opravdových elit, o synergických efektech koordinované práce s talenty. Rozjely se – už naplno – různé dříve postupně založené olympiády, sočky, svočky a jiné způsoby vyhledávání nadaných jedinců. Tedy to, co šlo v posledních dvaceti letech zase pod kytičky, protože přišla jiná doba. Talenty jsou dnes hlavně ti, co se umí předvádět na pódiích s vynikajícím hlasem, pohybovou kulturou a jinými podobnými kvalitami. Školy, zvláště ty vysoké, jsou něco jako továrny na diplomy. Práce s talenty byla, je a bude však něco jiného. Nespočet kroužků, různých soutěží ve školách i mimo ně k tomu také patří. Hlavně však spousta času, který rodiče ale i mnozí entuziasté jsou ochotni věnovat těm, u nichž se objeví nebo jen mohou objevit jiskřičky záblesku budoucího talentu v podobě vloh a nadání často ještě velmi malých dětí.
I to si lze při zprávě na internetu o smrti Pavla Bobka vybavit. Bobek byl člověk s výjimečným talentem na zpěv. Určitě měl i jiné talenty, jak to u lidí obdařených něčím takovým bývá. Třeba i na architekturu. Měl i talenty, které zná jen jeho okolí, v podobě kvalit nesdělitelných v médiích. O tom jak zoufale potřebujeme takové talenty, víme dobře i ze současné politiky, kde jakoby už ani nejsou talentovaní lidé. Nejsou mezi politiky jedinci, jejichž přítomnost nelze nahradit tisícem či ještě větším množstvím netalentů či jen trochu lépe vybavených jedinců. Asi je to dáno i posunem významu slova talent, který už dávno není označením pro určité množství majetku vyjádřeného v nějaké dobové měně, třeba ve zlatých mincích. Tato společnost je delší dobu vedená netalenty, a je to na ní znát. Možná jsou to lidé, kteří umí připravovat pikle proti svým spolustraníkům, aby získali více moci, nebo umí vydělávat více peněz než jiní, ale určitě nemají talenty. Na talentech, těch skutečných – nemyslím jen ty nejzvláštnější z nich, kterým říkáme „géniové“ – totiž je něco, co nepřehlédnete. Skutečné charizma. I Bobek něco z toho měl. Když na jeho koncertech či v rádiu anebo jinde zazněly jím zpívaná slova jeho písní, byl nezaměnitelný. Jakoby dokázal uhodit na skrytou strunu v duších svých posluchačů a oni zpívali s ním, i když třeba ani neotvírali ústa. Bobek byl Bobek. A talenty jsou talenty, to je o co běží. Uctít jeho památku není snadné. Možná bychom udělali nejlépe, kdybych popřemýšleli o tom, jak lidem s talenty vytvořit více prostoru a méně překážek pro to, aby se jejich dispozice rozvinuly. V situaci, kdy nevíme, jak vychovávat talenty, nám nic jiného nezbývá. K tomu snad zbývá už jen doufat, že dokáží využít svých dispozic k tomu, aby se prosadili.
