Co je pro Ameriku dobré, je pro Rusko smrtící




 

http://assets.espn.go.com/i/tennis/daviscup_usa_russia.jpgNedávno stálý zástupce Ruska při Organizaci islámské konference (OIK) Kamil Ischakov prohlásil, že uvalení nových sankcí proti Íránu a jejich podpora Ruskem nemělo žádný vliv na vztahy mezi Moskvou a OIK. Islámští diplomaté z 57 zemí Organizace prý vyjádřili své pochopení. „Nic negativního se nepřihodilo“ – pospíšil si s prohlášením Ischakov. Ano, co také může být negativního na tom, že Rusko schválilo další, již v pořadí čtvrtou rezoluci, která uvaluje tvrdší sankce proti Teheránu.

 

Sankce proti komu? Geopolitický a humanitární aspekt problému

 

Při pozornějším pohledu z Ruska na přijetí sankcí je stále očividnější, že tyto sankce možná dokonce nejsou zaměřeny proti Íránu, ale proti Rusku … V posledních desetiletích Spojené státy americké, náš hlavní geopolitický soupeř, staví kolem Ruska, „sanitární kordon“, jehož instalace je již téměř dokončena v Evropě, a nyní úspěšně dokončuje jeho dostavbu v jižní části euroasijské pevniny.

 

Zejména Írán představuje poslední mezeru v americkém „sanitárním kordonu“, znemožňující jeho uzavření na jihu, a realizaci první etapy americké strategie „Anakonda“ – zaškrcení euroasijské pevniny a zejména Ruska. Proto je Rusku Írán jako strategický partner velmi prospěšný, zejména tím, že dává Rusku příležitost prolomit dusivé sevření „smyčky Anakondy“.

 

Írán, to je strategický prostor, který Rusku dává možnost přístupu k teplým mořím a Indickému oceánu, tj. možnost pohybu jižním směrem. Tímto pohledem jsou vztahy s Íránem klíčové – od geopolitické proluky v „sanitárním kordonu“ na straně jedné, ke strategickému přístupu do Indického oceánu na straně druhé – to jsou dvě podmínky nutné pro přežití Ruska.

 

Geopolitická samostatnost Íránu je proto nyní hlavním problémem, bránícím v uzavření kruhu „Anakonda“, před kterým stojí USA. A protože Americe musí být poddáno v rámci politické a geopolitické kontroly jeho území, potřebují důvod či záminku k provedení invaze do Íránu a zbavení ho jeho suverenity. A to buď přímou kontrolou, nebo alespoň proamerickým loutkovým režimem, tedy tím, že vyvolají „barevnou revoluci“. V podstatě se pravděpodobnost přímého vojenského útoku zvyšuje s klesající schopností USA vyvolat "barevný" převrat, který již jednou ztroskotal.

 

V této souvislosti se vše, co vykonávají MAAE a Rada bezpečnosti OSN v posledních letech, jeví jako pokus najít věrohodnou záminkou pro vojenský úder USA na Írán tak, aby se předešlo situaci, podobné Iráku, kdy země byla obsazena, prezident oběšen, ale chemické zbraně, kvůli nimž bylo všechno koncipováno, nikdy nebyly nalezeny. V Íránu tedy opravdu budete muset najít zásadnější důvod, který by mohli podpořit další světoví hráči. A naprosto báječné bude, pokud tyto důvody pro invazi do Íránu bude podporovat i Rusko.

 

Když vidíme očividný americký úmysl, jsou akce ruského vedení vůči Íránu, především podpora sankcí USA v Radě bezpečnosti OSN, naprosto nepochopitelné z hlediska geopolitiky. Jsou to rozhodnutí absurdní a nevysvětlitelná žádnou logikou, protože to, co podnikají USA proti Íránu, je namířeno proti Rusku. Je to americká hra…

 

Nicméně i kdybychom pominuli geopolitický rozměr problematiky protiíránských sankcí, které teď očividně a ne zcela srozumitelně podporuje vedení Ruska, pak existuje ještě humanitární aspekt. Je opravdu třeba chápat všechny, což se odráží ve skutečnosti, že pokud, Bože chraň, bude proveden vojenský úder proti jaderným zařízením v Íránu, následně to destabilizuje humanitární situaci na jihu Ruska. Vojenská destabilizace Íránu vyvolá proud uprchlíků mířících na sever, na Kavkaz, a dále do oblastí ruského Severního Kavkazu. Toto postupně naruší humanitární rovnováhu v celém regionu a Rusku vytvoří obrovské problémy. Jen tak pro nic za nic Američané oblast nenazývají "euroasijským Balkánem", prostorem, který lze nejsnáze destabilizovat a na tomto pozadí dále proniknout hlouběji do euroasijské pevniny odtržením Severního Kavkazu od Ruska, po již odtržené jižní části.

 

Ruský „jaderný deštník“ pro Írán

 

V novodobé historii lidstva byly jaderné zbraně vždy odstrašujícím garantem neútočení, zajištěním světové stability, míru, a ochránily lidstvo od světových válek po mnoho desetiletí. Pouze jedenkrát byly jaderné zbraně skutečně použity k určenému účelu, to když Američané bombardovali Japonsko, okupovali ho, morálně zdeptali, zadupali, a zřídili si tam vojenské základny. To byl jediný vlastník jaderných zbraní, který vytvořil nebezpečný precedens. Můžeme si jen představovat, co by ještě natropili, nebýt ve světě jaderné parity. Ve všech ostatních případech byly jaderné zbraně vždy jen odstrašujícím faktorem.

 

Proto v případě logické úvahy by existence jaderně vyzbrojeného Íránu jednou pro vždy zaručila bezpečnost před americko-izraelským útokem a destabilizací celého regionu, což zabezpečí, jak bylo uvedeno výše, i Rusko. Situace v regionu by se stabilizovala, byla by předvídatelnější a rovnováha sil vyrovnanější. Nabízí se proto otázka, v čím zájmu je, aby se Írán stal držitelem jaderných zbraní?

 

Írán je suverénní stát, který má právo, stejně jako kterýkoli jiný stát, zapojit se do výzkumu v oblasti jaderné energie. Je třeba také upozornit na skutečnost, že jaderné zbraně v dnešním světě mají spojenci USA, kteří jsou na nich politicky závislí. Výjimkou je pouze Rusko.  Pokud nejste spojenec USA, nemáte právo je vlastnit. To je logika dvojího metru, která nemá oporu v mezinárodním právu, ani v praxi budování globální bezpečnosti, ani, a to zvláště, v racionální logice zdravého rozumu. Protože je to jen geopolitická logika, na jejímž základě se například Saudská Arábie zavázala k otevření nebe pro izraelská letadla v případě jeho útoku na Írán. A kde je, ptám se, islámská solidarita? V tomto případě chybí. Geopolitika je zákonem, který určují Spojené státy americké, globální hegemon a všichni se orientují podle nich…

 

Rusko je však geopolitický soupeř USA, a na tomto základě musí podporovat Írán. Podle této logiky jsme první, kdo opravdu, ale opravdu má zájem na tom, aby Írán měl jaderné zbraně. Navíc, musíme je tam umístit spolu s našimi vojenskými experty, zřídit ruské vojenské základny s cílem zajistit jejich údržbu a ochranu. Je to životně důležitý geopolitický krok pro Rusko, pro naši vlastní bezpečnost. Tak proč ruské vedení jde opačným směrem? To je obrovská záhada, která zůstává zatím nerozluštěna.

 

Je zřejmé, že pro takovéto drastické, opravdu revoluční kroky musíte zvládat geopolitickou subjektivitu, mít jasnou představu o rozvojové strategii pro Rusko a jeho místě v nově se rozvíjejícím obrazu světa. Pokud současné ruské vedení má opravdu z nějakého důvodu strach, že suverénní stát Írán, který má právo na rozvoj jaderného štěpení jako i jiné země, náhle získá jaderné zbraně, v tom případě by bylo pro Rusko logické stát se garantem jaderné bezpečnosti tohoto státu výměnou za vzdání se jeho vlastního jaderného programu.

 

Jinými slovy, pro Rusko by bylo prospěšné uzavřít s Íránem vojensko-strategickou alianci a vzít ho pod svůj "nukleární deštník", který mu zajistí bezpečnost před jakýmkoliv vnějším zásahem, včetně amerického či izraelského úderu. Takto postupují i sami naši "přátelé" – USA – kryjí spojence, kteří nejsou oprávněni mít vlastní jaderné zbraně svým "nukleárním deštníkem". A to je přesně to, k čemu by Rusko mělo vyzvat Írán.

 

Sankce a rusko-íránské vztahy

 

Podpora amerických sankcí ze strany Ruska má samozřejmě daleko do výsledků, jichž bylo dosaženo nejen ve vztazích s Íránem, ale s celým islámským světem. S příchodem Vladimira Putina, bylo v těchto ohledech dosaženo značného úspěchu, nicméně poté, co Rusko nyní podporuje sankce, vztahy mezi Íránem a Ruskem mohou do značné míry ochladnout. Je to právě ruka USA, která se snaží vrazit klín mezi Rusko a Írán.

 

Oni jsou pod tlakem, organizují politická jednání s cílem přesvědčit Rusko, aby se nevzdávalo svých závazků –  například dodat Íránu systémy S-300, jaderné palivo, nebo dobudovat Búšehr. Rusko se k radosti amerických stratégů chová rozporně, je dohodnuto s Američany, že odmítne dodání S-300, ale trvá na pokračování spolupráce s tím, že závod v Búšehru bude brzy dokončen. Ruský ministr energetiky odhalil rozsáhlý program spolupráce s Íránem v oblasti ropy, zemního plynu a petrochemického průmyslu, který jak píše "The New York Times", „vybízí ruské společnosti k porušování sankcí.

 

Takové nekonzistentní chování může někoho přivést do stavu úžasu, protože USA má velmi jasný cíl, jak je uvedeno výše, zatímco ruské vedení ještě ne. Pozice Íránu je velmi konzistentní, tvrdě antiamerická. A v situaci rozsáhlých změn v Rusku, kde je nemožné pochopit, na čí je Rusko straně, nemohou být rusko-íránské vztahy absolutně bezproblémové, důvěrné a zejména strategické, a to je ve skutečnosti hlavním cílem našich geopolitických oponentů.

 

Nepředvídatelnost Ruska sama o sobě je o to horší, že ztrácí obrovskou příležitost a ohrožuje situaci v celém regionu. V této situaci je i Turecko, člen NATO, které se chová pochopitelněji, nepodporuje sankce, protože ví, co by vojenský úder proti Íránu znamenal pro region.

 

I přes hysterický postoj dnešního Ruska s ohledem na dlouhodobé perspektivy, musí Írán nepochybně usilovat o to, aby si Rusko zajistil jako svého hlavního strategického spojence. A v této souvislosti se už dnes Teherán musí opatrně poohlížet po účasti ve sdruženích, kterých se účastní i Rusko, jako třeba Šanghajská organizace pro spolupráci. Je velmi důležité, aby mezi Ruskem a Íránem vznikl i vojensko-strategický svazek, ne-li přímo, tedy alespoň v rámci vojenské aliance Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti. Ze strany Íránu je o účast velký zájem zejména s ohledem na jaderné bezpečnostní záruky, které může a mělo by na sebe vzít Rusko.

 

Jak ovšem můžeme přemýšlet o dlouhodobém plánování s partnerem, který říká dnes ano a zítra opak? Zde Írán bude muset věnovat velkou pozornost vnitroruskému public relations, mediálnímu vysvětlování svých postojů a svých idejí, rozborům základů geopolitiky ruské vlády, přes doslova každodenní setkávání na vrcholných schůzkách nebo na jakékoliv jiné úrovni. O tom je nutno mluvit neustále, snažit se komunikovat prostřednictvím ruských médií, přes odborné a vědecké obce, za použití všech možných prostředků, aby objasnili důslednost své pozice, geopoliticky lépe vyvážené, než má Rusko. Írán musí vyvinout mediální úsilí a vysvětlit v Rusku svoji kauzu.

 

Íránské sankce a situace na Blízkém východě

 

Dalším prvkem, který vedl k sankcím proti Íránu je, že jsou prováděny v souladu s logikou překreslení regionu podle amerického plánu realizace projektu "Velkého Blízkého východu". Cílem tohoto plánu je nivelizovat všechna blízkovýchodní území pod jednotný standard americké demokracie, výrazně snížit jejich vliv nebo někdy dokonce i odstranit roli náboženských a duchovních faktorů, které ve větší části regionu vytvářejí „občanskou společnost“, atomizovat národy Blízkého východu, aby byly lépe zvládnutelné, poddajnější, kontrolovatelnější, více podobné spotřebitelské šedé biomase, která přivykne práci pro americké elity.

 

V zásadě to je to, co Američané realizují vždy a všude, a mají na to ideologické spojence v některých zemích EU. Navzdory skutečnosti, že z geopolitického hlediska není EU zisková, je pod silným tlakem ze strany USA a na USA proto závislá. Ale ideologicky se v tomto snažení shodují.

 

Tímto pohledem tedy sankce zemím Blízkého východu ani celému regionu nic dobrého nepřinesou. Bude to jen horší. V regionu se zvýší americký vliv. Bůh chraň, pokud dojde podle iráckého modelu k desuverenizaci Íránu, ke které mají Američané po několika neúspěšných pokusech o "barevné" revoluce v Íránu tendenci. Pak se většina států regionu může rozloučit se suverenitu, protože zmizí poslední bašta geopolitického odporu proti expanzi USA v regionu Blízkého východu.

 

S příchodem Američanů do Íránu se Blízký východ ponoří do chaosu a destabilizace, protože všude tam, kam Američané přišli se svým modelem, propukla humanitární katastrofa, byla porušena společenská rovnováha, nastaly etnické střety, ekonomická krize, obrovské lidské ztráty, atd. To je naplňování těchto sankcí v dlouhodobém horizontu.

 

Sankce dost možná zcela neochromí íránské hospodářství, protože to je z velké části soběstačné. I když samozřejmě bude strádat, protože je velmi silně závislé na dodávkách energie. Ale ve stejné době, budou tyto sankce uvalené na íránské hospodářství mobilizovat a reorganizovat rozdělování a využívání interních zdrojů a schopností. Možná, že dají podnět k rozšíření výrobních sektorů ekonomiky, které nyní nejsou tak rozvinuté, že budou podnětem pro průmyslové či dokonce post-industriální skoky při vývoji špičkových technologií. Lze doufat, že vedení Íránu dokáže z těchto sankcí extrahovat jejich silné stránky, využít situace k mobilizaci domácích zdrojů a vyjít z nich vítězně.

 

***


Dnes je v Rusku stále ještě určitá setrvačnost, která přetrvává z Jelcinovy éry, jež nás velmi dlouho a bolestivě všechny zasahuje. Zvykli jsme si přijímat některé liberální atlantické šablony zformulované v devadesátých letech, kterých se nemůže zbavit. Je to již dávno, co jsme měli vlasteneckého prezidenta Putina. Jeho nástupce Medveděv a všechny jeho postoje jsou strategickým selháním.

 

Je čas pochopit, že Amerika nemůže být naším strategickým spojencem! Toto je geopolitický nesmysl, neboť je nemožné spřátelit den a noc, led a oheň, Boha a ďábla. Musíme si zvyknout na skutečnost, že Rusko má jiné, své vlastní, zcela odlišné zájmy než USA. Je na čase přestat se bát pojmenovat spojence spojencem a nepřítele nepřítelem. I když bude Amerika nepřítelem silným a slušným, tak to jen přidá na důstojnosti našeho soupeření, uvědomíme si lépe svoje vlastní zájmy – ale přesto je to nepřítel! Buď my, nebo oni. Nic jiného není na výběr.

 

Převzato z Evrazia.org

 

Překlad: Martin Kopecký

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments

Nejnovější příspěvky