Co se můžeme od Islanďanů naučit?

Zásluhou krize se na Islandu mění nejen vláda, ale i chování celé společnosti. Překvapivě k lepšímu.
 
Současné krizi se na Islandu říká kreppa. Jde o výraz ze staré norštiny. Vikingové tak pojmenovali jednu z řek – ne velkou, ale divokou, často se vylévající z břehů a přinášející povodně. Jinak se slovo léta neužívalo. Až nyní.

 
Dne 26. ledna 2009 předal premiér Geir Haarde, předseda islandské Strany nezávislosti, vládu Jóhanně Sigurdardóttirové a jejím sociálním demokratům. Stalo se tak po týdnech hlučných protestů: před sídlem vlády létaly barvy, rajčata i vejce, řinčely hrnce a esšálky. Předsedu vlády, jenž krátce před rezignací uvízl v autě uprostřed davu, musela vysvobodit až zásahová jednotka.

 
Haarde si přitom nevedl zase tak špatně: Kaupthing Bank, Landsbanki Islands a Glitnir Bank, tři z nejvýznamnějších finančních ústavů, jejichž pád, či lépe špatná politika, krizi přivodily, byly znárodněny; stát nezbankrotoval a také měnu se podařilo uchránit. Ministři ovšem nepřišli s ničím, co by postiženým ulevilo, a navíc stále ty stejné fráze… Vyšlo se tedy do ulic.

 
Obdobné pozdvižení nezažil Island šedesát let. Přijely stovky novinářů, pletli se mezi demonstrujícími, lapali a zpovídali největší křiklouny. Každý se snažil zachytit autentický obraz hlučícího davu. Fotografové se leckde rozvěsili po lampách jako opice.

 
Na kreppu, tedy na rozměr jevu, který je k pochopení islandské současnosti stěžejní, si přitom vzpomněl málokdo. Kreppa vždy znamenala víc než modelovou krizi. O kreppě se mluvívalo, když Island postihlo přírodní neštěstí. Nastávala, když do okolních moří nepřitáhly tresky a sleďů ubylo, a začínala i po zimě, kterou nepřežilo ani stéblo trávy. Kreppa značila nutnost upravit celý systém a s ním i obvyklý způsob chování.

 
Krizí prodělal moderní Island několik, nejznámější po odchodu velké části amerického kontingentu v roce 1947. Poslední kreppa se datuje do druhé půle předminulého století.

 
Stalo se tenkrát toto: dne 29. března 1875 začal tisíce let spící vulkán Askija dýmit. Po pár hodinách vytryskla láva, načež kouř, oheň a popílek, jehož části se našly až v Norsku, zničily veškerou úrodu. Dobytek pošel na otravu. Vypukl hladomor, který trval po několik dalších let. Pětina ostrovního obyvatelstva tehdy utekla nadobro.

 
I dnes se na Islandu mluví o emigraci. Dle čísel agentury Bloomberg míní polovina Islanďanů ve věku od osmnácti do čtyřiadvaceti let kvůli krizi odejít. A není divu. Podle islandských analytiků je sedmdesát procent společností v sektoru služeb stále ohroženo krachem. Čtyřicet procent vlastníků nemovitostí přiznává obtíže se splácením hypoték. Inflace má v tomto roce dosáhnout dvaceti procent, nezaměstnanost deseti (přičemž v říjnu ještě stagnovala na necelých dvou procentech). Hospodářská recese prý potrvá do roku 2011, a to přinejlepším, půjde-li vše podle optimistických odhadů. Komu by se chtělo v takových podmínkách žít, když může za lepším?


Zdroj: archiv Dv.is

Že je předsedkyně nové islandské vlády Jóhanna Sigurdardóttirová lesbička, zaznamenal mezi novináři každý. Proč se do funkce dostala, bohužel nikoliv.
 

Sejdeme se v Hugmyndahusu
 

Island obývá tři sta tisíc lidí. Dvě třetiny žijí v hlavním městě Reykjavíku, další pětina v několika větších sídlech. Mladí lidé jsou po dovršení střední školy zvyklí odjíždět, dospělí se naučili vystačit si. Přesto by naznačená migrační vlna znamenala opravdovou kreppu v někdejším, takřka apokalyptickém významu. Na ostrov, kde po šest měsíců svítí slunce jen tři hodiny, by se bez výhledu na uplatnění jistě vracel málokdo.

 
A právě tu je k vidění sociologické unikum: jako by si islandská společnost vše náhle uvědomila. Namísto propadnutí skepsi, přecházející do snahy zabezpečit jen sebe a svou rodinu bez ohledu na ostatní, se lidé pokoušejí krizi společně a činorodě překonat. A to spontánně: při kulturních domech (a často též muzeích) vznikají Hugmyndahusy, doslova Domy idejí, kde se pořádají debaty a tvůrčí dílny podnikatelů, odborníků, umělců i filosofů. Při školách a výrobnách se rodí inovační centra, pátrající po udržitelných a rentabilních postupech. Rozmach zažívají plány na zakládání družstev. Jakési porady se dějí i v menších počtech během pravidelných schůzek sousedů, kteří besedují ob den či ob dva ve vyhřívaných bazénech. To vše bez příkazů, bez podnětů, bez odměn.

 
Výsledky čilého občanského ruchu je pochopitelně těžké předvídat. Islandské investiční bankovnictví se nachází v troskách, tisíce účetních a manažerů bez práce. Měna ztratila sedmdesát procent hodnoty (vůči euru). Ekonomiku se podařilo resuscitovat až za pomoci Bruselu a Mezinárodního měnového fondu (nikoliv Ruska, jak se čekalo), což jistě nebude zadarmo. Vláda dnes do hospodářství lije především vypůjčený kapitál a nějaký sousedský potlach jí asi příliš nepomůže.

Země však nepřišla o zdroje. Nenastal žádný sociální mor, žádný úpadek mravů. Lidé jsou při setkání ještě slušnější a, co je méně typické, otevřenější. To není špatný začátek.

 

Na ostrov se i nadále většina zboží dováží. Zejména mladé rodiny jsou zatíženy euroúvěry, které si nasmlouvaly v dobách, kdy islandská koruna platila za nejlukrativnější zboží k vývozu, a nyní nevědí, jak je splácet. Vyprazdňují se poslední staveniště, plní bary… a přesto návštěvník nenarazí na zoufalství, které by v podobné situaci očekával. Ba co víc: Islanďané se chovají přesně naopak.

Zdroj: archiv Dv.is

Geir Haarde, padlý premiér. 

Ono se to spraví, vyřeší

 

Co může být příčinou popsaného vzmachu? Jako první odpověď se nabízí národní povaha. V té to však není. Islanďané jsou sice přivyklí drsnému prostředí a také důvěře v dané slovo, nicméně sklony chápat se problémů jako výzev (po čínském způsobu) jim nepřísluší. Oblíbené zůstává na Islandu úsloví thetta reddast – ono se to spraví, vyřeší. Nepřítomnost podmětu je v islandštině pro podobné výroky typická.

 

Nabízí se i vysvětlení všeobecnou nouzí: krize dopadla na všechny, všichni chudnou, a tak se cítí být rovnější. To se stává. Nikoliv ale tentokrát. Krize na Islandu dopadla opravdu na všechny. Ovšem ne stejně. Někteří ztratili práci, jiní úspory, dalším neúnosně vzrostla hypotéka, ostatní přišli třeba jen o příští dovolenou v zahraničí. Během nejtučnějších let, to jest v období, které nastalo po privatizační vlně v roce 2003, se nejen vytvořily předpoklady pro nedávný finanční krach, ale také nakumulovalo bohatství. Přestože Islanďany připravila krize o celé jmění, skutečně chudých je na ostrově stále málo.

 

Je tu však ještě jedno vysvětlení: islandská vláda (a to v posledních dvanácti letech pravicová) vkládala největší procento HDP z celé Evropy do vzdělání a na podporu výchovy. A na rozdíl třeba od Irska nebo České republiky (jejíž dotace příslušnému resortu je mimochodem poloviční) investoval Island také do humanitních věd.

 

Jistě i z dalších příčin – například štědrých příspěvků na kulturní a umělecké vyžití, či existence sociálního státu se skandinávskými prvky – vzniklo na Islandu klima, které po léta nejen platilo za statisticky nejlepší pro život (kombinace indexu lidského rozvoje, koupěschopnosti, sociální kvality života a šíře sociálních rozdílů), ale též umožnilo vyrůst generaci, která se i v hubenějších časech chová jako veřejnost. Vidět to bylo rovněž při protestním kvasu: za dav nemluvili bouřliváci, ale intelektuálové typu Einara Mára Gudmundssona; demonstranti se vystříhali násilí, odpovědným politikům byl dán prostor k reakcím. V největších sálech Reykjavícké univerzity se přímo uskutečnily debaty, na nichž se mohli politikové před veřejností hájit. Divokost přišla na ulici až po vánoční přestávce v zasedání parlamentu – poté, co se ukázalo, že stávající vláda i po třech měsících od pádu stále tápe.

 

Dnes má tedy Island nejen novou vládu s první premiérkou homosexuální orientace na světě, ale též nejvzdělanější a dost možná nejkultivovanější obyvatelstvo. Pokud se chceme od státu, na který dopadla krize opravdu drtivě, něčím inspirovat, zřejmě by nemělo jít o tradiční izolacionizmus a odstup od Bruselu, avšak právě o sociální politiku. Island čekají 25. dubna volby, po nich nejspíše přihláška do Evropské unie a společná měna. Těžko si představit, že se tu lidé vrátí k rybolovu a rukodělným řemeslům. To spíše přijdou na způsoby, které jim umožní odvrátit kreppu ještě před námi.

Zdroj: archiv Aurora.is

Krom akcí autonomních bojůvek, jež rychle zanechaly protiizraelských protestů a přidaly se k protivládnímu hnutí, proběhlo největší pouliční srocení na Islandu za posledních šedesát let poměrně klidně. 

  • Petr Jedlička je zástupcem šéfredaktora listu. Vede rubriku Zahraničí.
  • Knut Paulson – Autor je dánským dopisovatelem Literárních novin.
  • Text vyšel v Literárních novinách 2009-7 na straně 5.

Převzato z Literárních novin

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments