Leden 30, 2012
Co se to stalo s Kanadou? Bývala to země, kam by se bývalo dalo uchýlit poté, co by se život v USA stal nesnesitelný. Žádné jaderné zbraně. Žádný rozsáhlý vojensko-průmyslový komplex. Všeobecná zdravotní péče. Veřejné financování kultury. Dobrý stav životního prostředí.
To však byla ta stará Kanada. Byl jsem v pátek a v sobotu v Montrealu, a to co jsem tam uviděl, byla tak důvěrně známá a znepokojující chapadla policejního státu. Kanada vystoupila z Kjótské smlouvy, aby mohla v orgiích devastace životního prostředí těžit dehet z písků v Albertě. Při největším masovém zatýkání demonstrantů v kanadské historii poslala během summitů G8 a G20 v roce 2010 do vězení více než 1000 lidí. Posílá tajnou policii do komunit původních obyvatel a aktivistických skupin a naděluje disidentům nepodmíněné tresty vězení. Kanadský ministerský předseda Stephen Harper je pouze zmenšenou verzí G. W. Bushe. Hájí fanatickou pravici v Izraeli a ustupuje rozmarům světových finančníků a křesťanských fundamentalistů.
Hlas disentu zní stejně jako ten náš. A formy jeho pronásledování jsou nám důvěrně známé. Není to náhoda. Bojujeme s těmi samými korporátními nestvůrami.
„Chtěla bych vám říci, že jsem byla zatčena, protože jsem pro ně představovala hrozbu,“ napsala kanadská aktivistka Lea Hendersonová svým kolegům z disentu předtím, než byla poslána do vězení Vanier v ontarijském Miltonu, aby zde strávila deset měsíců trestu. „Chci vám říci, že i vám by se to mohlo stát. Chci vám říci, že je to něco, na co musíte být připraveni. Chci vám říci, že riziko uvěznění by vám nemělo zabránit v tom, abyste se zorganizovali.“
„Moje schopnosti a zkušenosti prostředníka, instruktora, právního zástupce, i někoho, kdo spojuje různá společenství a hnutí – to vše se stalo terčem v této kauze, v níž se mě stát pokouší vylíčit jako ‚vymývače mozků‘ a organizátora chaosu, násilí a destrukce,“ pokračovala Lea. „Policie se v průběhu týdne, v němž se konaly summity G8 a G20, zaměřila na právní pozorovatele, lidi, kteří v ulicích poskytovali první pomoc a nezávislá média. Je jasné, že ty schopnosti, které nás posilují, a ty alternativní přístupy, které snižují naši závislost na jejich systému a ohlašují nové poměry, to jsou právě ty věci, kterých se oni nejvíce obávají.“
Rozklad Kanady poukazuje na dvě věci. Moc korporací je globální a odpor proti ní nemůže být omezen hranicemi států. Korporace se vůbec neohlížejí na státy. Prosazují svoji moc k tomu, aby vykořisťovaly zemi a lid všude ve světě. Rozehrávají hru, v níž válčí dělník proti dělníkovi a národ proti národu. Ovládají politické elity v Ottawě stejně jako ty v Londýně, Paříži či Washingtonu. Domnívám se, že to je důvod, proč způsoby, jimiž drtí hnutí Occupy po celém světě, jsou všude tak děsivě podobné – infiltrace, fízlování, zákazy veřejného shromážďování, pokusy o fyzickou likvidaci táborů, použití propagandy a tisku k démonizaci tohoto hnutí, nové drakonické zákony zbavující občany základních práv a stále drsnější podmínky věznění.
Měli bychom být solidární s aktivisty, kteří pochodují po náměstí Tahrír v Káhiře, či stavějí své „encampamentos“ v Madridu. To jsou naši skuteční spoluobčané. Čím více se v tomto boji oprostíme od své národnostní identity, tím spíše pochopíme, že naši skuteční spojenci nemusí mluvit naším jazykem, ani přijmout naše náboženské a kulturní tradice, tím silnější budeme.
Ti, kteří se pokoušejí diskreditovat toto hnutí, používají nacionalistickou rétoriku a snaží se nás přimět, abychom se báli ostatních. Mávají vlajkami. Zpívají hymnu. Šíří šovinismus. Jsou bdělí vůči skrytému terorismu. Kanadský ministr přírodních zdrojů Joe Oliver napsal v odpovědi na rostoucí odpor proti ropovodům Keystone XL a Northern Gateway otevřený dopis, v němž tvrdil, že se „ekologické a další radikální skupiny“ pokoušejí „převzít náš regulační systém, aby prosadili svůj radikální ideologický program.“ Obvinil odpůrce z toho, že jsou placeni od zahraničních zájmových skupin a řekl, že „pokud všechny ostatní možnosti selžou, převezmou osvědčený americký přístup: zažalují všechny a každého, jen aby alespoň zdrželi celý ten projekt.“
Bez ohledu na to, že v Kanadě i ve Spojených státech je žaloba na vládu v zájmu sjednání nápravy věcí právem každého občana. Bez ohledu na to, že odpor proti ropovodům Keystone XL a Northern Gateway se zrodila v Kanadě. Bez ohledu na to, že snaha amerických a kanadských občanů bojovat proti klimatických změnám je v zájmu jejich sebezáchovy. Ministr, který je v područí těžařů stejně tak, jako jsou v něm vládcové energetiky ve většině ostatních vyspělých zemí, se snaží postavit proti sobě „loajální“ a „neloajální“ Kanaďany. Ti, se kterými vybudujeme toto hnutí odporu, se nám někdy nebudou podobat. Možná budou hovořit arabsky, modlit se pětrát denně k Mekce a vzdorovat policejním hromotlukům v centru Káhiry. Možná že to budou Dánové, řádně potetovaní a ozdobeni piercingem. A možná to budou mandarinsky hovořící dělníci, kteří bojují proti čínskému totalitnímu kapitalismu. Takové rozdíly nehrají žádnou roli.
„Je to má země, ať už je dobrá nebo zlá,“ jednou napsal G. K. Chesterton, je to asi na té samé úrovni jako „Je to má matka, ať už je opilá nebo střízlivá.“
Naši nejnebezpečnější odpůrci ve skutečnosti vypadají jako my a hovoří stejným jazykem. Ukradli nám naše staré známé ikony a slogany, aby se sami vykreslili jako opravdoví vlastenci. Tvrdí, že milují Ježíše. Přitom cynicky plní svou funkci státních úředníků, kteří poslušně slouží jakémukoli zahraničnímu kolonizátorovi. Britové, Francouzi, před nimi Římané, byli mistry v této hře. Naverbovali místní quislingy, aby prováděli politiku útlaku, která byla nařízena Londýnem, Paříží nebo Římem. Lidový hněv se pak obracel proti těmto osobám a místní skupiny potom bojovaly mezi sebou o zbytky vlivu. A pokud se stalo, že jeden z místních vládců byl svržen nebo méně často propadl ve volbách, naverbovala si imperiální mašinerie novou tvář. Opravdová mocenská centra se nezměnila. Plenění pokračovalo. Globální bankéři jsou novými kolonizátory. To oni vytvářejí pravidla. Oni tahají za nitky. Oni nabízejí iluzi volby v našich politických karnevalech. Moc korporací však zůstává neměnná a neomezená. Barack Obama plní tu samou úlohu, jakou plnil Herodes v Římském imperiu.
Proto je hnutí Occupy Wall Street tak důležité. Zaměřuje se na centrum moci – na globální finanční instituce. Odklání pozornost od prázdného pózování ve washingtonských, londýnských, či pařížských zákonodárných a výkonných orgánech. Hnutí Occupy nám připomíná, že dokud nebude korporátní supersíť demontována, vůbec nezáleží na tom, který člen místní elity byl zvolen či pomazán za vládce. Kanadský premiér je pouhým služebníkem korporátní moci, stejně jako americký president. A výměna obou nebude mít žádný vliv na korporátní nadvládu. Pokud se korporátní metody nadvlády odhalí širším vrstvám obyvatelstva, bude jejich nespokojenost dále růst. A naši všemocní korporátní pánové začnou používat nátlak. Máme před sebou dlouho cestu. Ale nejsme na ní sami. Je na ni mnoho strádání a všude číhají nástrahy. Nejenom, že má Lea Hendersonová pravdu. Je to moje krajanka.
Převzato z Truthout
Překlad: Aram
Foto: zdroj
