Čtvrtá modlitba Přátelství



Čtvrtá modlitba Přátelství



Bože, jak je člověk osamocen

v pustině tohoto světa,

duše blízkých tak vzdálené,

jsem jako koráb bloudicí širými moři.

Žízním po porozumění,

neboť nerozumím sám sobě.

Zoufale hledám někoho kdo by mi odpustil

neboť v sobě nesu hlubokou

a težkou vinu svého bytí.


Motýli na louce otírají svá křídla

o okvětní plátky kopretin.

A pstruzi v potoce třou svá těla o kameny.

Jen já nemám koho bych se dotkl,

duši spřízněnou v tom spěchajícím davu.


Bože, člověk sám je sobě nepřítelem,

jediným původcem veškerého svého neštěstí.

Jsme hrobníky svých snů,

denně v sobě zabíjíme naději na smíření.

Bože, jako by nám v žilách

kolovala skrytá nákaza.


Proč jen nedokážeme vidět, co je v nás dobré?

Proč se bojíme uvěřit v slunce,

vycházející na našem obzoru?

Bože, tolik mi schází mí přátelé,

pomáhají mi vzpomenout si a zapomenout.

Jejich shovívavý úsměv, pohled jejich očí,

naplňují mé nitro jistotou a pokojem.


Jejich smích, zvonivý a čirý

jako bystřina jež bublá mezi skalnatými břehy.

A paprsek jarního slunka

když ťuká na okenní tabulky

pokryté ledovými květy.

Úsměv a dojetí, soucit a bolest z rozloučení.

Horká káva s mlékem

a ozvěna slov jež stále vibrují prostorem.


Bože, kam se jen rozlétly dlaně mých přátel?

Jako stěhovavé husy prchly do dalekých krajin.

Vzpomínky naší lásky a vzájemnosti

pokrývají zašedlé zdi Starého Města.

Marně se je snažím zachytit síťkou na motýly.


Přesto však,Bože,

děkuji ti za tyto odlesky svého lepšího já,

které v sobě nevědomky nosím.

Odpusť mi můj stesk

a dej, ať si vážím každé chvíle,

kdy mne měl někdo z hloubi duše rád.


Amen.

 

Ze sbírky Dvanáct klíčů od Annonu

© Dominika Dery

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments

Nejnovější příspěvky