Čtvrtá politická teorie. Konec 20. století – konec éry moderny I

Úvodní předmluva  překladatele:

Alexandr Dugin, nar. 1962,  je současný ruský politolog, filosof, profesor Lomonosovy univerzity v Moskvě, ředitel Centra konzervativních studií při Sociologické fakultě téže univerzity,  ideolog geopolitické školy „eurasianismu“ a jeden z poradců prezidenta Putina. Duginovy názory jsou  zajímavé nejen z toho důvodu, že náleží do okruhu poradců prezidenta Putina, kteří se podílejí na ideovém zajišťování nové ruské politiky i na jejím strategickém plánování.  Čtvrtou politickou teorií A. Dugin  rozumí postupně se rodící politickou teorii a od ní odvozovanou praxi, která po vyčerpání tří velkých politických teorií vrcholících ve svém vlivu ve 20. století – tj.  liberalismu včetně neoliberalismu, komunismu a fašismu – má v 21. století tyto směry nahradit, resp. má nahradit jejich dnes ve světě nejvíce rozšířeného "dědice" – postliberalismus (Dugin používá termín postliberalismus v širším významu, než neoliberalismus, proto jsem jej tak i překládal).  Má se tak stát například odmítnutím principů starších koncepcí, zejména formou „křížového tažení“ proti postmoderně, postindustriální společnosti, v praxi realizované liberální myšlence, globalismu a jeho logistické a technologické základně a jejich nahrazením tradicí a přirozeností při rozvoji lidské společnosti a obnovením duchovnosti, znovuobjevením bytí.

Přeložený článek Alexandra Dugina Čtvrtá politická teorie. Konec 20. století – konec éry moderny, který vyšel na  http://evrazia.org/ v roce 2008, načrtával tehdy v maximální stručnosti principy čtvrté politické teorie a svým způsobem předznamenal vydání autorovy knihy na dané téma o rok později. Jde o to, aby lidé nezůstávali ve Fukuyamovském paradigmatu, že dějiny došly do fáze (neo)liberalismu (který nemá v podstatě žádnou konkurenci nebo oponenturu a vládne, ačkoliv se zmítá v neustále se zhoršující celospektrální krizi) a nic dalšího a lepšího už stejně nemůže následovat (pomiňme onen dnes se šířící chaos, to by bylo pokračování směrem do horšího). Aby měli možnost si uvědomit, že lze tvořit něco jiného, dalšího, pozitivního na úplně jiných principech, a že lpění na liberalismu nejen, že není nutné, ale je dokonce ztrátou času. Mnoho z principů myšlenek "Čtvrté politické teorie," je potenciálně modifikovatelných podle kulturních i hospodářských tradic pro západní i východní části Evropy. Celou monografii s názvem „Čtvrtá politická teorie“ vydalo Duginovi v ruštině  nakladatelství Amfora v roce 2009. V roce 2012 pak vyšla verze v angličtině u nakladatelství Arktos. Celý text v ruském originále najdete zde.

Mgr. Pavel Křížek

***

Dvacáté století skončilo, ale teprve nyní si to začínáme uvědomovat.

Dvacáté století bylo stoletím ideologií. Jestliže v předchozích staletích v životě národů a společenství velkou roli hrála náboženství, dynastie, třídy, národní státy, pak ve 20. století se politika přemístila do oblasti čistě ideologické a překreslila mapu světa, etnické skupiny a civilizace do nových obrysů. Částečně politické ideologie obsahovaly dřívější, hlubší civilizační trendy. Částečně byly zcela inovativní.

Všechny politické ideologie, které dosáhly vrcholu svého rozšíření a vlivu ve 20. století, byly produktem nové epochy a obsahovaly v sobě – i když v různé míře a pod odlišným označením – duch moderny. Dnes éru moderny rychle opouštíme. Proto všichni stále častěji mluví o krizi ideologií, nebo dokonce konci ideologií (v Ústavě Ruské federace je přítomnost státní ideologie přímo popírána). Je čas věnovat se této otázce podrobněji.

***

Tři hlavní ideologie a jejich osud ve 20. století

Hlavními ideologiemi 20. století byly:

• liberalismus (pravicový a levicový)

• komunismus (včetně marxismu, socialismu a sociáldemokratismu)

• fašismus (včetně národního socialismu a jiných variant "třetí cesty" – nacionálního syndikalismu španělského diktátora Franca, perónského justicialismu v Argentině, Salazarova režimu v Portugalsku atd.)

Bojovali mezi sebou na život a na smrt a  ve skutečnosti přitom tvořili celé dramatické a krvavé politické dějiny dvacátého století.

Těmto ideologiím (politickým teoriím) lze logicky přiřadit pořadová čísla, jak podle jejich významu, tak podle pořadí jejich vzniku.

První politická teorie – liberalismus. Zrodil se jako první (už v 18. století) a ukázal se být nejstabilnějším a nejúspěšnějším, když nakonec porazil své soupeře v historickém klání. Tímto vítězstvím dokázal mimo jiné oprávněnost svého nároku být plným následníkem éry osvícenství. Dnes je zřejmé, že právě liberalismus nejvíce odpovídal období moderny. I když dříve to bylo zpochybňováno (a to za napínavých okolností, aktivně a někdy i přesvědčivě) druhou politickou teorií – komunismem.

Komunismus (stejně jako socialismus ve všech variantách) můžeme oprávněně označit jako druhou politickou teorii. Vzniknul po liberalismus jako kritická reakce na fungování buržoazně-kapitalistického systému, jehož ideovým vyjádřením byl liberalismus.

A konečně fašismus je třetí politická teorie. Při prosazování svého výkladu ducha moderny (totalitarismus mnozí badatelé, zejména Hannah Arendtová, právem přiřazují k politickým formám moderny, pozn. překl.: Johanna „Hannah“ Arendtová, 1906-1975, byla myslitelka, publicistka a politická teoretička německo-židovského původu, po odchodu do USA mj. dosáhla jako první žena profesury na univerzitě v Princetownu, působila i na dalších vysokých školách) se fašismus zároveň obracel k idejím a symbolům tradiční společnosti. V některých případech to vedlo k politické nepůvodnosti, v jiných ke snahám konzervativců vést revoluci, místo toho aby proti ní bojovali a vedli společnost opačným směrem (k tomu autoři Arthur Müller van den Bruck, D. Merežkovskij a další).

Fašismus se zrodil po ostatních velkých politických teoriích a padl před nimi. Spojenectví první a druhé politické teorie a sebevražedné geopolitické chyby Hitlera jej srazili na startu. Třetí politická teorie zahynula „násilnou smrtí,“ nezažila zastarání a přirozený rozklad (na rozdíl od SSSR). Proto tento krvavý vampýrský přízrak ozářený aurou „světového zla“ je tak přitažlivý pro dekadentní vkus postmoderny a dodnes děsí lidstvo.

Fašismus tím, že zmizel, vytvořil prostor pro boj první a druhé politické teorie. Ten probíhal ve formě studené války a vedl ke zrození strategické geometrie „dvoupolárního světa,“ který vydržel téměř půl století. V roce 1991 první politická teorie (liberalismus) zvítězila nad druhou. To byl soumrak světového komunismu.

A tak na konci 20. století ze tří politických teorií schopných mobilizovat mnohamiliónové masy po celé planetě zůstala pouze jedna – liberální. Ale když zůstala sama, všichni jednotně začali mluvit o „konci ideologií.“ Proč?

Konec liberalismu a postliberalismus

Dopadlo to tak, že vítězství liberalismu (první politické teorie) se shodovalo s jeho koncem. Je to ale jen zdánlivý paradox.

Liberalismus od počátku představoval ideologii. Ne tak dogmatickou jako marxismus, ale neméně filosofickou, účinnou a ostrou. Liberalismus ideologicky soupeřil s marxismem a fašismem a vedl s nimi nejen technologický boj o přežití, ale bránil své právo na monopolní vytváření obrazu budoucnosti. Zatímco ostatní konkurenční ideologie se přežily, liberalismus zůstal a sílil jako ideologie – to znamená jako souhrn myšlenek, názorů a projektů vlastních specifickému subjektu historie. Každá ze tří politických teorií měla svůj subjekt.

Subjektem komunismu byla třída.

Subjektem fašismu byl stát (Mussolini u Italů) nebo rasa (Hitler u Němců).

U liberalismu jako subjekt vystupovalo individum osvobozené od všech forem kolektivní identity, od veškeré „příslušnosti“ (l´ appartenance).

Zatímco ideologický boj znal formální protivníky, celé národy a společenství (i když teoreticky) si mohly vybrat k jakému principu subjektivity se přihlásí – ke třídnímu, rasovému (státnímu) nebo individuálnímu. Vítězství liberalismu tuto otázku vyřešilo – normativním subjektem v rámci celého lidstva se stalo individuum – jedinec.

A právě tehdy dochází ke vzniku fenoménu globalizace, dává o sobě vědět model postindustriální společnosti, začíná éra postmoderny. Od této chvíle být individuálním subjektem už není výsledkem volby, ale jakousi obecně platnou skutečností. Člověk je osvobozen od „příslušnosti,“ ideologie „lidských práv“ se stává všeobecně přijatou (alespoň teoreticky).

Lidstvo, skládající se z individuí, přirozeně tíhne k univerzálnosti, stává se globálním a jednotným. Tak se rodí projekt „světového státu“ a „světové vlády“ (globalismus).

Nová úroveň technologického rozvoje dovoluje dosáhnout nezávislosti na třídní strukturalizaci průmyslových společenství (postindustrialismus). Hodnoty racionalismu, vědeckosti a pozitivismu jsou rozpoznány jako skryté formy totalitárních represivních strategií (pozn. překl.: zde uvedeno v originále v závorce: „bolšije narativy“ – doslova „velké příběhy“ – v ruské literatuře zabývající se postmodernou je postmoderna označována jako „soumrak velkých příběhů“, tj. předcházejících tří hlavních politických směrů) a jsou vystaveny kritice – s paralelní oslavou úplné svobody a nezávislosti individuality na jakýchkoliv omezujících faktorech včetně rozumu, morálky, identity (sociální, etnické, dokonce i genderové), disciplíny a dalších (postmoderna). V této fázi přestává být liberalismus první politickou teorií, ale stává se jedinou post-politickou praxí. Nastává „konec historie,“ politika je nahrazena ekonomikou (světovým trhem), státy a národy se ocitají v tavícím kotli světové globalizace.

Zvítěziv, liberalismus mizí a mění se v něco jiného – v postliberalismus. Už nemá politický rozměr, není výsledkem svobodného výběru, ale stává se svého druhu „osudem“ (odtud teze post-industriální společnosti: „ekonomie je osud“). A tak je  začátek 21. století totožný s okamžikem konce ideologií a to všech tří. Jejich konec byl různý – třetí politická teorie byla zničena v mladém věku, druhá zemřela stářím, první se změnila v něco jiného – v postliberalismus, ve „světové tržní společenství.“

Ale v každém případě, v podobě v jaké existovaly všechny tři politické teorie ve 20. století, už nejsou vhodné, jsou neúčinné, nejsou relevantní. Nemají žádná vysvětlení a nepomáhají nám pochopit, co se děje a jak reagovat na globální výzvy. Z tohoto závěru vyplývá potřeba čtvrté politické teorie.

Čtvrtá politická teorie jako protiklad statu quo

Čtvrtá politická teorie nám nebude dána sama od sebe. Může vzniknout, ale také nemusí. Předpokladem jejího vzniku je nesouhlas. Nesouhlas s postliberalismem jako univerzální praxí, s globalismem,  postmodernou,  „koncem dějin,“ se statem quo, se setrvačným vývojem základních procesů civilizace na počátku 21. století.

Tento status quo a setrvačnost obecně nepředpokládají žádné politické teorie. Globální svět se musí řídit pouze ekonomickými zákony a univerzální morálkou „lidských práv.“ Všechna politická rozhodnutí jsou nahrazena technickými. Inženýrství a technologie nahrazují všechno ostatní (francouzský filosof Alain de Benoist to nazývá „gouvernance“). Politiky přijímající historická rozhodnutí nahrazují manažeři a technologové, kteří optimalizují logistiku řízení. Masy lidí se mění v jednotnou masu jednotlivých položek. Proto postliberální realita (přesněji virtualita, která stále více vytěsňuje realitu) vede přímo ke zrušení politiky.

Někdo může namítat, že liberálové lžou, když mluví o „konci ideologií“ (o tom jsem polemizoval s filosofem A. Zinověvem), ve skutečnosti zůstávají věrni své ideologii a jednoduše odmítají právo na existenci všem ostatním (ideologiím). To není tak úplně pravda. Když se liberalismus ze své ideové pozice stává jediným obsahem celého sociálního a technologického bytí, tak už není „ideologií,“ je to bytostná skutečnost, je to „objektivní“ řád věcí, se kterým vést spor je ne pouze těžké, ale absurdní. Liberalismus v éře postmoderny přechází z pozice subjektu do pozice objektu. To perspektivně vede k plné záměně reality za virtualitu.

Čtvrtá politická teorie se považuje za alternativu postliberalismu, ale ne jako jedna ideová pozice ve vztahu k jiné ideové pozici, ale jako „idea“ postavená proti „matérii,“ jako možnost vstupující do konfliktu s platnou realitou, jako něco ještě nejsoucí a předjímající útok na už existující.

Při tom čtvrtá politická teorie nemůže být pokračováním ani druhé, ani třetí. Konec fašismu jako i konec komunismu, byly ne pouhými náhodnými nedorozuměními, ale naprosto jasným výrazem logiky dějin. Postavily se výzvám ducha moderny (fašismus téměř otevřeně, komunismus skrytě – viz úvaha o sovětské éře jako o osobitém „eschatologickém“ vydání tradiční společnosti u M. Agurského nebo S. Kara-Murzy) a prohrály.

To znamená, že boj s postmodernistickou metamorfózou liberalismu ve formě postmoderny a globalismu musí být kvalitativně jiný, musí se zakládat na nových principech a předložit novou strategii. Nicméně výchozím bodem této ideologie – možným, ale ne zaručeným, ne fatálním a ne předdefinovaným, ale vyplývajícím ze svobodné vůle člověka, z jeho ducha a ne z neosobních historických procesů – se jeví právě popření samotné podstaty postmoderny.

Nicméně tato podstata je něco zcela nového, dříve neznámého a pouze intuitivně předpokládaného a fragmentárního v dřívějších etapách historie ideologií a ideologického boje. Stejně jako i objevení se dříve nezjevného motivu samotné moderny, která realizovala svůj obsah tak plným způsobem, že vyčerpala své vnitřní možnosti a přešla do režimu ironické recyklace předchozích fází.

Čtvrtá politická teorie je projekt „křížové výpravy“ proti:

• postmoderně

• postindustriální společnosti

• v praxi realizované liberální myšlence

• globalismu a jeho logistické a technologické základně.

Jestliže třetí politická teorie kritizovala kapitalismus zprava a druhá zleva, tak v nové fázi této dosavadní politické topografie to už nejde – ve vztahu k postliberalismu je nemožné určit, kde je vpravo a kde vlevo. Jsou pouze dvě pozice – souhlas (centrum) a nesouhlas (periferie). Čtvrtá politická teorie je v celkovém projektu a v celkovém impulsu koncentrace všeho toho, co se stalo odvrženým, zničeným, poníženým v průběhu výstavby teatrální společnosti postmoderny.

„Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kamenem úhelným“ (Evangelium podle Marka, 12, 10).

Filosof Alexandr Sekackij správně poukazuje na význam „marginálií“ pro vytvoření nového filosofického eónu a nabízí jako metaforu výraz „metafyzika odpadků.“

2. díl