S neodvratitelností a pravidelností, s jakou obíhá Země okolo Slunce (a tak dál směrem do vesmíru), se objevují v našich diskuzích stížnosti na poskytovatele internetových služeb. I já jsem si před jeden a půl rokem postěžoval a tuto příležitost využil ke svému standardnímu útoku na globální kapitalismus.
(Uvědomte si prosím, že tehdy, když jsem to psal, byla krize pořád ještě za obzorem a mluvit o zestátnění bank a krachujících firem bylo naprosto nepředstavitelné. Dneska je to standard. Článek resp. jeho druhou část proto dávám znovu, jako důkaz mé jasnozřivosti.)
Odrážel jsem se od toho, že v nesčetných telefonátech oni nabízejí své služby a já, poté, co objednám, jejich uvedení do života mnohokrát bezvýsledně urguji. Vezmou-li se v úvahu i stížnosti mnohých jiných zákazníků (aktuálně Halladin), tak zde něco nehraje.
Podivné je, jak dlouho trvá, než vám kapoušský podniček laskavě dovolí, abyste mu posílal prachy a uvědoměle tak přispíval na statisícové měsíční platy šéfíků. Jak je možné, že se nesnaží sami a rychle vyřídit věc, na které jsou existenčně závislí?
Z mého pohledu je to systémová záležitost: v zákopech globální bitvy za zlatá koňská vejce pro opulentní snídaně kapoušských vlastníků a managorů, neboť o nic jiného nejde, žádný jiný význam tyhle manévry nemají, se jako mátohy potácejí mzdově podvyživení a psychicky zterorizovaní pracovníci, kteří desetkrát denně slyší hlavní mantru kapitalismu: "Jestli se ti to nelíbí, tak můžeš jít, za bránou čeká stovka dalších!"
Tihle lidé neudělají nic "přes čáru", nevyvinou žádnou iniciativu a jedou jak koně s klapkami na očích, přesně podle scénáře, který jim podrobně vypracovali ti lépe placení. Jenže žádný scénář nemůže vystihnout všechny situace, které přinese zelený strom života, a tak, když se jakási Mařka přeťukne v písmenku, štyft spadne do trýbu a soukolí na výrobu zlatých koňských vajec se zastaví. Neboť mátohy moc dobře vědí, že za iniciativou následuje většinou trest, tupé setrvávání na interním řádu je naopak bezpečné. Přesně tuto situaci popsala na svém blogu jedna česká emigrantka, když po ní, padesátileté dámě, pokladní mátoha v superhyper v Yorku Novém požadovala při nákupu lahvinky doklad, že je plnoletá. A nic s ní nehlo, lahvinku bez průkazu zletosti nevydala. Má to tak nařízený, tak to dělá.
Svého času jsem (koncem osmdesátých let, v době hroucení a tání) v Hospodářských novinách se slzami v očích četl, jak sociálně tržní kapitalisté dbají o blaho svých zaměstnanců (říkali jim tenkrát "spolupracovníci", to už dneska neuslyšíte), hnízdová montáž, aby se na pásu nenudili a také cítili odpovědnost za svůj výrobek, prémiové ukazatele nastaveny "měkce", aby se snadno splnily a lidé měli pocit, že jsou úspěšní.
Chachachá!
"Jestliže nepřistoupíte na snížení mezd a prodloužení pracovní doby, budeme muset výrobu v tomto závodě ukončit a přeneseme ji do Rumunska (Bulharska, Číny, Koreje, na Ukrajinu, či do nějaké ještě výběrovější prdele)," tak zní druhá hlavní věta kapitalistova dnes.
Konsekventní odpověď zaměstnaneckých mátoh na kapoušské mantry vynalezl v devatenáctém století jistý hodně vousatý a sexuálně nezdrženlivý filozof. Její modifikovaná a zločinná podoba a realizace přinesly ve východní Evropě hodně lidského neštěstí, věta sama pak zněla: "Seberem vám doly, hutě, banky a firmy, kapoušové, zavřem vás nebo vyženem, když se budete cukat, tak popravíme!"
A já jsem si naivně myslel, že se zjevné kapoušské chyby už – po téhle zkušenosti – nebudou a nemohou opakovat. Že tahle východiska a přístupy už nikdy nebudou nikomu připadat jako docela reálné řešení. Že se lidi (přitom rozlišuji, kdo si neustále začíná) poučej.
Moje hlavní věta dnes zní: "Lidi jsou nepoučitelný!"
Že jsme se dostali daleko, od jednoho ADSL připojení.
Ale vždyť soudruzi říkávali: věci je nutné vidět v širších souvislostech.
Globálně.
Převzato z blogu Tarasova terasa
Foto: zdroj
(Uvědomte si prosím, že tehdy, když jsem to psal, byla krize pořád ještě za obzorem a mluvit o zestátnění bank a krachujících firem bylo naprosto nepředstavitelné. Dneska je to standard. Článek resp. jeho druhou část proto dávám znovu, jako důkaz mé jasnozřivosti.)
Odrážel jsem se od toho, že v nesčetných telefonátech oni nabízejí své služby a já, poté, co objednám, jejich uvedení do života mnohokrát bezvýsledně urguji. Vezmou-li se v úvahu i stížnosti mnohých jiných zákazníků (aktuálně Halladin), tak zde něco nehraje.
Podivné je, jak dlouho trvá, než vám kapoušský podniček laskavě dovolí, abyste mu posílal prachy a uvědoměle tak přispíval na statisícové měsíční platy šéfíků. Jak je možné, že se nesnaží sami a rychle vyřídit věc, na které jsou existenčně závislí?
Z mého pohledu je to systémová záležitost: v zákopech globální bitvy za zlatá koňská vejce pro opulentní snídaně kapoušských vlastníků a managorů, neboť o nic jiného nejde, žádný jiný význam tyhle manévry nemají, se jako mátohy potácejí mzdově podvyživení a psychicky zterorizovaní pracovníci, kteří desetkrát denně slyší hlavní mantru kapitalismu: "Jestli se ti to nelíbí, tak můžeš jít, za bránou čeká stovka dalších!"
Tihle lidé neudělají nic "přes čáru", nevyvinou žádnou iniciativu a jedou jak koně s klapkami na očích, přesně podle scénáře, který jim podrobně vypracovali ti lépe placení. Jenže žádný scénář nemůže vystihnout všechny situace, které přinese zelený strom života, a tak, když se jakási Mařka přeťukne v písmenku, štyft spadne do trýbu a soukolí na výrobu zlatých koňských vajec se zastaví. Neboť mátohy moc dobře vědí, že za iniciativou následuje většinou trest, tupé setrvávání na interním řádu je naopak bezpečné. Přesně tuto situaci popsala na svém blogu jedna česká emigrantka, když po ní, padesátileté dámě, pokladní mátoha v superhyper v Yorku Novém požadovala při nákupu lahvinky doklad, že je plnoletá. A nic s ní nehlo, lahvinku bez průkazu zletosti nevydala. Má to tak nařízený, tak to dělá.
Svého času jsem (koncem osmdesátých let, v době hroucení a tání) v Hospodářských novinách se slzami v očích četl, jak sociálně tržní kapitalisté dbají o blaho svých zaměstnanců (říkali jim tenkrát "spolupracovníci", to už dneska neuslyšíte), hnízdová montáž, aby se na pásu nenudili a také cítili odpovědnost za svůj výrobek, prémiové ukazatele nastaveny "měkce", aby se snadno splnily a lidé měli pocit, že jsou úspěšní.
Chachachá!
"Jestliže nepřistoupíte na snížení mezd a prodloužení pracovní doby, budeme muset výrobu v tomto závodě ukončit a přeneseme ji do Rumunska (Bulharska, Číny, Koreje, na Ukrajinu, či do nějaké ještě výběrovější prdele)," tak zní druhá hlavní věta kapitalistova dnes.
Konsekventní odpověď zaměstnaneckých mátoh na kapoušské mantry vynalezl v devatenáctém století jistý hodně vousatý a sexuálně nezdrženlivý filozof. Její modifikovaná a zločinná podoba a realizace přinesly ve východní Evropě hodně lidského neštěstí, věta sama pak zněla: "Seberem vám doly, hutě, banky a firmy, kapoušové, zavřem vás nebo vyženem, když se budete cukat, tak popravíme!"
A já jsem si naivně myslel, že se zjevné kapoušské chyby už – po téhle zkušenosti – nebudou a nemohou opakovat. Že tahle východiska a přístupy už nikdy nebudou nikomu připadat jako docela reálné řešení. Že se lidi (přitom rozlišuji, kdo si neustále začíná) poučej.
Moje hlavní věta dnes zní: "Lidi jsou nepoučitelný!"
Že jsme se dostali daleko, od jednoho ADSL připojení.
Ale vždyť soudruzi říkávali: věci je nutné vidět v širších souvislostech.
Globálně.
Převzato z blogu Tarasova terasa
Foto: zdroj
_1968,_MiNr_558.jpg){kind=link}