Od nedávného případu ohavného rouhání uběhlo jen něco málo přes dva měsíce, a je tu další nechutný útok kacířů na majestát konkurence, kteří se nestydatě ptají: proč vládnou a šéfují neschopní? Jako kdyby kariérní úspěch nebyl synonymem výjimečných osobních kvalit! Prý že „v hierarchii povýší každý zaměstnanec nejspíše na takový stupeň, který odpovídá jeho úrovni nekompetentnosti,“ což dává vzniknout tzv. mediokratické společnosti, což je taková společnost, „v níž si vliv a dominanci uzurpují lidé s pramalým, pokud nějakým talentem a mizivými dovednostmi či schopnostmi.“
Nedosti na tom, ti drzouni se dokonce odvažují tvrdit, že „právě konkurenční boj o místo paradoxně vede k mediokracii (…),“ a aby dodali své pseudoteorii zdání racionality, vysvětlují: „vlastně jsou to ti nejméně produktivní, kteří budou nejpravděpodobněji povýšeni. Tito lidé tuší, že ‚nic neumí‘ a že neuspějí-li ve vřavě kariérních bojů, mohou se společensky propadnout na úplné dno. To je relativně velmi silně motivuje k tomu šplhat v kariéře za každou cenu, chodit i přes mrtvoly, jak se říká. Naopak ti, co jsou si vědomi, že opravdu ‚něco umí‘, zároveň vědí, že se právě proto na úplné dno nikdy propadnout nemohou.“
Závěr, který z toho vyvozují, se téměř stydím napsat, uvádím jej jen ze studijních důvodů: „konkurenční boj je minimálně na pracovním trhu neefektivní, ne-li kontraproduktivní.“
Převzato z blogu Tribun
