Davoská deprese

NEW YORK – Už 15 let se účastním Světového ekonomického fóra v Davosu. Shromáždění lídři se tu obvykle podělí o svůj optimismus nad tím, jak globalizace, technologie a trhy mění svět k lepšímu. I během recese roku 2001 byli přítomní v Davosu přesvědčeni, že pokles nebude mít dlouhého trvání.
 
Když si ale obchodní špičky vyměňovaly zkušenosti tentokrát, člověk téměř na vlastní kůži cítil, jak se houstnou mračna. Atmosféru zachytil jeden z řečníků, když prohlásil, že jsme se posunuli od pojetí „konjunktura-pokles“ ke „konjunktura-armagedon“. Rodící se konsenzus říkal, že prognóza MMF na rok 2009, která byla zveřejněna, právě když se shromáždění sešlo, a předpovídala globální stagnaci, tedy nejnižší růst od druhé světové války, je příliš optimistická. Jedinou povzbudivou poznámku prohodil kdosi, kdo podotkl, že davoské konsenzuální prognózy se téměř vždycky mýlí, takže se snad ta letošní ukáže jako přehnaně pesimistická.
 
Neméně ohromující byla ztráta víry v trhy. Na hojně navštíveném brainstormingovém semináři, kde byli zúčastnění dotázáni, jaké jednotlivé selhání stojí za nynější krizí, zazněla zvučná odpověď: přesvědčení, že trhy se samy korigují.
 
Model takzvaných „efektivních trhů“, který má za to, že ceny důsledně a efektivně reflektují veškeré dostupné informace, také putoval do starého železa. Totéž se přihodilo cílování inflace: přílišná zaměřenost na inflaci odvedla pozornost od podstatnější otázky finanční stability. Přesvědčení centrálních bankéřů, že řídit inflaci je nezbytné a téměř dostatečné k zajištění růstu a prosperity, se nikdy nezakládalo na zdravé ekonomické teorii; teď ještě krize přidala další skepsi.
 
Zatímco nikdo z Bushovy ani z Obamovy vlády se nepokusil obhajovat nespoutaný kapitalismus po americku, evropští lídři jako model pro budoucnost prosazovali „sociálně tržní hospodářství“, svou jemnější formu kapitalismu se sociálními pojistkami. Jeho samočinné stabilizátory, kdy útraty automaticky rostou, jakmile hospodářské těžkosti sílí, nabídly naději na zmírnění poklesu.
 
Většině předních amerických finančníků bylo zřejmě příliš trapně, a tak vůbec nepřijeli. Díky jejich absenci bylo možná pro zúčastněné snazší vylít si vztek. Skupinka odborových předáků, kteří rok co rok vynakládají mnoho sil, aby v komunitě obchodníků propagovali porozumění pro obavy pracujících mužů a žen, byla obzvlášť rozezlená, že finanční obec neprojevuje žádnou lítost. Výzva k vrácení dřívějších bonusů se setkala s potleskem.
 
Někteří američtí finančníci byli obzvlášť nelítostně kritizováni za to, že podle všeho zastávají názor, že i oni jsou oběťmi. Skutečnost je taková, že nejsou oběťmi, nýbrž pachateli, a nejvíc k vzteku bylo zřejmě to, že nadále tisknou vládám k hlavě pistoli, požadují rozsáhlé záchranné balíčky a jinak hrozí krachem hospodářství. Peníze se sypou těm, kdo problém zapříčinili, a oběti přijdou zkrátka.
 
Ještě horší je, že značná část peněz, které se do bank nalévají s cílem je rekapitalizovat, aby mohly znovu půjčovat, odtéká v podobě výplat prémií a dividend. Rozhořčení vyslovené v Davosu ještě znásobila právě skutečnost, že podniky po celém světě nedostávají potřebné úvěry.
 
Krize vznáší zásadní otázky ohledně globalizace, která údajně měla rozptylovat rizika. Namísto toho se stala příležitostí pro americká selhání šířit se po světě, jako nakažlivá nemoc. Přesto v Davosu zavládly obavy, že dojde k odvratu od globalizace, třeba i nedokonalé, a že na to nejvíc doplatí chudé země.
 
Hrací plocha je ale odjakživa nerovná. Jak by mohly rozvojové země konkurovat americkým subvencím a garancím? Jak by tedy rozvojové země před svými občany ospravedlnily záměr otevřít se ještě víc silně subvencovaným americkým bankám? Liberalizace finančního trhu se přinejmenším prozatím jeví jako mrtvá věc.
 
Nerovnosti jsou zjevné. I kdyby chudé země byly ochotné garantovat vklady, znamenala by taková záruka míň než garance Spojených států. To zčásti vysvětluje kuriózní tok financí z rozvojových zemí do USA – do země, kde světové problémy mají svůj původ. Rozvojovým zemím navíc scházejí prostředky k účasti na rozsáhlých stimulačních politikách vyspělých zemí.
 
Situaci dále zhoršuje, že MMF na země, které se na něj obrátí pro radu, stále naléhá, aby zvýšily úrokové sazby a omezily výdaje, čímž poklesy ještě zjitřuje. A aby to bylo ještě horší, zdá se, že banky ve vyspělých zemích, zejména ty, které od svých vlád přijímají výpomoc, ustupují od půjčování peněz v rozvojových zemích, a to i skrze pobočky a dceřiné společnosti. Pro většinu rozvojových zemí – včetně těch, které všechno dělaly „správně“ – jsou tedy vyhlídky ponuré.
 
Jako kdyby to všechno ještě nestačilo, právě když se davoské setkání zahajovalo, americká Sněmovna reprezentantů schválila návrh zákona, který požaduje, aby se stimulační výdaje uplatnily u amerického ocelářství, navzdory výzvě skupiny G-20 vyhýbat se v reakcích na krizi protekcionismu.
 
K této litanii znepokojení můžeme ještě přidat obavy, že vypůjčovatelé, ostražití kvůli rozsáhlým americkým schodkům, a držitelé rezerv v amerických dolarech, obávající se toho, že by Amerika mohla být v pokušení svůj dluh rozmělnit inflací, by mohli zareagovat zhltnutím nabídky globálních úspor. Ti, kdo v Davosu vkládali do USA důvěru, že svůj dluh nebudou snižovat inflací záměrně , se obávali, že k tomu může dojít nezáměrně . Projevovalo se málo důvěry v to, že poněkud nemotorná ruka Federálního rezervního systému USA – jehož reputaci vážně poškodila obrovská selhání posledních let v oblasti měnové politiky – si poradí s obří kumulací dluhu a likvidity.
 
Prezident Barack Obama, zdá se, nabízí sice po temných letech George W. Bushe potřebnou vzpruhu pro americkou vůdčí úlohu, avšak nálada v Davosu naznačuje, že optimismus a důvěra nemusejí mít dlouhého trvání. Během globalizace Amerika vedla svět. Teď když o svou dobrou pověst přišel jak kapitalismus po americku, tak americké finanční trhy, zavede Amerika svět do nové éry protekcionismu, jak učinila už kdysi, během Velké hospodářské krize?
 
Joseph E. Stiglitz, profesor ekonomie na Kolumbijské univerzitě v New Yorku a nositel Nobelovy ceny za ekonomii z roku 2001 napsal společně s Lindou Bilmesovou knihu The Three Trillion Dollar War (Válka za tři biliony dolarů) s podtitulem Skutečné náklady iráckého konfliktu.