V České republice je hlavním důchodovým zabezpečením průběžný penzijní systém. To znamená, že občané v produktivním věku platí důchody osob ve věku poproduktivním prostřednictvím sociálního „pojištění“, respektive, jeho důchodové složky (proto, pro zpřesnění textu, budeme hovořit o důchodovém sociálním „pojištění“). Ve skutečnosti tedy o žádné důchodové pojištění jeho plátců nejde, protože jím nejsou vytvářena žádná aktiva, kterých by bylo možno použít v důchodovém věku na vyplácení důchodů (jako je tomu například u fondového penzijního systému – spoření na stáří). Jedná se o jakousi daň, a proto slovo pojištění uvádím v uvozovkách. Současný „sametový“ penzijní systém je špatný. Jeho současný „nízký“, ale zejména vysoký hrozící deficit je přímým důsledkem jeho deformy, která byla provedena po sametu. Špatný však není průběžný penzijní systém jako takový. Je tedy třeba se nejdříve podívat, co je vlastně důchodovým pojištěním v průběžném penzijním systému a jak systém funguje. Reformu penzijního systému je možné provést teprve na základě skutečné analýzy, pojmenováním jeho deformací a jejich nápravou. Nikoliv tedy na základě současných „výsledků“ Bezděkovy komise, ba ani na základě návrhů politických stran, které se reformou penzijního zabývaly v roce 2004. Ty totiž deformovaný penzijní systém deformují ještě více (vyrážení klínu klínem), aniž by vzaly v potaz všechny důsledky a ne jenom to, zda se tím (technokraticky a navíc pouze hypoteticky) odstraní hrozící deficit.
Fungující průběžný penzijní systém
Správný průběžný penzijní systém je hypoteticky stejný, jako fondový penzijní systém. V obou systémech se musí pojištěnec nejdříve v průběhu svého produktivního věku pojistit na stáří. Musí se uskrovnit ve své spotřebě a uspořené příjmy musí investovat do něčeho, co neztratí svoji hodnotu, aby mu tato investice poskytla prostředky k živobytí v poproduktivním věku. Ve fondovém systému lidé investují do penzijních fondů – platí pojistné. Spoří svoje finanční prostředky na stáří, aby tyto svoje úspory – investici použili k zajištění živobytí, až budou v důchodu.
V průběžném penzijním systému je faktickým důchodovým pojištěním produktivních občanů investice do dětí, neboli vytváření nástupnické generace, která bude prostřednictvím důchodového sociálního „pojištění“ platit důchody té generaci, která děti vychovala. Investice do dětí je svým charakterem skutečná investice, neboť na výchovu dětí jsou zapotřebí finanční prostředky (peníze na výživu, vzdělání, bydlení atd., ale i samotná péče a výchova nezletilých dětí je prací, kterou lze finančně ohodnotit, i když rodiče přímo žádné finanční prostředky nevynakládají). Investice do dětí má navíc tu výhodu, že nástupnická generace je (obvykle) produktivnější a může generaci svých rodičů „splatit“ nejen to, co do nich rodiče vložili, ale ještě „něco navíc“. Potom mohou být důchody v čase valorizovány nejen o inflaci, ale i plně o růst průměrných mezd.
Platby sociálního důchodového „pojištění“, použité na výplaty důchodů, jsou tak v podstatě splátkami investic, které předchozí generace do výchovy nástupnických generací vložily. Stejně jako ve fondovém penzijním systému je pomocí úspor – pojištění – vytvářeno bohatství (aktiva), které bude využito k zabezpečení ve stáří, je v průběžném penzijním systému vytvořeným bohatstvím (aktivy) nástupnická generace, tedy generace dětí důchodců, která platí jejich penze.
Z předchozího popisu funkce průběžného penzijního systému vyplývá, že občané by po dobu výchovy dětí žádné důchodové sociální „pojištění“ platit neměli, neboť v té době „platí“ skutečné důchodové pojištění. financují penzijní systém tím, že udržují hodnotu jeho „aktiv“ tj. velikost populace, která je zdrojem plateb důchodového zabezpečení. Jejich skutečné „platby pojistného“ jsou ve formě nákladů na výchovu dětí. Je to nejdůležitější – investiční – fáze celého penzijního systému, neboť bez nástupnické generace by celý průběžný penzijní systém zkolaboval. Jen takovéto osvobození od plateb důchodového sociálního „pojištění“ v době výchovy dětí i finančně stimuluje generační reprodukci obyvatelstva, neboť mladí lidé nevychovávající děti nejsou od sociálního důchodového „pojištění“ osvobozeni. Takovýto správný průběžný penzijní systém zajišťuje i to, že je systém stabilní (vyrovnanost příjmů a výdajů) i tehdy, když do důchodu vstupují silné populační ročníky. Je to tím, že silné populační ročníky vytvářejí rovněž silnou nástupnickou generaci, která bude platit jejich důchody. Pro osvobození od plateb důchodového sociálního „pojištění“ v době výchovy dětí hovoří i jednoduchá úvaha – proč by mladí občané, kteří mají zakládat rodiny a vyživovat děti, měli ještě k tomu platit důchody generaci svých dědečků, když to je povinnost generace jejich otců, kteří navíc již žádné náklady s výchovou dětí nemají. Jiný důvod osvobození rodin s dětmi od plateb důchodového sociálního „pojištění“ je to, že je to spravedlivé. Proč by měli rodiče po dobu výchovy dětí (budoucího zdroje příjmů penzijního systému) platit stejné důchodové „pojištění“ jako ti jejich vrstevníci, kteří děti nemají, o budoucí zdroj příjmů penzijního systému se nezasluhují a žijí si „na vysoké noze“. A přitom budou mít všichni stejný důchod, resp. svobodní možná i větší, protože se mohou více věnovat kariéře.
V socialistickém důchodovém zabezpečení tomu tak bylo. Nejmenovalo se však sociální důchodové „pojištění“, protože důchody se vyplácely přímo z daní. Daně pak byly diferencované, podle toho, zda plátce vychovával nedospělé děti nebo nikoliv. Například mladí, kteří neměli děti, pak platili daň z příjmů zvýšenou o 60 nebo dokonce o 80 procentních bodů. Tomuto zvýšení daní se říkalo „skočné“ a skutečně stimulovalo k zakládání rodin a tím k udržování i růstu české populace. Nejen to. Toto zvýšení daní bylo nutné i z čistě pojistného hlediska. Když někdo neměl děti (a tím neudržoval aktiva průběžného penzijního systému), pak si tímto zvýšením daní de facto platil vlastní důchodové pojištění finanční formou (jako je tomu třeba u fondového penzijního systému). Samozřejmě, že zvýšenou daň (z dnešního pohledu sociální důchodové „pojištění“) platili všichni občané poté, co jejich děti odrostly. Tento systém mohl být, na rozdíl od současného systému, i spravedlivý tím, že velikost penzí mohla být úměrná velikosti příjmů občanů.
Sametový penzijní systém
Po sametové revoluci přišla „ekonomická deforma“, která začala likvidovat českou ekonomiku. V jejím důsledku poklesly reálné příjmy o 30%. Ekonomičtí experti nám říkali, že nejdříve musíme jít na dno, abychom se od něj mohli odrazit. Aby sametové utahování opasků bylo tzv. „sociálně únosné“, tj. aby se lidé nebouřili a sametová transformace českého národa na dno nevzala za své, byla od roku 1993 provedena penzijní deforma. Penzijní deformou byla odstraněna diferenciace plateb do penzijního systému podle toho, zda občané vychovávali nedospělé děti nebo nikoliv. Jinými slovy předchozí důchodové navýšení daní u občanů, kteří nevychovávali děti, bylo sníženo a rozprostřeno plošně na celou produktivní generaci tedy i na rodiny s dětmi. Platbám do důchodového systému se začalo nesprávně říkat penzijní důchodové „pojištění“. Nižší rozprostřené sazby sociálního důchodového „pojištění“ způsobily, že u občanů, kteří nevychovávali děti, se poněkud zvýšily okamžité reálné příjmy a tyto skupiny obyvatelstva proti sametem naordinované cestě na dno tak vehementně neprotestovali. Neuvědomovali si, že vyšší okamžité reálné příjmy jsou na úkor příjmů budoucích. Žádoucím efektem sametové penzijní deformy tedy byla pacifikace odporu značné části obyvatelstva proti provádění destrukce české ekonomiky. Druhým, rovněž žádoucím, efektem bylo, že značná část mladých lidí přestala zakládat rodiny a vychovávat děti. Míra reprodukce českého obyvatelstva klesla na polovinu. SAMETOVOU PENZIJNÍ DEFORMOU TAK ČESKÝ PENZIJNÍ SYSTÉM „SMĚLE VYKROČIL“ NA CESTU KE SVÉMU KOLAPSU I K SAMETOVÉ GENOCIDĚ ČESKÉHO OBYVATELSTVA A SOUČASNĚ UMOŽNIL DOKONČENÍ DESTRUKCE ČESKÉ EKONOMIKY.
Nyní máme 17 let od zahájení sametové penzijní deformy a výsledky začínají „přinášet svoje ovoce“. Mladá generace „sametových dětí“, která je oproti generaci jejich rodičů poloviční co do počtu osob v jednotlivých ročnících, začíná nastupovat do produktivního procesu. Poloviční ročníky samozřejmě odvádějí v souhrnu i poloviční odvody do penzijního systému. Deficit příjmů penzijního systému se bude postupně zvyšovat s tím, jak další slabé ročníky sametových dětí budou nastupovat do produktivního procesu. Současný sametový penzijní průběžný systém se tak naprosto zákonitě začíná dostávat do stále většího deficitu.
A dnes, kdy stejným způsobem pokračovat nelze, se najednou apeluje na provedení „reformy“ penzijního systému!!!! Jenže nikdo, hlavně z těch politiků, kteří toto téma nastolují, neřekne, o co vlastně kráčí. Neříkají, že jsme v sametovém průšvihu a opasky by si měli utáhnout všichni. Naopak. Jde jim především o to, aby se svými vysokými příjmy nemuseli podílet na mezigenerační solidaritě s důchodci. A podle toho jejich návrhy deforem penzijního systému vypadají. Ti, co na sametu zbohatli, a zejména bohatí kolonizátoři naší země, chtějí naopak solidaritu snížit a prostřednictvím stran ODS a TOP09 naléhají na zavedení fondového penzijního systému, jakožto druhého penzijního pilíře, při snížení váhy pilíře průběžného. A tak penzijní fondy (ať již se státním příspěvkem, nebo bez něj) budou ještě více bohatnout, než je tomu dnes. I to je programem sametu – aby cizí banky na nás bohatly.
Škodlivost spoření na penzi
Penzijní fondové spoření v sobě nezahrnuje jen riziko, v jakém stavu se budou v dalekém budoucnu nacházet penzijní fondy. Je totiž možné, že budoucí penzisté po nástupu do důchodu zjistí, že jsou penzijní fondy vytunelované, podobně jako penzijní fondy v USA dnes.
Je zde však nebezpečná demagogie propagující zavedení druhého pojišťovacího pilíře. Ta zdůrazňuje, že v současném průběžném penzijním systému není výše penzí úměrná platbám sociálního „pojištění“ a nabízejí zejména mladým a hlavně bohatým, aby se vykašlali jak na mezigenerační, tak i na intragenerační solidaritu a z průběžného systému odešli. V rámci „reformy“ penzijního systému totiž politické síly v ODS a TOP09 mají v programu tzv. opt-out, tj. možnost mladých a bohatých pojištěnců vyvázat se z průběžného systému, nebo jen z jeho částí, a vstoupit i do systému fondového. Podle nejnovějšího sdělení ministra Janoty, by stát měl na tento fondový pilíř přispívat stejnou částku, kterou budou lidé spořit. Samozřejmě, že se tento postup bude propagovat jako „lidumilný“ (jako vše, co sametové vlády zaváděly). Jenže ve skutečnosti to znamená, že by stát měl nejvíc přispívat těm, co mají nejvyšší příjmy! Větší nesmysl jsem dosud neslyšel a žádný ekonom, natož ministr, by jej neměl ani vyslovit. To by představovalo zvýšení deficitu veřejných financí o 30 mld. Kč a další obrovský deficit průběžného systému, protože by nebylo ani na stávající penze a ani na penze generace od 40 let výše, která v průběžném penzijnímu zůstane. Tito „experti“ však mají v rukávu i sametové řešení tohoto deficitu – stát prodá zbylý majetek, který ve vlastnictví státu ještě zůstal. Jinou „sametovou alternativou“ je prodloužit věk odchodu do důchodu a snížení penzí.
Dalším a mnohem větším nebezpečím zavedení fondového penzijního pilíře je to, že pokud budou mladí nuceni spořit na penzi (a to skutečně budou, protože druhý pilíř má být pro určité věkové skupiny povinný), nebudou mít nadále dostatečné finanční prostředky, aby mohli plně investovat do skutečných vlastních aktiv penzijního systému totiž do výchovy svých dětí. Proto bude porodnost stále na nízké úrovni a populace českého obyvatelstva se bude nadále snižovat.
A tak má současně se zbytkem národního majetku zaniknout i původní populace území České republiky. Pokud k tomu dojde, bude sametem zinscenovaná cesta českého národa na dno u konce.
A jaké je řešení?
Tedy jen telegraficky.
Za prvé: Žádné penzijní fondy v rámci penzijního systému. Bohatí mohou spořit normálním způsobem, nebo investovat v investičních fondech, nebo na kapitálových trzích, jak jim libo. Anebo mohou spořit v penzijních fondech zcela soukromně.
Za druhé: Zrušit daňové úniky do daňových rájů. Jsou obrovské.
Za třetí: Odstranit stropy na sociální „pojištění“, ať náklady penzijního systému platí stejným procentem z příjmů i ti, co na sametu nejvíce zbohatli.
Za čtvrté: Ti, co nevychovávají nezletilé děti, musí do penzijního systému přispívat více a ti, co vychovávají nezletilé děti méně. Toto se u rodin bude vztahovat na oba rodiče. Musí být podporována hlavně rodina a nikoliv svobodné matky.
Za páté: Je třeba „napálit“ nález ústavního soudu, který „nepostřehl“, že „penzijní pojištění“ žádným pojištěním není a Zákon o penzijním pojištění nazvat tím, čím je – Zákonem o penzijním zabezpečení. Vždyť i instituce, která „penzijní pojištění“ obhospodařuje, se nazývá Státní správa sociálního zabezpečení.
Za šesté: Žádný další výprodej národního bohatství. Vláda má na svých kontech u ČNB přes 300 mld. Kč. Jde hlavně o NEÚROČENÉ příjmy z privatizace, které nám zatajuje. A to jednak proto, aby mohla na vysoký úrok více zadlužovat český stát, ale hlavně proto, aby se do ekonomiky nedostalo více peněz. A vůbec nemusí být použity všechna finanční aktiva státu. Již jen relativně malé množství těchto prostředků může ekonomiku bezúročně oživit a tím zvýšit příjmy občanů i příjem penzijního systému.
Je mnoho dalších neméně závažných způsobů, jak napravit nejen penzijní systém, ale i ekonomiku státu, a tak zlepšit životní, společenskou a odbornou úroveň občanů. Ale to je téma k diskusi po volbách. Bohužel, s každým dnem, který promeškáme, aniž bychom zlepšili politiku státu, ztrácí česká ekonomika schopnost zajistit život českým občanům.
kukacka.jan@centrum.cz
Foto: zdroj
