Den daňové svobody? Líbivý nesmysl

Tak jako každý rok touto dobou (přesné datum je ovšem pohyblivé, jak se na správný náboženský svátek sluší a patří) se vyrojily články připomínající, že dnes nastal den daňové svobody a Češi slaví daňové prázdniny, neboli nastal pomyslný okamžik, od kterého jde mzda na konto občana, do té doby naopak veškerý příjem připadá státu. Už samotný pojem den daňové svobody je ovšem zavádějící, protože sugeruje, že daně představují formu útisku, čímž implicitně legitimuje krácení daní a daňové „optimalizace". Ještě zákeřnější je ale jeho obsah, protože do „dne daňové svobody" nepracujeme na stát, ale na sebe, protože z daní se totiž platí učitelé, hasiči, údržba kulturních památek, buduje se s jejich pomocí infrastruktura, či slouží k financování zdravotnictví.  Na samotný provoz státu jde jen část vybraných daní.


Nebylo by tedy na místě hovořit spíše o dni daňové odpovědnosti jako o pomyslném okamžiku, kdy byly uhrazeny nezbytné náklady spojené s chodem společnosti a zajištěním její produkce se současným zachováním jistého standardu? Teprve je-li toto zajištěno, mohou občané začít pracovat sobecky na svém osobním blahobytu.


Ale ani to není přesné, protože z toho, co občanům zbude po zdanění, musejí ještě zaplatit své reprodukční náklady, tedy stravu, bydlení, ošacení a tisíc dalších věcí.  Výstižnější by proto bylo hovořit o dni finanční svobody jako o pomyslném okamžiku, do kterého občan pracoval na stát a zajištění holé existence, a od kterého teprve pracuje na své požitky. Obávám se, že pro drtivou většinu občanů by takový den nastával někdy v prosinci (a pro některé až v lednu příštího roku, čili nikdy). Jenže to je přesně to, lidé raději nemají vědět, aby je nenapadaly nevhodné otázky a nezačali pochybovat o systému, který je na využívání jejich práce a placení mezd co nejbližších reprodukčním nákladům závislý.


Den daňové svobody je snadno mediálně použitelný a srozumitelný širokým vrstvám obyvatelstva, navíc žádoucím způsobem oslabuje vztah občan-stát, ale z hlediska životní úrovně, možností seberealizace a reálné svobody občana zcela irelevantní.

 

Převzato z blogu Tribun

Přejít do diskuze k článku