DESATERO NOVÝCH PŘIKÁZÁNÍ, první verze, dle české básnířky, Dominiky Dery, v dětství přezdívané Trumpetka, jak je slyšela jednoho pozdního mrazivého lednového rána, rozjímajíc v mlze na posedě v rozsochaté borovici, tajném trůnu Pána Lesů, skrytém mezi pasekami Černošické Višňovky v srdci Evropy, Českém Krasu.
I.
Přestaňme si zoufat, že jsme slabí, malí,
v labyrintu světa, oheň pekelný nás pálí.
Přestańme si říkat, kdo za co pořád může.
Už začíná být úzko a bude ještě hůře.
Nás zachrání jen víra v ideál společné spásy.
Jedině pravá láska nás spojí na věčné časy.
Přestaňme se klanět idolům, co v očích Vesmírného Boha padly.
Pěstujme vlastní květy, kultivujme mladé duše, aby neuvadly.
Stvořitel jest každý, života původcem a strůjcem.
Tak přestaňme se hádat. Máme svůj společný osud v ruce.
II.
Přestańme se vztekat, nadávat a válčit.
Zabíjet věčně čas a trápit malé děti.
Jméno Boha nikdy nesmíš darmo vzývat, vložit je do prokletí.
Slovo lásky zázračným jest lékem na bolesti světa.
Což teprv zmohla by pak asi jediná laskavá věta?
III.
Přestańme se honit za bohatstvím a slávou,
komu se vrazí pýcha do hlavy, přestane myslet hlavou.
Každý je něčím skvělý a v něčem dělá chyby.
Šest dní prý český Pánbůh pracoval, potom šel chytat ryby.
Z práce svých rukou si každý podle svého může odpočívat, žít.
V lásce se zrodit, v lásce vyrůst, milovat a zrodit děti a s láskou odejít.
IV.
Přestaňme hanit dědictví práce otců.
Vezměme si příklad z našich trpělivých matek.
Budeme-li si navzájem po právu vzdávat úctu.
Každý den spolu můžeme slavit svátek.
V.
Přestaňme vraždit sny, které snily těhotné matky a malé mořské víly.
Přestańme kázat, začněme konat. Zemřít musí každý, není však nutné stonat.
Přestaňme váhat, začněme soudit. Pravda je světlo, nač ve tmách stále bloudit?
Přestaňme dřímat, vzbuďme se k činu. Hoď první kamenem, kdo nenese žádnou vinu.
VI.
Přestańme se ztrácet, začněme se hledat.
Vždyť přece bez lásky se přežít nedá.
Do každého zámku padne jiný klíč.
Výhoda průhledných vztahů spočívá v tom,
že mají stejný rub i líc.
VII.
Přestaňme vítězit úskokem a zradou.
Krást druhým odměnu, schovávat se za ohradou.
Chudák pak okrádá chudáka. Z malé kloaky hned vznikne velká kloaka.
Přestaňme si brát to málo, co nám ješte zbylo.
Peníze odvane čas. Zůstane naše dílo.
Už Boží Mlýny pod náhonem neúprosně klapou, melou.
Kdo točí zlatým kolem štěstí, skončí starou belou.
Komu se nelení, kdo za svou práci umí řádně vzít,
ten ať si užije poctivou odměnu a zasloužený klid.
VIII.
Přestaňme si lhát, křivě se na svět dívat,
pomlouvat se a vlastní chyby na druhého svádět.
Začněme mluvit z duše, přestaňme mlčky kývat,
když v hloubi srdce hlodá strach jak jedovatá havěť.
Poslední soud svůj mějme přitom pořád na paměti.
Zkusme se na sebe podívat očima našich dětí.
IX.
Přestaňme toužit po tom, co nám není dáno,
hleďme si statků, jež jsme si čestně vysloužili.
Čiňme dobro, které z duše činit je nám přikázáno.
Nechlubme se talentem, buďme jako včely, slujme svojí píli.
Hospodařme se svým tělem jako s polem, které nese plody.
Zalejvejme láskou naše děti, ať rostou jako z vody.
X.
Přestaňme dychtit po vlastnictví těla.
Vždyť všechny lidé sestrami a bratry jsou.
Jak se ta naše Země postupně vyvíjela.
Duha genetických kódů pojí lidstvo s oblohou.
Miliardy živých buňek v jediném organismu světa.
Pulsují ideálem dobra, společné lásky a štěstí.
Brána do ráje je spravedlivých duší meta.
Každý sám za sebe ať zvolí cestu, stojí-li na rozcestí.
AMEN
