Digibabi 9 aneb trochu povídání ze starobince

Probudila jsem se. No, vlastně ještě úplně ne, zatím bloudím někde v neznámu a jen kdesi uvnitř mě kdosi pomalu zve k životu. Vstávej, musíš žít, tahle malá smrt tě nesmí ovládnout, šeptá tichý hlas. Pomalu, soustředěně polykám první doušky vody života, tryskající kdesi zevnitř a pozoruji jak se rozum vrací z krajiny zapomnění. Otvírám oči a bloudím po pokoji, kde jsem se narodila. Těsně po válce jsem se tady poprvé napila z darů tohoto světa. Žiji tu celý svůj život, dost dlouhý na to, abych si denně vychutnávala pocit hluboké jistoty domova. Tady, v této malé krychli jsem vytvořila nesčíslné množství plánů a plánků, co, jak a kde, až vyjdu ven. Jenže to bylo. Tahle malá hra na život a na smrt už zdaleka není fér. Čím jsem starší, tím víc trvá, než naskočí rozum a oči si zvyknou na denní světlo. Ještě, než vstanu, už jsem unavená. Mé plánky co, jak a kde se stále víc scvrkávají na toaletu, snídani, kontrolu mobilů, mailu a někdy breviář. Pustím si rádio a chvilku lituji, že už neslyším ranní rozcvičku, která kdysi masy lidí prý dovedla nakopnout tím jedině správným, budovatelským směrem. No co, stejně bys už necvičila, máš co dělat, aby sis oblékla punčocháče, pomyslím si. Pravá noha jakž takž, ale oblíknout tu levou je artistický výkon. V kritickém okamžiku, kdy se zdá, že se nožka už nasouvá, začne pravá poskakovat, patrně z radosti, že ona už to má za sebou. Levá bezmocně plácne vedle, zamotaná do půlky punčocháčů. Po třech zoufalých pokusech padneš do křesla a chvíli pozoruješ, jak se ti zvedá a klesá kulaté bříško, příčina tvých neúspěchů. Škoda, že v tom rádiu už nehrají „Kupředu levá“, snad by si ta nemožná noha dala říct.


Zabořená v křesle, neschopná další tělesné aktivity vstupuješ do tajné chodby vzpomínek na dětství s nadějí, že tam najdeš hrstku mladické síly k dokončení tohoto trapného tanečku. Život je krásná věc, přímo dar, slyšíš v kostele až příliš často.


S polovinou punčocháčů v ruce však brzo dojdeš k názoru, že jen pro někoho a někdy. Čím starší, tím častěji přichází konec tvé sebejistoty, tvé identity, vystavěné na pilířích výkonu a přivlastněných schopností. Jo, holka, brzo ti bude punčocháče navlékat někdo jiný a ty budeš v kapse široké sukně marně hledat kamínky vděčnosti.


Konec, to není dobré slovo. Jako malá holka jsem snila o tom, že někde musí být konec světa, takový otřepaný okraj a dál už nic. Jednou jsem se na to v kuchyni u kamen zeptala tatínka. Byl učitelem fyziky a jeho krédo bylo: Člověk musí myslet! Měl neskonalou víru v lidský rozum a dovedl vysvětlovat děje mechanické i elektrické tak dlouho, dokud se žákům nerozsvítilo. Učil strašně rád a nikdy o své pravdě nepochyboval, ale můj otřepaný konec světa ho nezaujal. Místo toho, hlavu plnou agrotechnických lhůt, mě poslal na zahradu zrýt pole pro brambory. Byla jsem zklamaná, protože pole bylo do půlky zahrady a konec pole připomínal konec světa. A tehdy mě to napadlo. Když budu rýt obřádek a zryté házet na nezryté, budu na konci dřív a budu moci jít na hřiště. Ale nepočítala jsem s tím, že tatínek se hned pustí do sázení brambor. Vzal dřevěnou šablonu, do čerstvé hlíny narýsoval čáry a už nesl šintovák, To je taková železná špička, přivařená na železnou tyč a když se do ní tatínek zapřáhl, a táhl, couvaje dozadu, pěkně se v té naznačené čáře vyryla hluboká rýha. Prostě postýlka pro brambory. Ale v ten den jsem dostala lekci. Ještě, než jsem stačila přeběhnout silnici, ozvalo se ze zahrady: Do frasa, vždyť to nejde, ta hlína je jak zdupaná od prasat. Tatínek byl chytrý a brzo vyšla pravda najevo. Podal mě rýč se slovy: A teď uděláš ty rýhy ručně. A navíc tam naházíš hnůj. Abys věděla, že konec světa je tam, kde něco odflákneš.


Podívala jsem se znovu na punčocháče v ruce. Nechci to odfláknout, ale prostě to už nedokáži. Tělo podobné neohebnému soudku a duše plná nezvládnutých zákrut: co kdyby, kdyby?


Po chvíli dechových cvičení jsem znovu skrčila levou nohu a se zatajeným dechem navlékla špičku. Bezva, už to jde docela dobře nahoru. Ale v okamžiku, kdy už i sedánek byl na svém místě, cosi ruplo a očička se rozjela směrem dolů od díry, která na mě čučela jak velké volské oko zubožené krávy v družstevním kravíně. Padla jsem znovu do křesla a definitivně udělala tečku: Tak tohle ráno už nepřekročím sebe sama. Cosi se na mě šklebí z kouta pokoje: Je po plánech, holčičko.


Jen silou vypěstované vůle obcházím velkým obloukem postel a ze skříně vyndávám nové punčocháče a potichu si mumlám: Jen si nelehnout a neusnout. Co kdyby to bylo v tomhle, tak bláznivém světě naposledy?

 

Převzato z Umlaufovin

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments