Před dávnými časy, kdy ještě králové nechávali razit zlaté tolary, mohl bankéř půjčit jen tolik tolarů, kolik jich měl ve svém držení. Ještě před pár desítkami let v době papírových peněz mohli bankéři půjčovat jen hotové peníze, vytisknuté ve státních tiskárnách. Zpočátku byly peníze kryté zlatem – mohli jste si je v bance vyměnit za zlato. Ale to bylo velkou překážkou pro bankstery a proto zlatý standart zrušili. To byl začátek všech podvodů v bankovnictví. Od té doby mohly státy – vlastně jejich soukromé centrální banky tisknout tolik peněz, kolik chtěly.
S érou počítačů přišla další revoluce ve finančnictví. Před finančníky se otevřely netušené možnosti. Počítače bankéřům umožnily půjčovat peníze, které nemají. Dnes, když přijdete do banky si půjčit peníze, bankéř vyťuká požadovanou částku do počítače a převede ji na váš účet, také do počítače. Přitom nemusí mít v bance ani korunu. On vám nepůjčuje skutečné peníze, ale pouze virtuální peníze. Z vašeho účtu můžete platit kartou nebo převodem na jiný účet. Jak vidíte – peníze se točí a přitom nikdo neviděl ani jedinou reálnou korunu, vydanou in natura státní institucí. Situace je taková, že množství peněz vydané bankami jako dluh vysoce překračuje množství reálně vydaných peněz. Nevím, jak je to u nás, ale ve Velké Britanii vydala jejich Bank of England 25 miliard liber v bankovkách a mincích. Ale v Británii je v oběhu více než 670 miliard liber sterlingů. Kde se vzaly? Celý rozdíl je vytvořen dluhy. Dluží ho podniky a lidé v Britanii. Tyto virtuální peníze roztáčejí kola továren, jsou hybnou silou obchodu. A dalo by se říci, že bez nich by se zastavil život. Na druhé straně stojí dnes reálná možnost, že lidé nebudou mít peníze na splácení dluhů, podniky zkrachují. Potom celý systém zkolabuje. Dříve byly peníze kryté zlatem. Dnes jsou kryté dluhy.
I v České republice státní dluh utěšeně rok od roku roste. Náš dluh je už větší než státní rozpočet. Můžeme se ptát jak to možné, když komunisté tady vládli čtyřicet let a neměli žádný dluh – naopak měli pohledávky u mnoha států. Jak je to možné? V podstatě je to jednoduché. Dostali jsme se do područí kapitalismu a musíme poslouchat. Podle nových zákonů neoliberalismu jsme museli snížit daně. Zatímco před padesáti lety byly daně podniků na západě 40 až 60 %, dnes je to patnáct až dvacet. Museli jsme podepsat smlouvy o dvojím zdanění. Takže cizí firmy tady neplatí daně. Tyto firmy podnikají na našem území, platí našim dělníkům žebrácké mzdy, ale neplatí tady daně. Není proto žádný div, že stát nemá peníze. Podle internetu (http://www.economist.com/content/global_debt_clock) je dnes (19. září 2011) náš dluh 75 081 321 918 dolarů. Výhled na příští rok nám nevěští nic dobrého – jen zvýšení na 85 007 945 205 dolarů. Tedy víc než si představuje pan Kalousek. Uvidíme, kdo bude mít pravdu. Zda on, nebo světoví ekonomové zpracovávající data na webu.
Státní dluh je zcizování státu – vtisknul svou pečeť kapitalistické éře. Je průvodním jevem kapitalismu. Už dneska se mluví o privatizaci Řecka. Řecko není schopno platit své dluhy a proto si ho banky zprivatizují. To je budoucí vývoj ve světě. Ale vyvstává tady otázka. Kolik peněz si stát opravdu vypůjčil? A kam je dal? Na co? Že by na zdravotnictví, na školství, na sociální síť? Nebo snad na vědu a na kulturu? Kam se ty peníze poděly? Tolik se snad nedá ani ukrást, natož utratit. Nečasova a Kalouskova vláda nás oškube na kost, ale dluh se zmenšovat nebude – bude jen růst a růst. Státní dluh je nadhodnota práce, kterou jsme ještě neprovedli a kterou se stát zaručil, aby dostal půjčky na to, aby peníze mohl dát svým věřitelům. Poté si musí zajistit, aby z nás vytáhl maximum ve formě daní, aby vrátil mezinárodním lichvářům. Ti mu zase půjčí s ohromným úrokem. Z toho vyplývá, že i kdybychom odevzdali veškerou svou práci i náš majetek, dluh by se nesplatil. Kapitalistický dluh je v kapitalismu nesplatitelný (může pouze růst). Výsledkem je zadlužení států.
Spojené státy mají největší dluh v poměru k HDP, Lucembursko na hlavu, Řecko nekontrolovatelný, Island zkrachoval. Americký dolar je už jen cifra na monitoru bez jakékoli hodnoty. Potíže mají i další státy eurozóny. Největší problém mají v Řecku. Ale to všechno není nic proti Spojeným státům. Tímto hospodařením na dluh stojí Spojené státy před krachem. Není to jen jejich astronomický dluh více než 14.7 bilionů dolarů. Kdo chce, může se na aktuální stav podívat na http://www.usdebtclock.org.
Vraťme se k řeckému dluhu. Nikdo se neptá, jak se ty peníze dostaly do Řecka. Že by snad z Německa a Francie jezdily vlaky plné bankovek do Řecka? Ne, to jen v Německu a ve Francii napsalo pár bankéřů ty miliardy eur do svých počítačů a přes internet se ty nově vytvořené peníze dostaly do Řecka. Nebylo by spravedlivé, aby také Řekové měli možnost napsat pár miliard do počítače a poslat to zpátky Němcům a Francouzům? A byli by si kvit. Proč si Řekové nemohou do svých počítačů taky napsat takové peníze a hospodařit s nimi? To je otázka za všechny prachy. To by totiž už nemuseli existovat soukromí bankéři a státy by si hospodařily samy. Jenže peníze smějí vydávat jen centrální banky. Ale ty jsou soukromé. Začalo to centrální bankou v USA v roce 1913. President Woodrow Wilson vytvořil FED, který vlastní několik největších bank v USA. Tedy je to soukromá banka. Centrální banka EU je také soukromá. A proto si Řekové nesmí napsat peníze ve vlastním počítači, ale musí si je půjčit (za mastný úrok) od soukromníků. Soukromí bankéři ovládají tento svět.
V ekonomice jsou dva druhy peněz. Jedny jsou podložené prací. Jsou to peníze vyplacené za vytvořené hodnoty. Jenže tyto peníze jsou v mizivé menšině. Naprosto největší část peněz jsou peníze vytvořené finančními machinacemi. Nebudu teď mluvit o dluhové krizi z roku 2008. Ale i na ní banky vydělaly. Vezměme si takový příklad. Na světě jsou různé druhy kurzů měn v různých zemích. V bance sedí úředník u počítače a na internetu tyto kurzy sleduje. A také rychle výhodně nakupuje, aby v následujících vteřinách ještě výhodněji prodal. Tak je schopen „vydělat“ denně miliony dolarů. Jenže – co je to za peníze? Kde je nějaký produkt, který by obohatil společnost? Není, není žádný produkt pro společnost. Jsou jen peníze na účtu banky. A tam se hromadí miliardy dolarů, které nejsou kryté prací. A existují další bankovní „obchody“ se stejným výsledkem. Ale je možné za ně reálné produkty koupit.
Každému je snad jasné, že množství peněz je mnohem větší než vytvořené hodnoty. Takže jednou musí dojít k tomu, že si za svoje peníze nebudete mít co koupit. Ceny komodit půjdou nahoru. A tomu se říká inflace. Peníze ztratí svoji hodnotu. Nakonec to dopadne jako v Německu ve dvacátých letech. Za plné kolečko bankovek jste nedostali ani bochník chleba. To, co bylo ve Výmarské republice po válce – to po krachu dolaru může nastat celosvětově. Chudoba, strašná nezaměstnanost, potravinové lístky, vojáci v ulicích. Stát bude kontrolovat všechno. Bude muset, jinak by nastal chaos a krach civilizace. Horší varianta budou obrovské sociální nepokoje, občanské války, hladové vzpoury těch, kterým nic nezůstane.
Bankovnictví je jedna velká černá díra – něco jako ve vesmíru. Taky všechno, co se dostane do její blízkosti, v ní zmizí. A černá díra bobtná a bobtná. Ve vesmíru pak dochází k výbuchu. V bankovnictví ke krachu. Protože obchody v bankách jsou na samém okraji zákonů (a často za), musí zákonitě dojít k situaci, že peníze prostě nejsou. A to byl případ krize v roce 2008. Nebyli by to však bankéři, aby nenalezli řešení. V USA stát nasypal do bank asi 700 miliard dolarů. To ale nestačilo ani na platy manažmentu. Proto bankéři ve FEDu vyťukali dalších 16 tisíc miliard. (To je skoro stejný obnos jako americký státní dluh.) Všechno na pokrytí ztrát z finanční krize vyvolané spekulacemi bank. Jak jsem popsal výše, kdo mohl (jako FED a jeho vlastníci), se zachránil a kdo nemohl, zkrachoval. Že to byli ti menší a nezávislí, není náhoda. Nakonec o peníze přišli jen klienti zkrachovalých bank. Jen v USA těch bank bylo více než 500. Zkrachovaly soukromé penzijní fondy a nikdo se neptá, z čeho budou žít na penzi jejich klienti. Na světě je to vždy dobře zařízeno. Nakonec všechno zaplatí ti chudí.
Celý tento dluhový systém není tak špatný, jak to vypadá. Špatné na něm je jen to, že je to všechno v soukromých rukou. Vezmeme-li v úvahu, že všechny tyto peníze se vkládají do ekonomiky, roztáčejí kola továren, zajišťují lidem práci a nakonec se vrací do bank jako peníze podložené prací, tak je všechno v pořádku. Jenže to všechno by mělo být v režii státu. Příčinou krizí jsou soukromníci přiživující se na systému. To oni vytvářejí virtuální peníze a virtuální zisky, které na burze proměňují v reálné hodnoty. Oni mají továrny, doly a půdu. My máme jen cifry v jejich počítačích.
Poslední hřebík do rakve zatloukl neoliberalismus. Politika neoliberalismu je neudržitelná. Její prioritou je přesun peněz od chudých k bohatým. Všechno s hesly, že nesmíme brát peníze úspěšným a pilným (velkým podnikatelům – malých se to netýká, ty je zapotřebí vzít hezky u huby) . Provádí se to tak, že se snižují daně bohatým a zvyšují chudým. Příkladem je poslední daňový zákon Kalouska. Nejen, že se snižují platy, ale berou se i podpory potřebným. Náš národ vymírá a Kalousek bere matkám přídavky na děti. To neudělal ani Hitler. Roste nezaměstnanost. Lidi nemají peníze, nekupují, výroba se zastavuje. Lidé přesto chtějí nakupovat – tak si peníze půjčí. Lidé u nás mají vypůjčeno přes jeden a půl bilionu korun. To je více než dluží náš stát. Už před dvěma sty lety napsal Karel Marx: „Zadlužení je nejlepší způsob, jak vypěstovat v námezdních dělnících pokoru, skromnost, píli a ochotu snášet nadměrnou práci za malé peníze“.
Tak to na světě chodí. Dokud budou o životech lidí rozhodovat bankéři, lépe nebude. Přitom řešení je jednoduché. Československo to udělalo už v roce 1945. Znárodnilo banky a velké podniky. Vydrželo to až do začátku devadesátých let. Návrat k „normě“ stál občany státu více než 900 miliard korun. Tato suma plus úroky je náš současný státní dluh. To je úspěch Klausových reforem ze začátku devadesátých let. Naskýtá se otázka – proč by to nemohl dělat stát. Kapitalismus není schopen takovou situaci řešit. Potom musí do hry vstoupit stát. Základem je znárodnění bank. Jen státní banka může zaručit hodnotu peněz. Že to bude znamenat ztrátu vkladů, je na místě. Nemusí to být tak drastické, jako měnová reforma v roce 1953 u nás, ale o moc lepší to nebude. Na závěr si musíme všichni uvědomit, že kapitalistický dluh není dluhem lidu a lid nemá žádnou povinnost jej platit – viz Island. Naopak, lid má právo vzít si zpět svou budoucnost.
Převzato z Literárek
