Projev předsedy vlády Mirka Topolánka při přijetí generálního tajemníka NATO Jaap de Hoop Scheffera na konferenci Protiraketová obrana po bukurešťském summitu NATO: evropské a americké perspektivy.
Pane generální tajemníku, pane ministře, excelence, vážení přátelé. Nazval jsem dnešní úvodní prezentaci přiléhavým názvem:
Protiraketová obrana, NATO a svoboda
Nemám pocit, že bych dokázal o tématu, či k tématu dnešní konference říct něco absolutně nového, překvapivého a průlomového. Snad jen explicitně zdůraznit význam rozhodnutí bukurešťského summitu. O protiraketové obraně vedeme dlouhou a důkladnou debatu. Vede ji moje vláda a vede se v českém parlamentu. Vede ji vláda Spojených států amerických a vede ji ruská administrativa. Vede se na půdě NATO a Evropské unie. Vede se ve vrcholné politice a vede se na i s veřejností. Může se zdát, že ta debata je až příliš dlouhá a příliš důkladná vzhledem k tématu jehož se týká. Překvapivá, nečekaně kontroverzní. Emotivní. Nejde tu přece o vyslání tisíců bojovníků do cizí země, ani o zřízení velké vojenské základny na českém území. Nejde tu o vstup do nového paktu, o vytváření nové obranné strategie. Jde o malé obranné zařízení budované na základě našich, již uzavřených spojeneckých smluv. Přesto, nebo právě proto, tuto debatu vítám. Je dobře, že ji vedeme dnes, kdy je ještě čas. Za situace, kdy můžeme tuto debatu vést na principiální, hodnotové úrovni. Nikoli ploše, nikoli realizačně.
Neexistuje totiž nic, co by v souvislosti s budováním MD reálně a významně, nebo dokonce negativně zasáhlo do života českých občanů. A nakonec, ale ne v poslední řadě, vedeme tuto debatu v době, kdy ještě máme ve svých rukách všechny nástroje k odvrácení hrozby. Tak jako je NATO mělo po celých šest desetiletí své existence. A vždy je umělo použít. Proto vždy bylo a zůstalo a já pevně věřím, že do budoucna zůstane nejúspěšnější obrannou aliancí světa. Debata o protiraketové obraně nám v tom může posloužit jako katalyzátor. Po bukurešťském summitu jsme v této debatě zase o kus dál. Tím, že se americký systém MD stane součástí alianční architektury, dosáhneme efektivního propojení obranných systémů. Ale nejen to. NATO osvědčilo jednotu, osvědčilo předvídavost a strategické myšlení, osvědčilo vůli k obraně. Osvědčilo životaschopnost. Od Prahy, přes Rigu do Bukurešti.
Chci se dnes věnovat otázce protiraketové obrany ze tří úhlů pohledu. Z hlediska prakticky bezpečnostního – jako prostředku k odvrácení konkrétní hrozby. Z hlediska geostrategického a geopolitického, týkajícího se významu NATO a střední Evropy pro světovou bezpečnost. A konečně z hlediska hodnotového, které v sobě zahrnuje spojenectví, transatlantickou vazbu a společnou vůli k obraně. Záměrně jsem tyto okruhy seřadil od toho nepraktičtějšího, k tomu nejvíce ideovému. Čímž vůbec nechci říci, že pro NATO coby vojenské a politické uskupení nejsou ideály důležité. Naopak.
I. Reakce na hrozbu
Systém protiraketové obrany je reakcí na konkrétní hrozbu. To je banální a nijak překvapivé konstatování. Přesto ho musíme stále znovu a znovu opakovat. Pro občany Evropy, kteří žijí šedesát let v relativním míru a berou jej jako samozřejmost, je obtížné přijmout fakt, že tento jejich klid může být něčím ohrožen. New York je daleko, 11. září zapomenuto a Američani i s tím jejich Bushem jsou taky dost divní. Madrid byl politicky zneužit a kdo ví, jak to bylo a Londýn si za to taky může tak trochu sám…. Kdyby se do ničeho nepletli, tak by se třeba nic nestalo, že?…. Velkou vinu na tom samozřejmě mají politici, u nás i venku, kteří existenci hrozby vědomě zamlčují, či zlehčují, aby si zvýšili vlastní popularitu. Nikdo netouží po zinkových rakvích, nikdo si nechce pálit prsty. Hazardují tak s bezpečností nás všech, i s bezpečností svých dětí. Politici opakovaně selhávají a média tomuto selhávání, pod taktovkou vulgarizace a pod záminkou sledovanosti, poslechovosti a čtenosti mnohdy pomateně tleskají. I když realisticky předpokládám, že speciálně u nás by se ve vládě tito politici chovali jinak než v opozici, škody napáchané na veřejném mínění, na společenské kultuře, na vztahu svobody a odpovědnosti, jsou nevratné. Protiraketová obrana má jediný a všem srozumitelný cíl. Zabránit zákeřnému útoku na civilní obyvatelstvo.
Prvním, koho tato myšlenka napadla, byl Winston Churchill po nacistických náletech raketami V2 na britská města. Podoba hrozby se v průběhu času měnila. Americký prezident Ronald Reagan začal s budováním štítu proti sovětskému balistickému arzenálu. A i když SDI jako celek nikdy nebyla zprovozněna, splnila svůj účel. Eliminovala hrozbu prostě tím, že se i kvůli ní nepřítel „uzbrojil“ a říše zla se rozpadla. Studenou válku tak neprohráli Rusové, ale sovětský imperialismus. Dnes čelíme jinému nebezpečí. A to jak spojenci z NATO, tak i Rusko. Z bývalých nepřátel se sice pomalu, ale doufám že nezvratně, stávají spojenci. Nebo by se jimi mohli a měli stát. Spojenci v boji proti terorismu, proti novým hrozbám. A to se odvažuji tvrdit i přes občasnou studenoválečnickou rétoriku, která z Moskvy někdy zaznívá. To nemůže znamenat ustupování ruskému tlaku, či zájmům, musí to znamenat dialog, společný postup a společné zájmy. Resentiment po bývalé imperiální slávě je a musí být i v Rusku postupně překrýván pragmatickým přístupem.
Jak země NATO, tak Moskvu totiž ohrožuje proliferace jaderných zbraní ve spojitosti s teroristickými, darebáckými režimy a těžce kontrolovatelnými skupinami. Víme, že Írán úspěšně vyvíjí rakety, které mohou zasáhnout Evropu. Víme, že může použít chemické či biologické zbraně, či pokračovat ve snaze získat atomovou bombu. Víme, že Sýrie podporuje Hizballáh, který destabilizuje oblast Blízkého východu a představuje nebezpečnou a k Západu nepřátelskou teroristickou sílu. Víme, že Severní Korea, která má jak rakety dlouhého doletu, tak atomovou zbraň, s těmito režimy spolupracuje. Víme, že existuje riziko, že substátní či transnárodní hráči se mohou těchto ničivých technologií zmocnit. Máme dost informací, které nás vedou k tomu, že tyto hrozby nesmíme podceňovat. Nelze s nimi, vzhledem k tajnosti detailně seznámit veřejnost, nelze je rozebírat v médiích.
O to větší odpovědnost leží na politicích, kteří mají k těmto údajům přístup a nezastupitelnou povinnost učinit rozhodnutí. Povinnost, kterou z nich nikdo nesejme. Nejen proto, že to říká ústava, ale i zdravý rozum. Je přece nesčetněkrát lepší snášet kritiku za to, že čelím hrozbě, než jí raději nečelit a ohrozit tak životy občanů. Je nesčetněkrát lepší být Churchillem, než Chamberlainem. NATO je funkčním společenstvím. Dokázalo ubránit svobodu svých členů, protože vždy správně reagovalo na měnící se hrozby. Umělo je pojmenovat, analyzovat a efektivně jim čelit. My jsme společně pojmenovali hrozbu útoku jednotlivými balistickými raketami na pražském summitu v roce 2002. Ten zahájil práce na Studii proveditelnosti. Před summitem v Rize v roce 2006 byla tato analýza hotova a potvrdila správnost nastoupené cesty. Společně jsme ji schválili. V Bukurešti jsme přijali společné rozhodnutí této hrozbě čelit a zařadit americký systém MD do aliančních obranných struktur. Rozhodli jsme se tedy společně jednat. Tento proces názorně ukazuje rozhodovací mechanismus NATO. Aliance postupuje rozvážně, rozhoduje v konsensu všech členů a zároveň prokazuje svoji akceschopnost. Rozhodnutí čelit hrozbě útoku balistickými raketami jsme přijali společně, svobodně a zároveň odpovědně.
II. Sféra bezpečí a stability
Budováním systému protiraketové obrany v praktické rovině čelíme konkrétní hrozbě. Tím, že jsme byli schopni toto rozhodnutí učinit a způsob, jakým se tak stalo, však zároveň ukazuje vyšší význam NATO, coby sféry bezpečí a stability. A současně s rozšiřováním NATO se rozšiřuje i tento prostor bezpečí a stability. Aliance tu není „jen“ proto, aby ad hoc hledala recepty na jednotlivé hrozby. Představuje kompaktní společenství, které je nejmocnější obrannou aliancí planety, a zároveň je důležitým prvkem celosvětové bezpečnosti. Kdyby NATO bylo jen utilitární organizací k odvracení jednotlivých rizik, celkem vzato by nakonec mohlo na MD i rezignovat. Kvůli nelibosti Ruska, kvůli vnitřní kritice, případně kvůli protiamerickým postojům části veřejnosti a politiků. Pragmaticky vzato by to neznamenalo jako v době studené války hrozbu totálního zničení všech jeho členů, „pouze“ riziko vymazání některých evropských měst z mapy, nebo minimálně riziko vydírání tímtéž.
Aliance má však vyšší poslání. Představuje prostor sdílené bezpečnosti. Proto nelze připustit, aby jedna část NATO, ta zámořská, měla vyšší stupeň obrany proti raketám, než ta evropská. Aliance má také geopolitický a geostrategický význam, který není pouhým součtem jednotlivých obranných iniciativ, ale má jedinečnou hodnotu právě a jen jako celek. Kdybychom přistoupili na to, že se bez radaru a antiraket ve střední Evropě obejdeme, tak bychom tím fakticky připustili, že tento jednotný prostor neexistuje. Že některé země by sice byly v NATO, zároveň by se však natolik obávaly mručení ruského medvěda, že by tím gravitovaly zpět ke sféře ruského vlivu, nebo by se z něj nikdy nevymanily. Jalta, resp. přesněji Teherán by tak určovaly dodnes naši realitu a rozdělení sfér vlivu. My přeci nechceme udržovat či obnovovat sféry vlivu, ale sféru bezpečí a stability. Takže NE Teheránu, ANO Bukurešti.
Bylo důležité v tomto testu v Bukurešti obstát. Bylo důležité ukázat, že NATO se nenechá rozložit na prvočinitele. Že je z hlediska bezpečnosti monolitem, z nějž nelze vytrhávat jednotlivé kameny a drolit tak celkovou sílu aliance. Evropa po celá dlouhá staletí hledala bezpečí ve složité rovnováze sil. Střední Evropa přitom hrála klíčovou roli. Právě zde se po staletí rodila řada krvavých konfliktů, které pak zasahovaly i ostatní země. NATO toto hledání míru radikálně zjednodušilo. Nový status quo pokryl dříve soupeřící státy jednou společnou střechou a i mocnosti vně tohoto společenství přiměla síla aliance tento stav respektovat. Mimochodem, toto řešení je i jedinou potenciální šancí pro Západní Balkán a tím i pro nás. Tím, že jsme v Bukurešti přijali jasné a konečné rozhodnutí, jsme dali najevo, že NATO nejenže umí čelit jednotlivým aktuálním hrozbám, ale zůstává oním nezrušitelným prostorem bezpečí a stability. Prostorem, kde stále platí ono mušketýrské „Jeden za všechny, všichni za jednoho“. Vyjednávací pozice takové aliance je úplně jiná, než by tomu bylo u samostatných zemí, či jejich skupin. To je třeba mít neustále na paměti. I malé země mohou díky NATO užívat luxusu zajištění své bezpečné budoucnosti na úrovni, která nebyla nikdy v dějinách možná. Nikdy žádná obranná aliance totiž nebyla tak geopoliticky a geostrategicky kompaktní, jako NATO. V tom byla Bukurešť zásadní.
Této hodnoty NATO si je dobře vědomo i Rusko. S aliancí se k jeho hranicím neposunul nepřítel, ale právě ona sféra bezpečí a stability. Ze Západu se tak stává důležitý partner Ruska na globální scéně. Partner silný a předvídatelný, s nímž lze najít společné hodnoty a zájmy. V dnešním světě, který je plný nových obtížně predikovatelných hrozeb, pocházejících od apriorně násilných a nepřátelských uskupení, je nalezení takového partnerství obzvláště důležité. Jednoznačně vítám, že tak jako celkově v boji proti terorismu se i konkrétní otázka protiraketové obrany stala tématem jednání mezi Ruskem a USA, mezi Ruskem a NATO, či mezi Ruskem a Českou republikou. Nalezená shoda, či náznak shody může překvapit jen ty, kteří podceňují staletou schopnost zahraniční politiky Moskvy jednat pragmaticky a naopak přeceňují ruskou vnitropolitickou debatu a z ní vyplývající veřejná prohlášení. Tím, že Rusko přijalo společný postup v oblasti protiraketové obrany, nebo to aspoň připustilo, nejenže uznalo reálnou existenci hrozby, ale znovu se přihlásilo ke spoluodpovědnosti za osud světa. Považoval bych za obrovskou chybu Moskvu z této spoluodpovědnosti vyřazovat. A to jak zbytečným protiruským radikalismem, tak naopak nadbíháním těm moskevským kruhům, které kladou momentální nacionální velmocenské zájmy nad dlouhodobou potřebu zapojení Ruska do systému světové bezpečnosti. Potřebu, která platí jak uvnitř, tak vně ruských hranic, to zdůrazňuji. Protiraketová obrana tak znovu potvrdila jednotu NATO, potvrdila význam střední Evropy pro globální bezpečnost, potvrdila význam společného aliančního prostoru bezpečí a stability.
III. Spojenectví, svoboda a vůle k obraně
Protiraketová obrana vyzkoušela schopnost NATO reagovat na hrozby a prověřila jeho geopolitický význam. Jestliže to první představuje schopnost bránit se aktuální hrozbě „tady a teď“, to druhé pak záruku bránit se jakýmkoli budoucím hrozbám či jim předcházet, pak je ještě třeba mluvit o důvodech, pro které vůbec stojí za to se oněm hrozbám bránit. NATO od svého založení nebylo „jen“ vojenským společenstvím, ani „jen“ významnou geopolitickou entitou. Bylo a je především společenstvím hodnot. Svoboda, naše nejvyšší sdílená hodnota, ta dala vzniknout transatlantickému spojenectví. Svoboda je to, co bráníme. A svoboda je také tím, co na nás nenávidí naši nepřátelé. Ať už jimi byli generální tajemníci komunistických stran či nyní usámové bin ládinové. Svoboda je základním lanem, které spojuje země NATO na obou stranách Atlantiku.
Hlavně proto jsme potřebovali americký systém protiraketové obrany. Nejen kvůli tomu, že je technicky nejdokonalejší, nebo protože USA jsou jediné schopné unést náklady spojené s jeho zaváděním. Ještě důležitější bylo posílit transatlantickou vazbu. Vazbu, která zachránila Evropu před zkázou ve třech světových válkách: I., II. a studené. Ostatně právě tato vazba byla a je trnem v oku těch, kteří útočili a útočí proti stavbě radaru. Ten je sám o sobě malým zařízením, podobným těm, která stojí v řadě zemí NATO včetně Česka. Jenomže tentokrát nejde o radar italský, ale americký. Proto tolik uměle rozbouřených vášní. O tom, že jsou umělé, nebo spíše umně a zpravodajsky podporované, svědčí nejen informace tajných služeb, které nelze zveřejnit, ale už sám fakt, že přes ohromnou propagandu a naprosto neúměrný prostor, který získávají aktivisté ve sdělovacích prostředcích, se nepodařilo vyvolat ani jeden jediný spontánní protest. Stále jde o pár stejných tváří a velmi malé demonstrace, o stále stejné naučené věty. Stále stejné snahy, triky a vlastně i finanční zdroje. To neznamená, že se tyto organizované a podněcované protesty dají podceňovat. Ani náhodou! Bylo a je důležité tyto útoky přestát. Právě proto, že nemířily na jeden radar, na jedno konkrétní obranné zařízení, ale k samé podstatě, na které stojí NATO a celá naše civilizace.
Ustoupit by znamenalo oslabit spojenectví v rámci aliance, oslabit transatlantickou vazbu. Znamenalo by to oslabit vůli k obraně svobody. Bez radaru bychom přežili, ale bez této vůle nikoli. Moje země se teprve před necelými dvaceti lety stala znovu svobodnou. Před sedmnácti lety od nás odešel poslední sovětský okupant. Před devíti lety jsme vstoupili do NATO, které poskytuje svým členům nejvyšší možné záruky obrany svobody. Účastí na zahraničních misích jsme se zařadili mezi státy, které samy brání svobodu jiných. I za cenu obětí. Těch nejvyšších. Aktivním zapojením do projektu protiraketové obrany potvrzujeme, že jsme ochotni převzít i vyšší odpovědnost za společnou obranu svobody. Z aliance nelze jen brát, je třeba také něco dávat. Dosud jsme sami spotřebovávali bezpečnostní záruky, které společenství poskytuje. Nyní je sami poskytneme ostatním.
Bukurešťský summit NATO potvrdil všechny tři funkce protiraketové obrany, Odvrácení konkrétní hrozby, geopolitický význam aliance i její společnou vůli k obraně. Antibalistický deštník představuje jeden obranný systém. Zároveň však jeho globální povaha, nutnost spolupráce a konsensu všech členských států a podstata hrozby, na kterou reaguje, nám umožňují znovu a ještě lépe pochopit, co znamenají ona čtyři písmena N A T O. North Atlantic – pevná transatlantická vazba k obraně svobody. Treaty – smluvní sféra bezpečí a stability. Organization – funkční organizace schopná čelit všem myslitelným hrozbám. Řekl jsem v úvodu, že je dobře, když vedeme dlouhou debatu o protiraketové obraně v době, kdy si tento luxus můžeme dovolit. Budeme si ho moci dovolit v budoucnu? Věřím, že ano, a to i díky tomu, že jsme v této debatě obstáli. Že jsme obhájili prostor svobody a nedali se zatlačit k nesvobodnému, k otrockému, populistickému rozhodnutí. K rozhodnutí, které by nám neúprosně zúžilo prostor svobody k příštímu jednání. „Podstatou člověka je svoboda“. To nejsou slova žádného konzervativního, nebo liberálního myslitele či politika. Tento výrok je připisován autoru dialektiky Hegelovi. Snad by tedy mohl být přijatelný pro pravicovou i levicovou část politického spektra. Ostatně, jak známo, rakety si své cíle také nevybírají… V tomto smyslu musí mít naše civilizace pud sebezáchovy, ve jménu této svobody bychom ji měli bránit, v tomto smyslu bychom měli vnímat naše společné poslání a v tomto smyslu bychom měli naplňovat i naši společnou odpovědnost.
Děkuji za pozornost.
Foto zdroj
