Dokument: Volební program TOP 09 – 1. část

Po řadě let výjimečného hospodářského růstu čelíme důsledkům světové hospodářské krize. Žádná politická strana, ani žádná vláda nemohou věrohodně tvrdit, že krizi dokážou vyřešit. Příští vláda však může čelit důsledkům krize tím, že provede některá dlouho odkládaná rozhodnutí, jejichž absence je brzdou, nebo dokonce potenciální hrozbou tuzemské ekonomiky. Krize nám tak paradoxně může být prospěšná, neboť nás přinutí uskutečnit reformy, ke kterým bychom za normálních okolností neměli dostatek odvahy a energie.

Za podstatné dále považujeme, že důsledky ekonomické krize nelze řešit pouze na úkor té či oné společenské skupiny či vrstvy občanů. Rozhodně odmítáme ideologické klišé, které z tzv. bohatých činí viníky chudoby tzv. chudých. Co nabízíme je kompetence, odvaha a profesionalita, s nimiž chceme léčbu našich dnešních problémů zvládnout. Z krize si přejeme vyjít nikoliv oslabeni, ale naopak posíleni.

Utrácíme víc, než vyděláváme

Každá spořádaná rodina, každá firma, která dbá o svou budoucnost, dobře ví, že si za výjimečných okolností (v nouzi nebo kvůli investici) může půjčit peníze. Dobře ale také ví, že si nemůže půjčovat donekonečna na běžné denní výdaje. A už vůbec si nemůže půjčovat víc, než jsou její pravidelné příjmy. Krátkodobý blahobyt by byl totiž brzy vystřídán neschopností splácet a sociálním pádem.

Pro stát platí stejná pravidla a stejné důsledky jako pro rodinu. Je možné (a někdy dokonce i žádoucí) mít v době krize a hospodářského poklesu rozpočtové deficity. V době růstu musí však stát být schopen sestavovat rozpočty vyrovnané, nebo dokonce přebytkové. Toho ale naše země dnes schopna není. Ekonomická krize tak jen odhalila fakt, který šestiletý, mimořádně vysoký, ekonomický růst tak trochu zakrýval: každý rok utrácíme na veřejných výdajích minimálně o 80 miliard korun více, než vyděláváme.

V současnosti nejsme chudá země, ale budeme-li takto pokračovat, brzy se chudými staneme. Dnes má vláda stále ještě prostředky, z nichž může pomáhat těm nejchudším, nebo lidem, kteří se náhle ocitli v nouzi. Pokud se však naše hospodaření nezmění, nebude to již nadále možné. V určitém momentu nám jako státu již nemusí nikdo další peníze půjčit, a pak se všichni ocitneme v ohromných problémech, které nejvíce postihnou ty chudší.

Změny, které bude třeba udělat, nebudou populární. Jsou však nezbytné a sociálně odpovědné. Chceme, aby současný strukturální deficit veřejných rozpočtů byl v dohledném čase zlikvidován, respektive, aby již při návratu ke 2% růstu české ekonomiky bylo možné sestavit vyrovnaný rozpočet. Netvrdíme, že při dvouprocentním růstu HDP musí být rozpočet vyrovnaný za každou cenu. Zatím, vzhledem ke struktuře rozpočtu, toho schopni nejsme. Vyrovnaného rozpočtu však můžeme dosáhnout za předpokladu, že provedeme zásadní změny v těch výdajích státu, které jsou dnes určeny zákonem, tedy v tzv. mandatorních výdajích. Takový krok přinese ovšem nutnost změny v chování většiny občanů a od politiků bude vyžadovat odvahu a odpovědnost.

Penzijní systém: děti budou moci podporovat vlastní rodiče v důchodu

Náš důchodový systém je založen výlučně na tzv. průběžném financování vyplácených důchodů, tedy na principu, že produktivní část společnosti „vydělává“ i na seniory. Tento model je ale efektivní pouze tehdy, pokud se trvale nezvyšuje počet důchodců a je dostatek lidí v aktivním věku, kteří do systému platí. Demografický vývoj v České republice však jde zcela jiným směrem: přibývá lidí starších a ubývá platících v aktivním věku. Neřešení této situace tak znamená:

Buď:
zachování stávajících penzí a stále vyšší deficity penzijního systému vedoucí k jeho kolapsu, a tedy neschopnosti penze vyplácet;

Nebo:

stále nižší důchody;

Nebo:

stále vyšší odvody s negativním dopadem pro zaměstnanost a hospodářský růst v důsledku rostoucích mzdových náklad.

Jako řešení tohoto začarovaného kruhu navrhujeme vícezdrojové financování budoucích důchodů, konkrétně posílení individuální spořící složky posílené podpořené mezigenerační rodinnou solidaritou. To vytvoří možnost volby každého pojištěnce spořit část povinného pojištění individuálně a část dál získávat z průběžného systému.

Příklad:

dnes každý z nás platí na průběžný důchodový účet 28 % ze své hrubé mzdy (sečteme-li platbu sociálního pojištění zaměstnance a zaměstnavatele). Náš návrh předpokládá, že část z těchto peněz – konkrétně jednu sedminu, tedy 4 % – by si pojištěnec mohl platit na svůj privátní důchodový účet, a do průběžného systému by tedy přispíval pouze 24 %. Podmínkou takového kroku by však bylo, že by na privátní účet současně platil ještě o další 2 % navíc (celkem tedy 6 %); ti, kdo mají rodiče v důchodovém věku, by těmito dvěma procenty přispívali na jejich důchodový účet, a vlastně jim tak adresně připláceli, a ti, kdo rodiče důchodce nemají, by tuto částku připisovali ve prospěch svého vlastního důchodového účtu.

Smyslem systému je motivovat lidi nejen k vyššímu spoření na vlastní důchod, ale současně podpořit mezigenerační solidaritu rodiny. V žádném případě se tedy nejedná o privatizaci důchodového zabezpečení, nýbrž naopak o vytvoření nové efektivní vazby mezi průběžnou a kapitálovou formou financování důchodového pojištění, s posílením odpovědnosti za vlastní stáří a stáří rodičů. Pro pojištěnce se otevře další možnost vlastního důchodového zabezpečení s tím, že investice do výchovy a vzdělání dětí se jim bude vracet ve stáří, kdy jim děti budou přispívat na důchod. Navržená změna – a o přesných parametrech je třeba vést diskusi – je zásadním krokem k dlouhodobé stabilizaci veřejných rozpočtů a pro její realizaci bude třeba získat podporu dalších politických stran. Víme také, že v prvních letech si vyžádá „vstupní investice“ v řádech miliard korun. Ty navrhujeme získat odprodejem akcií ČEZ a. s. na kapitálovém trhu se současným nákupem vlastních akcií touto společností a následným snížením základního jmění o předmětnou částku. (Tedy opakováním operace, která byla Ministerstvem financí s úspěchem provedena již v roce 2008.)

Zneužívání dávek je okrádání těch nejchudších

Česká republika je místem relativního bohatství a bezpečí. Přesto je u nás téměř polovina obyvatel vedena jako „sociálně potřebná“ a je v nějaké formě příjemcem sociálních dávek. To je neudržitelný stav. Sociální soudržnost společnosti, mezigenerační solidarita, jakož i solidarita se slabými, nemocnými a handicapovanými jsou základem evropského sociálního modelu. Náš stávající systém sociálních podpor je nutno změnit – mimo jiné i v zájmu zachování podpory pro ty, kteří jsou skutečně v nouzi. Sociální systém nesmí představovat alternativu k pracovitosti, a demotivovat tak celou společnost.

Proto navrhujeme, aby podpora v nezaměstnanosti ve stávající výši a délce byla přiznána pouze těm, kteří ztratili práci bez vlastního přičinění. Kdo obdržel odstupné, nemá po dobu přiměřenou výši odstupného nárok na podporu v nezaměstnanosti. Kdo sám podal výpověď, nebo byl propuštěn pro hrubé porušení pracovní kázně, měl by mít nárok na podporu pouze ve výši existenčního minima. Na vyšší podporu by neměl mít nárok ani ten, kdo odmítne pracovní místo, nabízené mu úřadem práce. Výplata podpor v nezaměstnanosti by měla být rovněž vázána na povinnost účastnit se aktivně rekvalifikačních programů, popřípadě odpracovat 20 hodin týdně veřejně prospěšných prací. V opačném případě by výše podpory spadla pouze na výši existenčního minima.

Přídavky na děti navrhujeme nahradit vyšší slevou na dani na dítě u daně z příjmu fyzických osob, včetně vyššího daňového bonusu.

Zaměstnávání „na černo" bez příslušných odvodů není ničím jiným než olupováním zdravotních a sociálních fondů. Prosazujeme, aby nelegální zaměstnávání lidí bylo trestným činem. V případě, že takto „na černo" zaměstnaný člověk pobírá navíc i sociální dávky, aby byl trestně stíhán i on sám.

Zdravotnictví: bez spoluúčasti to nepůjde

Jsme přesvědčeni, že naše zdravotnictví rozhodně patří svými výsledky mezi nadprůměrné. Dosahujeme vynikajících výsledků v onkologii, kardiologii, neurochirurgii či transplantologii. Máme jednu z nejnižších dětských úmrtností na světě, dobrý systém primární i ambulantní péče, pacienti mají běžně dostupné nejmodernější léky i speciální zdravotnický materiál. Naší snahou je udržet dosaženou úroveň a zajistit, aby špičkové lékařské výkony byly včasné a dostupné všem občanům bez rozdílu jejich sociálního postavení. Současně chceme ukončit stav, kdy opakující se chronické problémy s financováním českého zdravotnictví dopadají především na lékaře a odborný zdravotnický personál v podobě nízkých mezd za často vynikající práci.

Má-li být tedy kvalitní zdravotní péče dostupná všem, musí být systém financování zdravotnictví reformován a zbaven dogmatických předsudků. Otevřeně říkáme, že vzhledem k prodlužujícímu se lidskému věku a stoupajícím nákladům na moderní medicínu není do budoucna možno pouze z veřejného zdravotního pojištění zajistit kvalitní péči všem, kdo ji potřebují. Jistota dostupnosti kvalitní zdravotní péče se neobejde bez dokončení reformy zdravotního systému, přičemž přiměřená osobní spoluúčast na léčbě je součástí občanské odpovědnosti za vlastní zdraví.

Navrhujeme proto ekonomicky racionální a sociálně spravedlivý model spoluúčasti, který spočívá ve zpoplatnění výkonů při léčbě některých život neohrožujících nemocí. Politická reprezentace musí rozhodnout o rozsahu zpoplatňovaných výkonů a o míře spoluúčasti pacienta. Současně určí i maximální limit pro sociálně slabé. Významný vliv na rozhodování při určování zpoplatňovaných výkonů budou mít odborné společnosti, Česká lékařská komora a zdravotní pojišťovny. Zvýhodněna musí být odpovědnost za vlastní zdraví, tedy prevence a předcházení nemocím. V zjednodušující zkratce: veřejné zdravotní pojištění nemůže nahrazovat kartáček a zubní pastu.

Řešení problému financování zdravotnictví tedy vidíme ve vyšší efektivitě systému, důsledné kontrole zdravotních pojišťoven a přiznání, že zdravotní pojištění se u dospělých nemůže vztahovat na triviální choroby. Regulační poplatky, zrovna tak jako letitá snaha o definici standardů, jsou jistě prospěšné a efektivní, ale neřeší podstatu problému.

Daně: jednodušší, srozumitelnější, bez výjimek 

Současný stav tuzemských veřejných rozpočtů neumožňuje v příštích několika letech snižování daní. Nechceme-li však daně ani zvyšovat, musíme velmi rozhodně snižovat rozpočtové výdaje. V daňovém systému se chceme soustředit na maximální zjednodušení, zpřehlednění procesu výběru daní. Předložíme proto nový zákon o daních z příjmů, jehož obsahem bude:

• sjednocení základu daně pro všechny přímé odvody (daň z příjmů a všechna povinná pojištění);
• vymýcení řady zbytečných a systém zatěžujících výjimek;
• zrušení transakčních daní (daň dědická, darovací a daň z převodu nemovitosti), přičemž tyto majetkové operace budou zdaněny běžnou daní z příjmu. V rámci rodinných vazeb (I. a II. skupina) budou občané od daně zcela osvobozeni.

Naším cílem je stav, kdy poplatník bude odvádět jednu částku vypočtenou z jednoho základu na jedno inkasní místo. A bude věcí státu, jakým způsobem bude distribuovat příslušné částky, ať již na daňové či pojistné účty nebo mezi jednotlivými státními institucemi. Kromě nového zákona o daních z příjmů (který máme kompletně připraven) toto řešení předpokládá i zřízení jednotného inkasního místa pro všechny přímé odvody a jejich jednotnou kontrolu.

Ze stávajících daňových výjimek a slev – z nichž většinu chceme zrušit – zachováme pouze ty, které se týkají:

• podpory rodin s dětmi
• odpovědnosti vůči slabým a potřebným
• odpovědnosti vůči vlastnímu bydlení
• odpovědnosti vůči vlastnímu vzdělání

Řadu dnes existujících zaměstnaneckých daňových zvýhodnění nahradíme jednotným paušálem na náklady na dopravu do zaměstnání, odečitatelným ze základu daně, a to stejným pro všechny daňové poplatníky.

Abychom podpořili rodiny s dětmi a umožnili ženám co nejrychlejší návrat k pracovní kariéře po narození dítěte, navrhneme zařadit prokazatelné náklady na služby, spojené s hlídáním dětí a domácími pracemi, mezi položky odečitatelné ze základu daně. Tato daňová úleva bude limitována výší minimální mzdy a dosažením deseti let věku dítěte. Vedle významu pro rodinu povede tento krok k vytvoření nezanedbatelného množství pracovních míst ve službách.

Chceme zaručit právní jistotu daňových poplatníků, a proto zavedeme tzv. editační povinnost státu. V praxi to bude znamenat zřízení speciálního pracoviště, které bude povinno v zákonem stanovené lhůtě odpovědět na dotaz týkající se daňové povinnosti. Tato služba bude zpoplatněna. Stát převezme odpovědnost za správnost odpovědi.

Vládní spotřeba: o pětinu levnější provoz státu

V době krize musejí podniky a společnosti, které platí daně a zajišťují lidem práci, snižovat své náklady až o desítky procent. Činí tak, aby odvrátily ekonomický kolaps a zachovaly pracovní místa. Stát se při plánování ekonomiky svého provozu nemůže chovat jinak. Navrhujeme proto v následujících dvou letech, kdy bude mít stát v důsledku ekonomické krize nižší příjmy, radikální snížení provozních nákladů vlády, a to o 20 %. Jsme přesvědčeni, že při kvalifikovaně provedené redukci úředních agend a s nimi spojených státních výdajů, lze i při takovémto plánu úspor zachovat stávající úroveň veřejných služeb.

Dalším zásadním úsporným krokem by mělo být omezení výše státní podpory stavebního spoření, které představuje jednak velkou zátěž pro státní rozpočet, jednak velmi neférové zvýhodnění jednoho finančního produktu na trhu. Navrhneme proto snížení tohoto příspěvku a jeho důsledné účelové vázání na zboží a služby související výhradně a pouze s bydlením.

Efektivní podpora exportu a termín zavedení eura  

Vycházíme z faktu, že jsme otevřenou proexportně orientovanou ekonomikou, kterou nemůže uživit domácí spotřeba. Osmdesát procent všeho, co vyprodukujeme, musíme uplatnit na zahraničních trzích. Podstatná část oživení domácí ekonomiky je tedy závislá na exportu, kterému proto musíme věnovat mimořádnou pozornost.

Stávající státní instituce pro podporu exportu (pojišťovnu úvěrových rizik EGAP a Českou exportní banku) chceme zachovat a v případě potřeby doporučíme rozšířit jejich úvěrový rámec. Dalším zdrojem pro podporu vývozu je přístup k prostředkům Evropské banky pro obnovu a rozvoj (EBRD), která poskytuje podnikům v rámci projektů rozvojové pomoci financování ve třetích zemích. Chceme rozšířit informovanost o těchto možnostech a své postavení donátora EBRD mnohem lépe využívat. Konečně jsme připraveni využít i všech diplomatických kapacit státu na podporu exportu ve třetích zemích, které jsou díky surovinovému bohatství krizí méně postiženy a kde české výrobky mají již tradičně dobré jméno.

Za zásadní pro podporu exportérů považujeme otázku zavedení eura. Budou-li provedena námi navrhovaná opatření na výdajové straně státního rozpočtu, budeme schopni v řádu několika let dosáhnout konsolidace a ozdravění veřejných financí, čímž bude posílena makroekonomická rovnováha, která umožní věrohodně stanovit termín pro přijetí eura. V takovém případě by reálným termínem mohl být rok 2014. Konkrétní datum však není zásadní věc a může být předmětem kompromisu. Důležité je – a to také budeme prosazovat, – aby politickým rozhodnutím byl stanoven pevný termín, a k němuž pak musíme směřovat nezbytná technická, organizační a legislativní opatření, a především finanční politiku státu.

Zdroj: www.top09.cz