Domácí násilí – 1. díl: Nenápadné důkazy




Otevřeme-li dnes noviny, zapneme internet, potrápíme-li se sledováním televize nebo prostým nasloucháním strastí ve svém okolí, vykoukne na nás domácí násilí jako jeden z výrazných strašáků doby. Není kam utéci, nemůžeme je přehlédnout a kráčet netečně dál. Obtěžuje v náznacích nebo přímo a ještě by bylo rádo, kdyby se k němu člověk vyjádřil.

Mnoho z nás má sto chutí utéct někam do pouště a meditovat si o samotě, v níž na něm prach a bláto lidských špín neulpí. Při podrobnějším nahlédnutí do jakýchkoliv vrstev lidského strádání, utrpení a bolesti se člověka nutně zmocňuje beznaděj zároveň s pochybami, zda svět, který zná, je tentýž jako ten, do něhož nahlédá. Děsí-li nás něco, je dobré se v tom naopak pošťourat, podívat se ke kořenům věci, rozebírat příznaky a dopátrávat se většího a rozsáhlejšího vědění. Pokud strašáky pojmenujeme, ztratí tajemnost. Pokud dokážeme ukazovat prstem, stahují se zpět a rozplývají.

Chci ze své praxe v pomáhající profesi uvést prosté detaily, které mohou tuto rozporuplnou tématiku přiblížit širší veřejnosti. Nejčastější reakcí mnoha lidí totiž bývá pochybnost, zda si ty ženské přece jen leccos nezpůsobují samy, zda si ve svém postavení nakonec přece jenom nějak nelibují. „Když s ním zůstane, asi se jí to líbí,“ zní oblíbená námitka těch, kdo nehodlají více diskutovat.

Hned na začátku chci upozornit na jev zdánlivě nelogický: O domácím násilí (dále DN) často nechtějí příliš slyšet, ani hovořit lidé, kteří jsou „v tom“. Ještě nezpracovali dozvuky prožitého, spolkli stovky vlastních otázek, překryli prožívané studem, anebo právě v tuto chvíli maskují probíhající dění. Nemusíte to o nich vědět, nemusíte zahlédnout modřiny, jizvy nebo obvazy, kdepak. Nabízejí se nám nenápadnější důkazy. Zarputilé odmítání tématu, likvidace anonymních dotazníků a anket je docela jasnou stopou osobního vytěsnění problematiky. Často se setkáváme s halasnou proklamací šťastného manželství a spokojenosti. Někdy je nám vnucována i bez logické návaznosti na probíhající rozhovor.

Klidný, sebevědomý člověk s dobrým zázemím je naopak ochotný svůj názor na domácí násilí projevit a svou životní samozřejmost harmonického vztahu hlásat nepotřebuje. Co vnímá jako jsoucí jistotu, zbytečně nevystavuje drsnému povětří cizích pohledů.

Třetím příznakem pro diagnózu je neúcta a přehlížení rodiče dětmi. Pokud matka nedovede děcka ukáznit, pokud používá strašáky od tatínka až po paní prodavačku, co se bude zlobit, je tu něco v nepořádku. Zarazí vás podtóny u rozesmáté rodiny s dospívajícími potomky, kde se hlasitě glosuje nešikovnost a smůla jednotlivých členů rodiny. Žena může v tomto okamžiku působit dominantně, ale při obědě ji vidíte kmitat jako za starých časů a jíst poslední, někdy mimo společný stůl a samotnou. "On to tatínek takhle vyžaduje, stolování jako za starých časů, je ze staré školy, víte?" mávne dotyčná rukou. Proč ale matce neposluhuje některé z dětí, zvláště pokud dorůstá dcera? Protože tatínek to takhle má nejradši. Po noční se to sice špatně zvládá, ale co by ženská nedokázala…

Při delším pozorování objevíte v takové domácnosti další drobnosti, včetně „síly“ matčina příkazu. Co řekne matka, jako když odnese vítr, platí teprve slovo jejího muže. Matka plní „ženské povinnosti“ vždy, leda by totálně odpadla. Něco uvařit musí i s horečkou, protože v kuchyni je přece v teple, při uklízení se vypotí. Uslyšíte dokonce její vlastní vtipkování: „Ženská může vyndat ruce ze škopku, jen když přivezou uhlí“ a „Když pořádná ženská zrovna něco nedělá, nejspíš je mrtvá.“

Možná se dotýkám oblíbených tradic leckoho ze starších lidí, ale nemylte se. Nesoudím klasické či „starosvětské“ pojetí ženské a mužské role. Ukazuji pod povrch nánosu, který se takto tváří. Pokud se totiž podíváme pozorně na zdravou rodinu velmi pracovitých lidí, setkáme se se vzájemnými projevy vděku a úcty. Často pozorujeme pochopení pro nemohoucnost toho druhého, starost a podporu. Tady se spíš na toho, kdo se přemáhá, v dobrém vrčí, aby se šetřil. A stolování samo? Všichni cítíme archetypální význam nejen prostého společného posezení, ale také důležitost místa u stolu. Pokud naše milá, hodná maminka hezky všechny obslouží a v koutku si něco v rychlosti sní, než zase sebere talíře, pokud takto obsluhuje i vlastní dospělé děti, je jakákoliv úcta k ní pouze hraná. Nemylte se, nepopisuji rodinu z žádného etnika s pradávnými tradicemi. Pokud u nich žena obsluhuje a potom jí sama mimo hlavní stůl, jedná se totiž o společnost mužskou. Tou obsluhující ženou u smíšeného stolu bývá nejmladší schopná žena v domě, případně služka.

Vrátím-li se k jevu posluhující matky, prozradím, kde jsem se s ním setkala: V rodinách, které si hrály na vyšší společenskou úroveň. U nich jde o snahu dosáhnout jistého druhu starosvětského pojetí vztahu, ale pozměněném do výhodnějšího smyslu „Ženská má zástěru, aby přikryla mužovu hanbu a dál velebila dům.“ Nenutí ostatní členy domácnosti k nějakému sebeomezování, doma se špinavým prádlem odhodí kamkoliv všechno, co je svazovalo venku. Nepotřebují být ohleduplní, zdvořilí, jsou ve svém a na svém. Přišli domů, kde se nepodřizují, kde se naopak všechno příjemně točí kolem nich. Úmyslně neukazuji prstem na muže.

Nejedná se o násilí jako takové, o zřejmé ubližování mezi dospělými, ale v ovzduší bez úcty mezi partnery nevnikne úcta dětí k opovrhovanému rodiči. Naopak, dospívají na úkor submisivního rodiče, podílejí se na výhodách hlavy rodiny a pokud z hnízda ten silný odejde, dravě se hrnou na jeho místo, za vlastním prospěchem. Snadno dojde k ponižujícímu využívání až týrání zestárlého rodiče a velice snadno se přenese model této neúcty do vlastního partnerství, kde může kulminovat v otevřené, běžně vnímané DN.


Nenápadné násilí 2. díl: Tiché oběti

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments

Nejnovější příspěvky