Domácí násilí – 2. díl: Tiché oběti



Vrátíme se k lidem, kterých se násilí dotýká jako obětí. Oběti jsou tady dvojí, v první řadě partner, většinou žena, ve druhé dítě. Toto dělení neznamená pořadí důležitosti, ale pořadí účinku a poznamenání jevem. Dítě je totiž obětí velmi citlivou a zasaženější, než žena. V závislosti na matce však dlouho nedokáže chápat nebo označit zdroj vlastních nelibých pocitů a prožitků.


Dnes umíme určit, že si dospělé oběti s sebou nesou něco z vlastního dětství, že ono nevědomé učení sociálních rolí, jak se kolem dítěte od nejrannějšího věku předvádějí, vítězí v budoucnu před hlasem rozumu a logických argumentů. Stává se součástí sil, které člověka přitahují k tomu druhému, vmísí se do prvků vzájemné přitažlivosti na obou stranách. Svou roli může sehrát i naprosto nevinná podoba víkendového otce, který působil vyrovnaně, spokojeně a sebejistě. Po rozvodu rodičů se staly chvíle s otcem svátkem. Dítě se často upíná k tomu, kdo je vzácný. Otec se mění na ikonu pohody, zajímavých dní a zdroj luxusu. Dítě proto logicky nesouhlasí s matkou, která je od otce vzdálila. Ta se více či méně vědomě brání.


Má dvě hlavní cesty: psychickou labilitu, která zvyšuje napětí v ve zbytku rodiny nebo řadu protiúderů, které vedou až k vymytí mozku dítěte v syndromu zavrženého rodiče. Lavírování mezi těmito dvěma směry je velmi náročné, bolestné a jen velmi málo dospělých ho bez pomoci dalších lidí zvládne.


V každém případě dítěti chybí znalost modelů chování partnerů v tisících denních situací. Řešení sporů, překážek, plánování, diplomacie. Zná pouze autoritu matky, kterou zpochybňuje, a kamarádského otce. Něco podle něj bylo jinak, než se říká. Má černobílé vidění světa a již pouhý fakt, že tatínek je báječný a matka utahaná a nervózní, znamená, že se ocitlo na potrestané straně. Trest náleží těm špatným – a všechno dobré ze strany matky je vymazáno na několik let. Pochopení přijde až s vlastními starostmi a rodinou, usmíření ještě později.


Probrali jsme nenápadnou, každodenní a skrytou variantu zrodu budoucích malérů. Zato otec tyran, alkoholik, násilník, ten je příkladem přímo učebnicovým! Nikdo nepochybuje, že se dítěti v alkoholikově péči vtisknou vzorce podřízeného chování. Dítě bité a týrané se o to víc snaží zavděčit, potřebuje pochvalu. Kdo mu projeví náklonnost, dokáže ho k sobě upoutat i v dospělosti. Dítě si dokonce hledá podobného partnera. Ne proto, že by bylo nějak zvrhlé, ale pro další stránku, kterou v odsudku alkoholiků pomíjíme. Alkoholici jsou totiž báječnými společníky, oslňují a baví společnost, dokonce i ti, které pokládáme v běžném životě za tišší a nenápadné. Alkohol uvolňuje napětí a stres, odbourává zábrany. Nezáleží příliš na tom, zda dítě někdy zažilo právě tuto stránku otcovy osobnosti. Je oslabené ve vztahu k autoritám a alkoholik v oslňující fázi svého návyku je omámí, a to často navzdory vzdělání a společenskému postavení.


Otec, který zmizel, nebyl, vykašlal se a nestojí za vzpomínku, bývá bolestným koutkem v duši tisíců lidí. Teprve po letech se dítě může dozvědět, že ten údajný mizera a lotr se ve skutečnosti marně roky snažil o kontakt a řádně platil výživné, že se soudil o návštěvy, že matka platila pokuty za neuposlechnutí soudu. Tento úkaz jsme si již také pojmenovali. Říkáme mu Syndrom zavrženého rodiče. Dítě s vymytým mozkem dospěje bez sebedůvěry, bez kladného vztahu k sobě sama. Hledá někoho, o něhož by se mohl opřít, ale matku, která to zavinila, pomíjí. Odhalení takové lži vždycky ničí víru ve všechno dobré, co bylo, v celou vlastní minulost. bez odhalení zase zůstává nechuť k závislosti na matce, které utíká čas, hrozí osamělost a může si činit na svého potomka velké majetnické nároky.


Plody tohoto úkazu nenápadně sklízíme již dlouho, protože dětské oběti začátku velkého rozvodového bláznění v sedmdesátých letech dávno dospěly. K obrazu svému více či méně podařeně vyvedly další generaci a ta zase přivádí na svět další. Mění se pouze to, že se dnes konečně učíme daný jev pojmenovávat, určovat a přemýšlíme o nápravě.


Vyplývá nám tedy, že především z nevyrovnané, neúplné rodiny vychází jedinec s otřeseným sebevědomím a sebeúctou. Za rodiny takzvaně zachované však také nemůžeme dávat ruku do ohně. Mívají totiž také nějaké ty kostlivce ve skříních. Obloukem se vracíme k začátku, k popisu šťastné veselé rodiny s dospívajícími potomky. vedle neúcty se velké pozornosti nyní těší týrání a zneužívání dětí. Takže ani svazek trvající nemusí být zárukou klidného přístavu, jak doufá mnohá osamělá nebo rozvedená matka s dětmi. Pokud má problémy s vlastním hodnocením své osobnosti, často je schopna až příliš přijmout tezi, že nakonec má být ráda, že si ji někdo pověsil na krk.


V osmdesátých letech jsem sama slyšela hodnocení několika mužů kolem třiceti let, že je pro ně taková samoživitelka s malým děckem ideální partnerkou k ženění. Život ji prý už dost profackoval, aby si uměla vážit příležitosti, a nedělala problémy. A to může být jedna z příčin leckomu nepochopitelného stavu „rozesmáté“ rodiny, kde se matka ve skutečnosti neprosadí. Přijala totiž postavení té, která je zavázaná, vděčná. Jejím osudem se stalo být tou, kdo do vztahu musí dávat znatelně víc, než ten druhý. Nedochází tu k násilí v rovině trestní, ale k jakémusi dobrovolnému poddanství. Podřízený partner se utěšuje, že v každé rodině je něco a tady se pořád ještě nechodí do hospody, nepije, nekarbaní a nepadají rány.


Určitým příznakem problémů v rodině úplné i neúplné je průběh puberty. Ovšemže se může stát, že se dobře vychovávané dítě, obklopené péčí a zájmem, potká s partou, nechá se oslnit čímsi naprosto ujetým, začne si s divnou sektou a podobně. Jenže mnohem častěji za bouřliváctvím mládeže, útěky z domova a předčasným těhotenstvím stojí potřeba uniknout z dosavadního domova. Právě tehdy mohou děvčata propadnout oslnění z rodinného zázemí jiného etnika. Neříkám přímo romského, může jít o každou menšinu, která dbá na zachované tradiční pojetí rodiny. Ženiným světem je v ní domácnost, které se plně věnuje.


Setkala jsem se s několika ženami „na útěku“, které dokázaly při rozhovoru plynule přejít od strachu z partnera a bití k obdivu vůči tchýni a lítosti, že jí tohle nedokážou vysvětlit. Právě s tchýněmi si posílaly vzkazy v rozhlasových písničkách na přání. Pokud o problematice hovořím ve společnosti z různých koutů země, potvrzují mi podobné zkušenosti z různých minorit, dokonce z různě vzdělaných vrstev

.

Naše dívky nejsou schopny akceptovat svět zúžený na vaření, uklízení, rození a obskakování muže, chtějí se dál také bavit, tancovat, ale v tom se staly díky vztahu a příslušnosti k muži naprosto závislé na benevolenci partnera. Často hraje roli přílišné mládí, nevyzrálost a romantické představy.

 

Domácí násilí – 1.díl: Nenápadné důkazy

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments