Domácí násilí – 3. díl: Nesnadná pomoc

Vrátím se k tématice známého DN, přesněji k nižšímu sebevědomí potenciální oběti. Nejdřív jsme si ujasnili, proč a z jakých důvodů může mít člověk pocit, že našel přesně toho, kdo mu v životě chyběl. Spojí s ním svůj život – a teď rychle přeskočím všechny fáze klasického modelu vývoje DN a zastavím se u prozření.
 
Oběť tedy najednou ví, že se děje něco, z čeho by nejraději zmizela. Co by nemělo být, co ji děsí. Postupně, nenápadně, často několik roků se kupilo drobné ponižování a citové vydírání. Teď jsou tu také děti, které začínají chápat podivnost jejich domácnosti a děsí je rány, jejichž následky jsou více či méně vidět. Rozum tedy velí vzít nohy na ramena.
 
Jenže, jak mi řekla jedna z žen: „Co po mně chcete? Tohle je jediná jistota, kterou mám!“ A opravdu, pokud si vzpomenu na všechny rozhovory s oběťmi, uvědomím si rázem, kolik by toho každá z nich musela změnit. Sama, nejistá, vyděšená, osamělá, pouze s hraným zbytkem sebevědomí.
 
Představte si, pro lepší porozumění, sami sebe před konkurzem u nového zaměstnavatele. Představte si, že jdete k lékaři-specialistovi na vyšetření nebo že sháníte podnájem. Zkrátka jakoukoliv změnu v dosavadním běhu dní. Pokládáte se přitom za normálního, schopného člověka. Víte, že by vám jednání nemělo zásadně zkomplikovat život, spíše naopak. Přesto vám před dveřmi není dvakrát dobře po těle ani po duši.
 
Ano, zde držíme konec nitky labyrintem, základní kolečko strojku. My dnes ordinujeme člověku velmi oslabenému, silně psychicky poškozenému, že v sobě musí najít sílu mnohem větší, než jakou máme sami. Soudíme člověka, který se potřebuje o kdejaké prkotině radit kolem dokola se dvěma nebo třemi lidmi, a pokud mu jasně někdo neřekne „Udělej právě tohle!“ užírá se vlastními pochybami a nerozhodností dál. Jasné rozhodnutí je nad jeho možnosti. Nutíme ho ke vzpouře proti diktátorovi – a kolik z nás dokáže otevřeně oponovat třeba šéfovi? 
 
Ponoukáme oběť k útěku, někdy je po ruce i azylový dům. Takže vezme doklady, pár věcí schová u kamarádky, popadne děti a … všechno ostatní ztratí. Copak je jednoduché statečně vykročit do prázdnoty, když nám slíbili jenom nějakou záchrannou síť kdesi dole? Ba co hůř, někdy žena vezme dětem toho, kdo je pro ně tím obdivovanějším. Vždyť matka se při domácím násilí stala pouze samozřejmou, služebnou obstaravatelkou veškerých potřeb, zatímco otec vládnoucí autoritou. Děti nechápou, co se děje, pokud se k nim otec chová dobře nebo jsou dokonce vedeny ke spojenectví proti blbé mámě.
 
Také tohle hledisko je důvodem, proč se v zahraničí odborníci snaží o léčení celých rodin (dokonce i při sexuálním zneužití dítěte) pod dohledem sociálních pracovníků. Ženě přitom odpadnou výčitky svědomí ohledně stesku dětí. Nebo sebeobviňování, že ta zlomená ruka přece nebyla přeražená o zábradlí až tolik úmyslně, že ta žehlička se dala snést… Všechno je lepší než strach z dětských otázek.
 
Bohužel při delším DN se nejen poškozuje náhled dítěte na partnerský život, ale časem také logicky vzniká potřeba matku chránit. Již před revolucí jsme mívali nezletilé vrahy, chlapce, kteří ubránili matku před zbitím. Mně byly svěřeny dvě tajné zpovědi mladých žen, kdy jedna chtěla otce otrávit a druhá v takové kritické chvíli běžela pro vzduchovku, naštěstí marně hledala broky. Není to moc úsměvné, protože prý zcela zřetelně věděla, že střelba z těsné blízkosti do obličeje, nejlépe do oka, otce navždycky zneškodní.
 
Další bolestí a následkem domácího násilí je ženino osamocení. Tolik trpěla a nedočká se žádného zbožňování nebo oslav. Žádné z dětí, s nimiž jsem později mluvila, oběť své matky neoceňovalo. Více či méně jí naopak vyčítaly všechny noční děsy a strachy, způsobené zaslechnutou hádkou a pláčem.
 
Pokud se oběť k násilníkovi vrací, pokud prochází terapií a přece znovu najde cestu zpátky a zkouší uvěřit v nějakou změnu, často ztrácí další podporu přátel a rodičů. Nikdo se nechce angažovat do podpory, která nakonec vyznívá hluše a může působit směšně. Oběti dokonce dokáží hledat viníky právě v lidech, kteří podávali ruku. Když je vytvořena psychická závislost (stockholmský syndrom s idealizací agresora, v podstatě projev pudu sebezáchovy, který zvolí menší zlo, aby zotročený člověk přežil), považujeme za úspěch každé odhodlání a útěk. Málokdy se oběť vymaní hned napoprvé.
 
Dobrou zprávou je, že pouhý pobyt v azylovém domě, pomoc při vyřízení dávek, ověření si schopnosti, že žena obstojí jako samostatná bytost, udělá hodně. Pokud se najednou sejde více žen s podobnými zkušenostmi, jsou terapeutické účinky třeba jen měsíčního pobytu doslova ohromující, i když zařízení nemá k dispozici psychoterapeuta.
 
Dokonce znám případ, kdy partnerství pokračovalo a stalo se snesitelnějším. Především proto, že oběť dala najevo informovanost, a také už jednou prokázala, že se o sebe postará. Muž nebyl schopen se o ní nic dozvědět a přece si dokonce i kytky přišla zalít (toto obrovské riziko naštěstí vyšlo) a  přes někoho vzkázala, aby si ten hnojník v bytě uklidil. Tady byla žena původně tak podřízená, utahaná a zdeptaná, že se pokoušela i o tichý odchod pomocí prášků. Po čtvrt roce dokázala na ulici před lidmi odseknout na slovní útok – a poté se kvůli práci vrátila.
 
Proto doufáme v rozvolňování pout mezi agresorem a obětí, lze doufat, že jednou člověk uvěří ve vlastní schopnosti a dokáže se pořádně postavit na své vlastní nohy. Jenže co děti? Ty nejmenší mohou zažívat zajímavé výlety do míst, plných tet a kamarádů, veselé maminky, které se smějí a zpívají a povídají pohádky. Ty starší se musejí sžívat s novou školou a spolužáky, společně s mámou držet tajemství a neprozradit tátovi do telefonu nebo dopisu, kde jsou. Pro ně se život zatáčí do kruhu, v němž potkají svou vlastní formu nerovných vztahů, závislostí na partnerovi nebo strachu z niterného sžití s kýmkoliv dalším.
***
Jak z toho ven? O násilí mluvíme několik let, zkoumáme je, hledáme prostředky. Přesto jsme na počátku obecného uvědomění, cože se nám tu nenápadně rozrostlo jako bolševník. Máme k dispozici několik azylových domů pro matky i otce, několik poraden a organizací typu Bílý kruh bezpečí, sdružení Dona, telefonické krizové linky. Kraje zřizují intervenční centra, kam policie hlásí rodiny, kde musela zasahovat, dnes je běžné vyloučení agresora z domácnosti. To pomáhá i starým lidem – ale kde jsou střediska pomoci pro ně? Jak by snesli odloučení od svých věcí, prostředí a kořenů, byť v bezpečí?
 
Málokdo z pomáhajících a zainteresovaných lidí vydrží v téhle první linii dlouho, především kvůli psychickému vypětí. Znovu a znovu tedy potřebujeme další odborníky. Kde je brát? Kdo je odborník? Kdo všechno může pomoci? Každý případ probíhá jinak, i když základní rysy jsou stejné. Lidem chybí sebevědomí, schopnost respektu ke druhému a také úcta k partnerovi a ostatním lidem vůbec.
 
Je zřejmé, že nesmíme spoléhat pouze na odborníky a instituce. Vždyť i oni se leckdy učí v běhu, přímo během práce. Pomoc a rady může poskytnout každý vnímavý a citlivý člověk s nadhledem, často i neúmyslně, bez přímého zaměření na jednotlivou osobu. Někdy postačí i vyslechnout a věřte – nevěřte, časem vás napadne víc. Takhle se například ve Španělsku staly kadeřnické salony místem tajných rad a rozcestníkem k účinné pomoci.
0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments