Druhá Modlitba Odvahy
Dýchám a můj dech se tenčí
s každým vydechnutím.
Myšlenky v mé hlavě
škrábou na bránu mého odhodlání
jak drápy lstivých koček.
Kdesi uvnitř mně se ozývají
hlasy mých dávných nepřátel,
které jsem přijala za své.
“Ukamenuj, ukamenuj,” křičí.
Není kam utéci, není kam se schovat.
Strach jako obrovská vlna
valí se skrze mé plíce a hrdlo.
”Bože” ty jsi moje výspa
poslední naděje.
Shlédni na mne, ubohého hříšníka
a naplň mě odvahou.
Bože,jak je rozlehlý
prostor který vyplňuje naše duše.
Protoplazma emocí
olizuje břehy našeho vědomí.
Převrací a zmítá vraky
našich minulých životů.
Kdo by se nebál vydat do takových končin?
Tápat a svítit si na cestu
lucerničkou své lásky.
Bože,dej mi odvahu,
dej mým třesoucím se nohám pevnost.
Vlij do mého srdce touhu,
ať hoří plamenem jasným
a nezpochybnitelným.
Nechť upadnu a vždy se vzchopím,
ať marně bloudím neznámými krajinami
dokud je skrz naskrz nepoznám.
Já volám k tobě,
výsostný a moudrý Bože,
nezanevři na mne
pro mou neúnavnou snahu
přiblížit se k tobě.
Já každé ráno vzlétám
a víc než často padám,
má křídla spálena jak popel.
Biji svou hlavou do zdi
a valím své břemeno vzhůru
po svazích strmých kopců.
A přesto že to všechno marno,
prosím tě, dej mi odvahu věřit,
nezahodit sám sebe
a nechat kyselinu svých pochybností a strachu
rozleptat mou víru.
Amen.
