Na Novinkách se nedávno objevil článek „Polovina důchodců bere penzi nižší než 10 000 korun“. Rozbor je to objektivní, nicméně některé pasáže si zaslouží další komentář. Také příspěvky čtenářů vyznívají poněkud chaoticky, od názorů, že důchodci se mají špatně až po sdělení, že mají, co si zaslouží, protože se měli za svého aktivního života víc starat.
Za minulého režimu vydělávala drtivá většina občanů přibližně stejně. Z toho vyplývá, že také odcházela do důchodu se zhruba totožnou částkou. O tomto finančním zajištění důchodců si není třeba dělat iluze – ostatně o něm kolovaly četné vtipy a zpíval Karek Kryl. Jenže tito lidé stále žijí mezi námi, bez jakékoli možnosti výši svého důchodu ovlivnit.
Pak je zde generace, jejímž příslušníkům bylo v roce 1989 padesát a více let. Tito občané jsou dnes také již důchodci a rozhodující výše jejich penze pochází z příjmu za minulého režimu. Měli teoretickou možnost si k budoucí penzi přilepšit, bohužel pouze teoretickou. Každý nebyl podnikatelem či restituentem a příjmy řadových zaměstnanců rozhodně na větší šetření nestačily. Tato kategorie důchodců je mladší než předchozí a mohla by ještě pracovat – ale proč ? Zaměstnání má význam pro důchodce, který neměl jiného koníčka než svojí profesi. Pokud někdo musí v sedmdesáti letech pracovat jen z důvodů hmotné nouze, to je hodně špatná vizitka státu, ve kterém žije.
Podstatněji mohla a stále ještě může svoje budoucí penze ovlivnit v současné době zaměstnaná generace. Výše jejich budoucího důchodu je víceméně v jejich rukou a stát by je měl k této skutečnosti motivovat, což se v současné době děje formou penzijního připojištění. To má svoje poměrně přísná pravidla, zaručující, aby fond v podstatě nemohl zkrachovat. Pokud by tyto fondy byly převedeny do soukromého vlastnictví, jak byla snaha minulé vlády, pak by riziko vytunelování fondu bylo podstatně vyšší. Zákonné ošetření má smysl u vlastníků, ochotných zákony dodržovat. Jak nám nedávná i současná praxe ukazuje, je stále mnoho „také“ podnikatelů, pro něž jsou zákony něco, co mají dodržovat jiní – jich samotných se to netýká.
Z uvedeného vyplývá, že valná většina současných důchodců neměla šanci žádnou nebo mizivou své nynější důchody ovlivnit. Mají tedy příjem sice stálý, ale pohybující se na hranici chudoby s vyhlídkou, že se situace bude spíš zhoršovat. Takovou pastí je úplná deregulace nájemného. Už dnes spotřebují náklady na běžné bydlení polovinu důchodu. V blízké budoucnosti také mohou hravě přesáhnout důchod celý. Pomineme-li citovou vazbu starých lidí na místo, kde žili celý život, oni nemají kam jít. Sociální stát by se snažil tuto situaci ulehčit výstavbou malometrážních bytů. Pokud však převládne názor, že všechno vyřeší trh, pak se zájem developerů nezmění – stále se budou stavět milionové apartmánové byty, luxusní rezidence a domy pro bohaté seniory. Na chudých se vydělat nedá, proto trh zajímat nebudou – leda před volbami, kdy se jim něco slíbí a pak stejně nedodrží (viz Smlouva ODS s voliči, cituji „Úpravy DPH nepoškodí žádnou skupinu obyvatel. U 70 % zboží a služeb daňová sazba klesne (mj. u tepla a energií). Případné zvýšení cen malé části zboží a služeb o několik procent bude kompenzováno vyššími čistými příjmy a důchodcům valorizací penzí ve výši 1000 Kč měsíčně.“)
Uvedený článek konstatuje, že důchody se pravidelně zvyšují, loni dokonce dvakrát – což je fakt, nicméně bez zamyšlení zavádějící. Letmé přečtení vede k názoru, že penzista si polepšil, ve skutečnosti nula od nuly pošla. Zvýšení penze má teoreticky pokrýt vyšší životní náklady, protože ale přijde se zpožděním půl roku, jako se stalo loni, důchodci se prostě musí uskrovnit. Je ironií, že kupní síla dnešních důchodů je vyšší proti roku 1989 pouze o 12 % a to není vyloučeno, že toto zvýšení je způsobeno technických vývojem určitých skupin zboží a tím jejich nižší cenou. Fakticky se má dnešní důchodce stejně dobře (či špatně) jako před dvaceti lety. Označovat návrhy na zvýšení důchodů za populistické, jako s oblibou činili exministři Kalousek a Nečas opravdu vyjadřuje sociální cítění těchto pánů.
