Ve svých textech na téma důchodové reformy na blogu Jiřího Paroubka i tady na OM jsem napsal, že nemám konkrétní „radu“ jak řešit otázky spojené s financováním důchodů dobudoucna (kdo by také o mou radu stál, že, ale názor mít mohu), psal jsem jen o neudržitelném parametrickém nastavení celého systému.
Na ty parametry si dovolím poukázat srovnáním, jakými hlavními cestami řešil naplnění státního rozpočtu ve vztahu k sociálnímu zabezpečení totalitní bolševik, a jak je tomu dnes.
Je třeba předeslat, že ani tehdy, ani dnes, nebyl ve státním rozpočtu samostatný důchodový účet, na kterém by byly vybrané prostředky účelově vázány. Ty prostředky jsou sice sledovány z hlediska příjmové stránky státního rozpočtu i z hlediska výdajové stránky, když jsou položkami kapitol Ministerstva práce a sociálních věcí (důchody občanů), Ministerstva obrany (důchody a výsluhové nároky bývalých vojáků z povolání) a Ministerstva vnitra (důchody a výsluhové nároky bývalých příslušníků Policie ČR, Hasičského ZS ČR a příslušníků ostatních ozbrojených bezpečnostních sborů a bezpečnostních služeb.).
Z vazby prostředků na důchody na státní rozpočet bylo pro oba systémy („tehdy“ i „teď) společné, že příjmová stránka byla naplňována primárně odvody na sociální zabezpečení – teď pojistným na sociální zabezpečení (nemocenské, důchodové a na státní politiku zaměstnanosti). Sekundárně byla a je příjmová stránka (i pro tento účel) naplňována odvody, daněmi a ostatními příjmy státního rozpočtu.
Tehdy byly odvody na sociální zabezpečení do rozpočtu výhradně na straně zaměstnavatelů, teď se na pojistném podílí jak zaměstnavatelé, tak zaměstnanci. Tehdy zaměstnavatelé – státní organizace (dnes bychom řekli „podnikatelé-právnické osoby“) odváděli do státního rozpočtu tyto položky (zák. č. 162/1982 Sb.):
a) odvod ze zisku;
b) odvod volného zůstatku zisku;
c) příspěvek na sociální zabezpečení;
d) odvod z odpisů základních prostředků;
e) dodatkové odvody.
U různých jiných než státních organizací, které nepodléhaly tomuto zákonu, se odváděla „důchodová daň“.
Zaměstnanci odváděli jen daň ze mzdy, která byla jednak progresivní podle její výše, jednak rozdělena do daňových skupin podle statusu zaměstnance (věk, ženatý, svobodný, vdaná, svobodná a počtu zaopatřovaných dětí)
Odvod ze zisku činil obecně 75 %,
50 % u hornických organizací a organizací převážně na úseku těžby, geologie, energetiky apod.,
55 % u organizací stavební výroby;
65 % u organizací, jejichž převážnou činností je výroba stavebních hmot, výroba konstrukcí nebo dílců určených pro investiční výstavbu;
70 % u organizací Československé automobilové opravny;
80 % u organizací zahraničního obchodu a dalších organizací s převážně zahraničně obchodní činností nebo zahraničně hospodářskými službami;
85 % u Československé obchodní banky a. s. a u Živnostenské banky n. p..
U obchodních organizací, výzkumných a vývojových, projektových a kulturních byla výše odvodu určena mírou rentability.
Sazba příspěvku na sociální zabezpečení činila 50 % z objemu mezd, u některých organizací poskytujících převážně služby byla sazba 20 %, organizace bytového hospodářství byly od příspěvku osvobozeny.
Dnešní stav je obecně známý, na sociální zabezpečení odvádí zaměstnavatel 25 % z objemu mezd, z toho na důchodové pojištění 21,5 procentních bodů, a zaměstnanec 6,5 % z hrubé mzdy.
Zaměstnavatel právnická osoba dále odvádí do státního rozpočtu daň z příjmů ve výši 19 %, nebo 5 %, je-li investičním, podílovým nebo penzijním fondem, anebo 15 % z dividend, podílů na zisku, vypořádacích podílů, podílů na likvidačním zůstatku nebo jiná obdobná plnění.
Dále právnická osoba odvádí daň z přidané hodnoty,pokud přidanou hodnotu produkuje, a spotřební daň, pokud podniká s takovými komoditami.
Zaměstnanec odvádí daň z příjmů fyzických osob ve výši 15 % ze „superhrubé mzdy“.
Pro úplnost ještě připomenu, jak to bylo s odvody firem od
A závěr z toho plynoucí?
Vůbec netoužím po návratu starých pořádků, nikde, ani ve fiskální sféře. (Tím spíše prosím, ať mi nikdo nevysvětluje rozdíly v podstatě a fungování podniků tehdy a teď, nevysvětluje systém investování a fondového hospodaření, tyhle triviality jsou mi dobře známy.) Jedno však upřít nelze. Prostor pro změnu parametrického uspořádání příjmové stránky státního rozpočtu, včetně důchodového pojištění tady je. A je i v DAŇOVÉ POLITICE státu, která je zatím plně v jeho rukou. Už bolševik věděl, že daně jsou nástrojem nepřímého řízení. Že pomocí daní lze ovlivňovat strukturu ekonomických aktivit v zemi. Co je pro ekonomické aktivity v zemi potřebné? – Zvyšování podílu činností s vyšší přidanou hodnotou. Co se však děje u nás? Převážnou míru zisku tvoří subjekty s nižší nebo minimální přidanou hodnotou, a – což považuji za nejhorší – finanční sektor, který i v krizi dosahuje rekordních zisků, zatímco průmyslovým a zemědělským firmám a subjektům poskytujícím služby jdou zisky dolů, nebo přímo krachují. Čímž dochází k výpadkům příjmů státního rozpočtu, a tím i oslabování státu samotného, který se stává hříčkou v rukou globálního kapitálu. Samozřejmě s ním i důchodový systém, který je tak připravován na privatizaci. Ne v zájmu budoucích důchodců, ale v zájmu dalších kapitálových zisků.
Ten recept je proto ve svém schématu poměrně jednoduchý. Spočívá v posílení příjmové stránky státního rozpočtu a v lepší organizaci nakládání státu s těmito prostředky. I všechny možné další uvažované pilíře důchodového systému nepředstavují nic jiného, než navýšení příjmové stránky tohoto systému, v tomto případě však do soukromých rukou, což představuje jen další náklady na jejich zřízení, vedení, organizaci a kapitálové zisky majitelů fondů.
Podle mne je třeba říci lidem na rovinu, co která alternativa znamená a opustit líbivou politiku kroucení biče z .. no však víte z čeho. Je třeba poněkud jinak nastavit daně z příjmů, a to jak fyzických, tak především právnických osob. Je třeba zavést progresivitu v těchto daních a u právnických osob je třeba stanovit i rozdílné zdanění příjmů podle segmentu podnikání (nebojím se to říci – i podle prospěšnosti pro zemi, pro stát) – zde jednoznačně nejvyšší míru zdanění u bank, pojišťoven a případně dalších finančních institucí, včetně těch, které podnikají na bázi nebankovních (lichvářských) půjček, dále podle velikosti firmy a podle výše dosahovaného zisku.
Protože udržení poměru výše důchodů ke mzdám by bylo v důsledku demografického vývoje dobudoucna neudržitelné, nezbývá, než zvýšit sazby pojistného do tohoto systému. Každé procento je potřebné. V konečném důsledku každé zvýšení sazeb vyjde levněji, než sypání peněz do soukromých důchodových fondů anebo vůbec spořících fondů. Teprve navýšení pojistného umožní bez ohrožení budoucích důchodců vyvést část z těchto prostředků mimo průběžný systém do spořícího, kde bych se ale přimlouval za státní povahu takového pilíře. Co přitom nelze přehlédnout, je absolutní výhoda průběžného systému nad spořícím, spočívající v aktuálnosti vkládaných i vyplácených prostředků bez toho, aby vkládané prostředky jakkoliv „užírala“ inflace, zejména dlouhodobá, jak je tomu v systémech spořících. Na této výhodě nemůže nic změnit ani způsob investování v rámci spořících fondů, vždy budou výnosy muset participovat na nějakých úrocích, ať už dluhopisů nebo čehokoliv jiného, a ta inflace se promítne vždy. Přirozeně, že kdo by chtěl své prostředky nebo jejich část vyvést z průběžného systému do soukromého spořícího, nechť tak učiní, ale ať nepočítá, že v případě „havárie“ takového soukromého spořícího fondu, který bude samozřejmě mimo dosah i mimo odpovědnost státu, bude moci být zaopatřen z prostředků státu.
Toto je třeba, podle mého názoru, lidem zcela otevřeně říci, říci, že budoucí důchody budou „dražší“, a vytvořit jim alternativy, jak jsem výše popsal. Ať má možnost každý si vybrat podle svého uvážení.
Samozřejmě, že bude třeba to říci také vlastníkům firem, že i oni se na udržení sociálních parametrů v zemi, kde podnikají a dosahují své zisky, budou podílet. Mírou i pro ně udržitelnou. A to jak co se týče obecně zdanění, tak přímým dotováním sociálního pojištění.
Pro sjednocenou Evropu to přirozeně bude muset znamenat vyřešení otázky spojené se zamezením úniků do „daňových rájů“ a samozřejmě určitou míru harmonizace daní, když už dnes existují i v EU samotné země, které jsou oproti „domovině“ firem těmi daňovými ráji.
Co je totiž nepřijatelné? Ožebračování lidí ve prospěch růstu zisků globálního kapitálu, a jeho další koncentrace. A zasévání mezigenerační řevnivosti (spíše řevnivosti mladých vůči starým), která už dnes je podmínkou pro akceptaci určitých záměrů v důchodovém pojištění. Kterých, to víte.
P.S.
Kritikům zprava už dopředu vzkazuji – námitky o zdražování a zlodějně ze strany státu a „socek“ jsou pro mě nepřijatelné. Ty neuvěřitelné prostředky, které byly naposled v souvislosti s jimi způsobenou finanční krizi do nich samotných nality na úkor daňových proplatníků, jim k tomu nedávají právo.
Musí nadejít čas, kdy se globální kapitál aspoň částečně podělí o své zisky s těmi, bez kterých by nikdy nevznikly. V zájmu obou stran cestou sociálního smíru a evolučního vývoje. Jaký vývoj by hrozil jinak, to ať si každý domyslí sám.
P.P.S.
Já samozřejmě vím, že všechno bude jinak.
