Dům č. p. 1601

http://farm2.static.flickr.com/1389/5155079139_424f57e9b7.jpgSchválená demolice domu č.p.1601 na Václavském náměstí poskytla příležitost k dalšímu z urputných, nikdy nekončících zápasů mezi Staromilci a Novomilci.


Staromilci mají rádi Prahu starou. Ostatně si už dávno založili klub s tímto poněkud matoucím názvem. Vždyť stáří samo o sobě neznamená kvalitu! Ke všemu… jak staré stáří už je hodno péče a ochrany?!? Cíle "Klubu za Prahu krásnou" by byly stejně mlhavé (krásu vnímá každý jinak), přesto – díky pozitivnímu náboji slova – přeci jen o něco srozumitelnější. Členové staromileckého klubu (spolu s památkáři) mnohdy nadělají víc škody než užitku. Kvůli jednotlivostem jsou schopni odepsat záměry přínosné pro širší celek. Ze všech sil brání stavby, jež dnes nelze rozumně využít, i kdyby se k tomu (pravda, spíše shodou náhod) vyskytla ta nejlepší vůle. Stavby, které neměly valnou úroveň už v době svého vzniku, a ani věkovitá patina ji překvapivě nedodala…


Novomilci mají rádi Prahu živou, a jsou zatím klubově neorganizovaní. Právem zdůrazňují, že Praha je jedinečná a obdivovaná především pro svou stylovou pestrost. Že není jen stará, respektive její věk je proměnlivý a různorodý. Jednotlivá historická údobí se do ní vtiskla, aniž by stopy jedněch nevratně zašlapaly a setřely z povrchu ty předešlé. Nebyla srovnána se zemí válkou, přírodní katastrofou, ani vrtochy dočasných vládců. Byl jí dopřán postupný vývoj. Jiná města tolik štěstí neměla! Na adresu památkářů jízlivě dodají, že leckdy bojují za zachování objektů, které by jejich konzervativní praprakolegové považovali za zrůdnost, a nikdy nepovolili…


Tyto názory vyúsťují do samozřejmých otázek: Proč by éra nynější měla odvěkou tradici doplňování mozaiky do obrazu města narušit? Proč by se měla bát zanechat následovníkům svůj soudobý odkaz? Své stopy? Ačkoliv se odpovědi zdánlivě nenabízejí, pár důvodů k opatrnému našlapování by se našlo. Časy se totiž v několika ohledech zásadně změnily…


Technologicky: Nástroje hromadného boření jsou účinnější a dostupnější. Lze odstranit téměř jakoukoliv historickou stavbu a na jejím místě založit objekt nový. Lze realizovat domy úctyhodných rozměrů i ve velmi stísněných podmínkách. Materiály jsou odolnější, novostavby jsou tak naopak trvanlivější a (teoreticky) hůře odstranitelné. Zásahy do městské struktury mohou proběhnout rychleji a nevratněji než kdy dříve.


Ve vztahu investora ke svému projektu: Dříve byl jeho zadavatelem zpravidla sám pozdější uživatel. Věděl tedy, co a proč požadovat. Znal nutné rozměry, počty a účel jednotlivých místností (dost možná i osoby, které se v nich budou pohybovat…). Proto mohla mít budova pevný tvar a jednoznačně členěná průčelí. A hrdý majitel si své dílo hýčkal. Dnešní realizace jsou často pouze investičním záměrem (na lukrativních adresách zvlášť). Nejvíce sledované proto bývají výkazy podlažních ploch. Ploch, které kdosi komusi k čemusi jednou možná prodá, nebo pronajme. Čím více se podaří parcelu vytěžit, čím výše její obrys v samé hraně vyzvednout, a vzniklou hmotu úsporně zabalit, tím lépe zhodnocené náklady. A hrdý developer si své analýzy výnosů hýčká. Netřeba si „staré dobré časy“ přehnaně idealizovat. I tehdy stavebníci uměli počítat, a pečlivě zvažovat, co se vyplatí. Ovšem takto ryze zištný přístup k Místu nebyl obvyklou normou. Bilanční tabulka nebyla prvním (a leckdy jediným) ukazatelem kvality návrhu.


V počtu osob a předpisů, ovlivňujících proces výstavby: Dříve byla podoba domu zejména věcí přání stavebníka a invence stavitele. Možná několika pokynů místních radnic, a zrovna panujícího nepsaného vkusu. Dnes do rozhodování úředně vstupují desítky lidí a stovky psaných, závazných předpisů. A právě zde leží ukryt klíč k tolik kritizovaným, bezvýrazným a nudným proskleným fasádám: nejasné zadání investora je dále kleštěno souborem velmi přesných úředních požadavků. Oba protichůdné principy („vybroušená schránka pro mazlavé cosi“) přitom podporují typizaci. Řešení bez dispozičních, tvarových, materiálových a konstrukčních výstřelků. Ohebná doba ohebných lidí žádá domy s minimem podpor a optimalizovaným rastrem pro přemístitelné vnitřní příčky. Rastrem, jenž se většinou propíše i navenek. Tuhá doba tuhých norem žádá domy, které dodrží správné odstupové vzdálenosti, vyhoví hlukovým měřením a interieru zajistí dostatek slunečního svitu dle příslušného grafu. Pochopitelně s podzemní garáží (na povrchu je autům stále těsněji), napěchovanou daným počtem odstavných stání…


Jakmile se podaří sladit modulovou síť pro parking a mezistěny horních kanceláří či bytů, a následně celou budovu protknout schodišti dle požárních předpisů, je projektantské sudoku téměř vyřešeno! Tuhá kostra ohebného domu zrozena! Může ji zahalit konfekční plášť. Z výše uvedených důvodů bych byl pro jistou „demoliční zdrženlivost“… A v nejcennějších lokalitách a památkové rezervaci pak zvlášť! Jinak budou v pestré mozaice Prahy stavitelské počiny dále nahrazovány investičními záměry. A odkazem naší doby se stanou nudné slupky, jejichž vzhled byl ponejvíce formován autorskou dvojicí Rozpočtář & Úředník. Doklady ziskuchtivosti a upředpisovanosti.


Bourat funkční historické budovy, jejichž jedinou "vadou" je fakt, že majiteli nevydělají, kolik by si představoval?!? To se snad musí příčit i příznivci moderny. V případě domu č. p. 1601 proto lze držet palce Staromilcům


Převzato z blogu autora


Foto: zdroj


0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments