Černobílý pohled české vlády na izraelsko-palestinský konflikt napovídá, že i v tomto směru jsme v Evropě zůstali tak nějak sami.
Mezinárodní společenství nesmí jednat s Hamásem, dokud tato palestinská radikální skupina nesplní podmínky Západu, mezi něž patří mimo jiné uznání židovského státu, prohlásil po dvoudenní návštěvě Izraele šéf Rady EU a český premiér v demisi Mirek Topolánek. Fakta jsou ale složitější, než jak si šéf ODS představuje, a jen svou větičkou o tom, že se nesmí mluvit s Hamasem dokud neuzná Izrael, ukázal hned několik svých rozchodů s obecnou realitou, řečeno eufemisticky.
Jiní jsou totiž jiného názoru. „Mluvit s Hamásem je správná věc," prohlásil například letos koncem února britský ministr zahraničí David Miliband, i když uznal že například Egypt má k tomu účelu oproti EU lepší předpoklady. Přidal se k němu i bývalý americký prezident James Carter, který pro americkou televizi NBC prohlásil, že míru na Blízkém východě nelze dosáhnout bez toho, že by se procesu účastnil i Hamás. Podle něj lze Hamásu věřit, protože se na rozdíl od Izraele nikdy nezpronevěřil svým závazkům vyplývajícím z dohod o příměří. Carter se mimochodem s předáky islamistického hnutí osobně setkal v syrském Damašku. „Hamás provedl hrozné a věci a nijak ho nebráním," řekl, „na druhou stranu ale ctí podmínky příměří."
Ve frontě na Hamás stojí i Evropa a jeho delegace má pozvání několika evropských zemí. Hamás tyto země nechce jmenovat „z obav, aby Izrael nevytvořil překážky, které by cestě zabránily", nicméně s předákem Hamasu Chálidem Mišálem se v syrském Damašku už kromě Cartera setkali také poslanci a europoslanci z Irska, Británie, Itálie či Řecka. Přičteme li k tomu snahu Norska soudit bývalého premiéra Olmerta a další izraelské špičky pro válečné zločiny spáchané v Gaze, nebo požadavek nizozemské vládní Strany práce na vyhlášení sankcí proti Izraeli pokud bude bojkotovat mírový proces, blíží se Topolánek se svými názory okřídlenému kůlu v plotě.
De facto uznání
Druhá část sdělení pana Topolánka týkající se uznání Izraele, je přitom také mimo. Už několik dní poté, co Hamas v létě 2006 vyhrál parlamentní volby v Gaze, se totiž jeho předák Ismaíl Haníja pokusil navázat dialog s Georgem Bushem a navrhl de facto uznání Izraele. Podle izraelského deníku Haarec bylo poselství Bushovi předáno prostřednictvím amerického profesora Jeroma Segala z Marylandské univerzity 6. června 2006, tedy v době, kdy se šéf Hamásu Ismaíl Haníja snažil v podmínkách mezinárodního bojkotu zformovat svou legitimně zvolenou vládu. „Jsme zvolená vláda, která vzešla z demokratického procesu," praví se v poselství, jehož druhý odstavec obsahuje politickou platformu, z níž Haníja dodnes neustoupil: „Stabilita a bezpečnost regionu nám dělá starosti natolik, že nebudeme namítat, pokud získáme Palestinský stát v hranicích z před roku 1967, a nabízíme příměří na mnoho let." Politologové se shodují, že vytvoření palestinského státu v hranicích z roku 1967 a dlouholeté příměří ze strany Hamásu de facto znamená uznání Izraele, neboť Hamás byl ochoten v době tohoto příměří vyměnit si s Izraelem velvyslance.
Podle Haarecu Haníjovu ochotu uznat Izrael odmítl především Izrael, neboť hrozilo, že by se opravdu mohl uzavřít mír… Západ tak na podanou ruku nereagoval, bojkot hamásovské vlády neukončil a Topolánek o ochotě Hamásu uznat Izrael zřejmě neví dodnes.
Nebo možná ví, a právě proto říká to, co říká. Dnes totiž palestinský stát, o němž všichni na Západě tak vroucně hovoří, vzniknout ani nemůže, neboť už nemá kde. Vládou podporované osídlování okupovaných území, které i Mezinárodní trestní tribunál v Haagu označil za nezákonné, dospělo do takové míry, že by Palestinci měli stát už jen virtuální – obležené pásmo Gazy a desítky – kvůli izraelským silnicím, zdem, plotům a vojenským checkpointům — navzájem nepropojených ostrůvků na okupovaném západním břehu Jordánu. Podmínka Hamásu na návrat k hranicím z roku 1967, čímž by Palestinci získali alespoň část území, z něhož byli vyhnáni, by totiž nutně znamenala, že se nezákonná okupace palestinských území a východního Jeruzalému musí ukončit a zvrátit, což je pro Izrael nepřijatelné, stejně jako návrat alespoň jediného ze tří milionů Palestinců, které židovský stát vyhnal do sousedních zemí. „Nehodlám diskutovat o právu na návrat jediného uprchlíka," prohlásil při setkání s Topolánkem izraelský ministr zahraničí Avigdor Lieberman, jehož byl kdysi proklínaný rakouský Haider jen slabým odvarem.
Třetí vadou Topolánkovy stručné věty je fakt, že s ní zůstal jaksi sám. Dokonce ani Obamův vyslanec pro Blízký východ George Mitchell nesouhlasí s tím, aby si Izrael kladl pro mírové rozhovory podmínky v podobě toho, že Palestinci uznají svou nynější porobu jako fakt, za což pak možná výměnou dostanou do léna své bantustany.
Je příznačné, že nás, tedy polistopadovou Českou republiku, musí mít Izrael upřímně rád. Miloš Zeman kdysi Jásira Arafata přirovnal k nacistům, nynější ministr zahraničí (v demisi) Karel Schwarzenberg byl zase na počátku roku jediný z celé EU, kdo brutální útok na Gazu, který si vyžádal na 1400 mrtvých, označil za sebeobranu, díky čemuž o něm deník Haarec psal jako o „příteli Izraele a sionistickém princi". Topolánek se nyní jen zařadil do tohoto davu a jménem EU se postavil za názor, že v izraelsko-palestinském konfliktu je bez hany jen jedna strana, zatímco druhá musí jen poslouchat a trpět. Maně tím evokoval výrok legendárního jihoafrického bojovníka proti apartheidu Steva Bika, který kdysi prohlásil: „Běloši nás bijí a ještě nám říkají, jak se přitom máme tvářit."
Převzato z Literárních novin
Foto: zdroj
