Minulý čtvrtek byl v Clevelandu ve státě Ohio pohřben Ctirad Mašín, legenda a jeden z mála nezpochybnitelných hrdinů protikomunistického odboje. Český stát na obřad vyslal jiného odbojového hrdinu, ministra obrany Alexandra Vondru. Rozdíl mezi oběma hrdiny je v tom, že první se postavil nelidské diktatuře na odpor se zbraní v rukou, druhý podepsal jisté, obsahem velmi umírněné, politické prohlášení. Prvnímu hrozil trest smrti, druhému nejvýš několikaměsíční pobyt v komunistickém kriminále.
To nemohli Češi vyslat na pohřeb někoho vhodnějšího? Nemohli. Vondrova odbojářská činnost tam dodnes platí za něco velice odvážného, čeho se v celé zemi odvážily zhruba jen dvě tisícovky lidí, a ostatně, i kdyby chtěli, nikdo vhodnější ve vládě není: ostatní ministři, pokud nebyli v emigraci a měli na to už věk, vesměs v té době jen spořádaně kolaborovali, zdobili okna papírovými vlaječkami, chodili do prvomájových průvodů a jednou za čtyři roky zvolili komunisty schválenou kandidátku Národní fronty. Vondra je mezi nimi vskutku hvězdou, disidentským králem mezi jednookými.
Nechci snižovat zásluhy současného ministra obrany, jen poukázat na to, jak se česká společnost za 45 let komunistické výchovy nového člověka
změnila, což si uvědomíme právě jen v situaci, kdy se tyto dva světy střetnou, tak jako minulý čtvrtek v Clevelandu.
Jsme prostě už jiní, asimilovaní, domestikovaní, komunistickými školami dokonale indoktrinovaní. Když se pak náhodou setkáme s authentickými odbojáři, jako byli Mašíni nebo do jisté míry i Vladimír Hučín, reagujeme hystericky, v panice a s naprostým neporozuměním.
Dobře vychovaný – třebas i mírně vzpurný – otrok si s člověkem, který si vlastním přičiněním a s nasazením života vybojoval svobodu, nikdy neporozumí.
Převzato ze Slepecké hole
