Dvacáté výročí demokratického převratu

Během svého života jsem zažil dvě velké historické události – tzv. „pražské jaro” v roce 1968 a tzv. „sametovou revoluci” v roce 1989. Ta první skončila špatně – vyústila v chmurné období husákovské „normalizace”. Ta druhá dopadla, aspoň podle mého názoru, mnohem lépe a zásadně změnila životy nás všech (jsem rád, že jsem byl i účastníkem onoho historického pochodu 17. listopadu z Albertova na Národní třídu).


Většina českých občanů se asi shodne, že polistopadové politické změny přinesly mnohem výkonnější ekonomický systém a mnohem větší svobodu. Větší prosperita je jasně patrná ze vzhledu mnoha našich měst i z toho, že si většina občanů koupí za svoji mzdu o dost víc než před dvaceti lety. Už si ani neumíme představit někdejší fronty na různé nedostatkové zboží, výjezdní doložky na cesty do zahraničí nebo „manifestační volby s jednotnou kandidátkou Národní fronty“.

Já (i většina mých známých) se mám rozhodně mnohem lépe než před 20 lety a neměnil bych ani za nic.


Uznávám ovšem, že existuje nezanedbatelný počet spoluobčanů, kteří to vidí podstatně jinak než já, a kteří by řekli, že by raději stáli frontu na banány než frontu na pracovním úřadě.

Po tomhle nezbytném pochvalném úvodu dokumentujícím můj kladný vztah k demokraticko-kapitalistickému zřízení však začínají moje „ale“:

Jsem velmi zklamán tím, kolik věcí se v těch dvaceti letech pokazilo. Jak to, že se ve srovnání s počátkem 90. let tak zásadně změnila nálada ve společnosti, že se skoro zcela ztratila důvěra v politiku a politiky? Je samozřejmě snadné být po bitvě generálem, ale nelze se ubránit přesvědčení, že mnoha z níže vyjmenovaných negativním jevům bylo možno aspoň částečně zabránit (některým i velmi snadno) a že dnešní stav by mohl být mnohem lepší.

ZÁSADNÍ POLITICKÉ PROBLÉMY:

1. Politici jsou lidmi vnímáni velmi negativně, až s opovržením.
Nevím, jestli je to úplně oprávněné – asi to zase nejsou takoví padouši, jak se všeobecně soudí. Myslím, že důvodů takového negativní postoje veřejnosti je několik.

– V první řadě politici jsou skutečně zodpovědni za mnoho špatností, které se tady za těch 20 let staly – samozřejmě mám na mysli hlavně tu gigantickou hospodářskou kriminalitu provázející privatizační proces, podezřelé veřejné zakázky, ale třeba i některé problematické počiny zahraniční politiky (nekritická podpora jakéhokoli aspektu americké politiky, ať už to byla falešná válka v Iráku, uznání nezávislosti Kosova, problematický radar v Brdech, atd.).

– Velmi negativně působí na lidi i různé výhody, které si politici pro sebe zařídili a nechtějí se jich vzdát (především bezpříkladná doživotní poslanecká imunita).

– Velký podíl na tom negativním obrazu mají i sami politici, kteří své politické soupeře systematicky líčí jako lháře, neschopné hlupáky a škůdce této země… Je velmi smutné, že prakticky neexistují politici, které by většina národa vnímala jako čestné, poctivé, důvěryhodné a odborně schopné.

Je mi líto, ale musím konstatovat, že dnešní politici jsou vnímáni téměř tak negativně jako kdysi politici husákovské éry, v některých ohledech dokonce ještě hůře (rozšířené přesvědčení, že ti dnešní „kradou víc”). Mezi lidmi je značně rozšířeno přesvědčení, že dnešní systém není skutečnou demokracií, ale pouze jakousi prázdnou slupkou s formálně demokratickým nátěrem („ať zvolíme kohokoli, stejně si budou dělat, co budou chtít; nechají nás sice svobodně říkat co chceme, ale stejně to nebude mít žádný efekt“). Nicméně dnešní systém přece jen u mnoha z nás vytváří docela úspěšně dojem, že jakýsi politický zápas, do kterého občan aspoň trochu zasahuje, probíhá. Dalo by se říci, že na jedné straně občané pohrdají svými politiky, ale na druhé straně politici zase pohrdají svými voliči. Velmi smutná a nezdravá situace…

Jaký rozdíl proti těm několika prvním letům po listopadovém převratu, kdy většina národa politikům upřímně důvěřovala a téměř je milovala…

2. Prezident nerespektující ústavu, parlament, Ústavní soud a zahraniční politiku vlády, veřejně se distancující od principů občanské společnosti…
Myslím, že v tomto bodě už k nadpisu ani nemusím nic dodávat. Je to prostě neuvěřitelné… A to ten člověk po svém zvolení řekl: „Chci být prezidentem aktivním, ale nikoli aktivistickým”.  Tohle byl člověk, kterého jsem i já spolu s velkou většinou občanů v první polovině devadesátých let upřímně obdivoval a byl mu vděčný za poměrně úspěšný přechod k standardní evropské demokracii a sociálně-tržnímu hospodářství i za pokojné rozdělení státu. A teď dělá naší zemi po celém světě ostudu svými výroky o EU, úsporných žárovkách, klimatu či globální ekonomické krizi.

Ještě že naše země v podstatě nikoho ve světě moc nezajímá…

3. Problematická úroveň justice a státní správy.
Jak je vůbec možné, že v této zemi existuje něco, co lze právem nazvat „justiční mafií”? Jak to, že lidé nemají důvěru ve spravedlnost, že řešení mnoha případů trvá neuvěřitelně dlouho?

Zdravá, úctyhodná a na politicích nezávislá justice je přece naprostým základem fungování státu!

4. Neřešený a stále se zhoršující problém se „sociálně nepřizpůsobivými občany”.
Jakkoli se nepochybně jedná o velmi obtížný problém, je velmi smutné, že demokratická společnost se o jeho řešení vlastně ani nepokouší, takže jeho současný stav je asi mnohem horší než před dvaceti lety.

DALŠÍ PROBLÉMY:

5. Manipulativní žurnalistika.
Příliš mnoho novinářů a komentátorů píše neobjektivně a jejich snahou je přizpůsobit skutečnost, o které píší, svému již předem zformovanému politickému názoru. To je pokleslá forma žurnalistiky, zneužití svobody slova, a ony novináře (bohužel se mi zdá, že je jich většina) lze označit spíše za propagandisty, píšící takto buď z vlastního přesvědčení, nebo možná i z jiných důvodů. Bohužel se zdá, že de facto tady vlastně působí jakási sofistikovanější forma cenzury, resp. autocenzury – výsledek je ale docela podobný, jako kdyby fungovala cenzura klasická.

Kdy se u nás objeví skutečně „moudří” novináři, kteří se svojí profesionalitou a objektivností vyrovnají třeba kolegům z BBC?


Trapné je i manipulování naší moderní historie, velmi podobné tomu, které prováděli komunisté. Při každoročních oslavách konce války má člověk dojem, že naši zemi osvobodili v podstatě Američané; o roli Rudé armády se trapně mlčí. Glorifikují se problematické násilné činy protikomunistického odboje (nejznámější je skupina bratří Mašínů), na které doplatili především nevinní lidé.

6. Trapné výmluvy na komunistickou minulost.
Po dvaceti letech už přece není možno svádět špatný morální stav společnosti na „dědictví totality”. S tím velice souvisí neustálý falešný „boj s nebezpečím komunismu”, který jen odvádí pozornost od viníků současných problémů.

Je ostuda, že dosud platí „lustrační zákon”, který byl od samého počátku velmi sporný a byl původně přijat na pět let – bude snad platit ještě dalších dvacet let? S tím souvisí i stále se opakující „senzační odhalení” o domnělé spolupráci různých osobností s komunistickou Státní nbezpečností před desítkami let.

K čemu je to proboha dobré??

7. Nárůst kriminality.
Je pravda, že ve svobodnější společnosti to mají zločinci asi snazší než v policejním státě. Nicméně myslím, že naše demokratická policie by mohla být mnohem efektivnější a aktivnější – spoustu námětů pro zlepšení by jistě našla třeba ve Spojených státech. Zvláštní a skutečně hanebnou kapitolou je to, co se děje v souvislosti s tzv. zprostředkovatelskými agenturami pro zahraniční pracovníky ze zemí jako je Ukrajina, Mongolsko, Vietnam a další.

Jak je možné, že se náš demokratický stát nedokáže vypořádat s tímto organizovaným zločinem, s tím, že na našem území žijí tisíce lidí ve stavu faktického otroctví?

Jak to, že s těmi mafiánskými zločinci naše úřady v podstatě spolupracují?

Jak to, že to všechny ministry vnitra nechává v klidu?

8. Bezpříkladné rozšíření hracích automatů a hazardu vůbec.
To, že v jediné pražské čtvrti je snad víc hracích automatů a kasin než v polovině Evropy, a že mezi námi v důsledku toho žijí tisíce lidí s chorobnou gamblerskou závislostí, považuji za naprosto neuvěřitelný, nesnesitelný skandál, za který nesou zcela jasnou odpovědnost naši politici.

9. Všudypřítomná ohlupující reklama a masivní bulvarizace našeho života.
Někdy se mi zdá, že ty hloupé, vlezlé a často i oplzlé reklamní žvásty, které se na nás valí ze všech stran, mi lezou na nervy snad ještě víc než kdysi ty komunistické žvásty. Silnice jsou lemovány reklamními plakáty tak hustě, že na některých místech se už snad ani další prostě nevejdou. Některé z těchto plakátů nebo reklamních klipů propagují dokonce vyloženě škodlivé výrobky, jako alkoholické nápoje nebo kuřivo. Myslím, že reklama je opravdu obzvláště škodlivou formou znečištění našeho životního prostředí – reklamníci znásilňují a vyprazdňují náš jazyk a otupují naši vnímavost.

Rozhodně si nemyslím, že tyhle reklamní orgie jsou nějakým projevem svobody slova a nezbytnou součástí svobodné společnosti a tržní ekonomiky ať už bez přívlastků nebo s přívlastky.

10. Nevídaný rozmach všemožného šarlatánství a iracionality.
Trvající rozmach a komerční úspěch nejrůznějších pavěd a šarlatánských praktik mě nepřestává udivovat. Dokonce i spousta dobře vzdělaných lidí bere jako samozřejmost astrologické charakteristiky lidí zrozených v určitém znamení zvěrokruhu. Náš bývalý čelný politik s akademickými tituly se živí jako astrolog. Lidé masivně kupují homeopatické preparáty. Řada soukromých lékařů používá šarlatánské diagnostické a terapeutické metody (např. „elektroakupunktura dle Volla“, „clusterová medicína“, homeopatie, atd.).

Neocenitelnou práci zde koná spolek skeptiků Sisyfos – zaplať pánbůh za něj… Samozřejmě, že pro všechny ty, kteří jsou finančně zainteresováni na konjunktuře pavěd, je Sisyfos, rozdávající těm největším šarlatánům ceny „Bludný balvan”, trnem v oku.

11. Zklamání z někdejších hrdinů „sametové revoluce”.
Pro mě, ale myslím, že i pro mnoho jiných, bylo v posledních letech velkým zklamáním to, co se stalo se symbolem listopadového převratu a idolem několika následujících let, Václavem Havlem i s několika dalšími statečnými chartisty.

Bylo pro mě těžko pochopitelné, jak tento někdejší statečný bojovník za lidská práva bezvýhradně podporoval snad nejhoršího amerického prezidenta, jak opakovaně podporoval mírně řečeno problematické vojenské akce USA, jak jednostranně se vyjadřoval k různým případům porušování lidských práv a mezinárodního práva ve světě. V paměti mi utkvělo, jak označil kritiku americké politiky za „nadrzlou” a jak opakovaně zdůrazňoval nutnost naší bezvýhradné podpory USA tím, že jsme přece jejich velkými dlužníky – to mi něco živě připomínalo…

Úplně neuvěřitelně mi zněly Havlovy výroky o „humanitárním bombardování” a zvláště jeho srovnávání snah o zachování pracovních míst v automobilkách se zaměstnáváním dozorců v koncentračních táborech.

******************************

Někdy si říkám, že by bylo zajímavé, kdyby bylo možno nějak kvantitativně měřit množství „zla“ ve společnosti – prostě mít k dispozici jakýsi „zlometr“.

Tento hypotetický přístroj by vyhodnocoval množství všemožného zla, lidského neštěstí a naštvanosti – např. pocházejícího z útlaku a nespravedlností způsobených občanům státem, z nezaměstnanosti a sociálního vyloučení, z důsledků alkoholismu, drogových a gamblerských závislostí, zločinnosti, dopravních nehod, nemocí, atd.

Naměřil by takový „zlometr“ celkově více zla a utrpení nyní, nebo v době husákovské?

Je mi líto, ale skoro bych řekl, že by naměřil vyšší hodnotu nyní…

Na druhé straně bych řekl, že opačný přístroj, jakýsi „dobrometr“, měřící spokojenost, pozitivní emoce a „štěstí“, by naměřil také výrazně vyšší hodnoty nyní. Tento paradoxní výsledek (více „zla“ i „dobra“ dnes ve srovnání s minulostí) bych přisuzoval tomu, že je dnes vše daleko polarizovanější než v té „šedé“ společnosti „reálného socialismu“.

Jak už jsem řekl na začátku, mně dnešní situace vyhovuje mnohem víc – ale na druhé straně si myslím, že těch negativních rysů by dnes mohlo být mnohem, mnohem méně a že nejsou nutnou daní za svobodu a relativní prosperitu.

Jak by se aspoň některé z těch výše uvedených zásadních negativních věcí (hlavně body 1-4) daly změnit?
Asi by pomohlo, kdyby lidé opět jako před dvaceti lety vyšli masově do ulic a požadovali nekompromisně nápravu toho či onoho a rezignaci neschopných politiků. Myslím ale, že k něčemu takovému těžko dojde. Motivace k tomu není dost silná – hlavně proto, že se lidé mají „příliš dobře” a že mnozí z nás stále ještě politickou situaci nevidí tak příliš černě.

Zdá se mi, že jediná naděje je v nějakém postupném vývoji, který nás přece jen nakonec dostane do kýženého stavu podobného tomu, který existuje dnes třeba ve skandinávských zemích. Třeba to mladá generace nějak dokáže…

Na druhé straně ale existuje i možnost, že se vše naopak bude nadále zhoršovat a že se bude prohlubovat dnes již zcela jasně patrná eroze demokracie a extrémní polarizace společnosti s hrozivými důsledky.

Jsem věru zvědav, jak to bude vypadat za dalších 20 let…

 

Převzato z blogu autora na www.aktualne.centrum.cz

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments