Volby do Poslanecké sněmovny přerýsovaly politickou mapu České republiky, jenomže možná ne úplně přesně tak, jak už to nyní interpretují některá média. Zde jsou důvody.
1. Obě největší strany ztratily dohromady ve srovnání s rokem 2006 okolo 26 procent hlasů, což je v podstatě stejné množství, kolik získaly dohromady TOP 09 a Věci veřejné. Obecně ztratily strany establishmentu z roku 2006 okolo 33 procent hlasů (ČSSD 10 procent, ODS 16 procent, lidovci 3 procenta a zelení 4 procenta), tedy celou jednu třetinu všech hlasů. Největší strany dosavadního establishmentu, ČSSD a ODS, doplatily zejména na skutečnost, že při vypjaté polarizaci, v níž, jak se zdálo ještě před rokem, se český systém mohl vyvinout v systém dvou velkých stran, na sebe strhly odpovědnost za negativní jevy, jako je korupce, klientelismus, apod.
2. Ačkoliv hodně uslyšíme o údajném vítězství pravice, skutečnosti je, že strany, které jasně požadovaly škrty a neoliberální reformy, tedy ODS a TOP 09, získaly dohromady tolik, kolik získala ODS sama v roce 2006—tedy 36 procent hlasů. VV není žádná pravicová strana, je to strana populistická, která se momentálně spíše kloní k pravici než k levici. Levice, tedy ČSSD a KSČM, získala dohromady 34 procent hlasů. SPOZ propadla jen těsně, kdybychom připočetli její zisk, má levice okolo 39 procent hlasů.
3. Nové strany—TOP 09 a VV—nejsou ve skutečnosti politické strany, ale kluby či hnutí organizované okolo charismatických lídrů. Případná koalice ODS s těmito „stranami“ bude vysoce nestabilní. Zejména VV mají velký potenciál se vnitřně rozhádat. Většina občanů neví nic o politicích v druhé řadě za Radkem Johnem, strana je navíc víceméně soukromou firmou, jejíž majetkové poměry jsou asi tak transparentní, jako v případě akciovek s anonymními akciemi.
4. ODS své vítězství „utrpěla“. Skončila druhá, přesto bude sestavovat vládu. Ztratila ve srovnání s rokem 2006 zdaleka největší počet hlasů, skoro polovinu, přesto je oslavována jako vítěz. Za normálních okolností by její předseda či volební lídr už rezignoval, ale kvůli tomu, že v levé části politického spektra i nadále „straší“ nereformovaná KSČM, s níž není možné jít do koalice, je „vítězem“ právě ODS.
5. Petra Nečase vynesl do čela strany pád Mirka Topolánka. Z volebního výsledku ale není vůbec zřejmé, že výměna Topolánka přinesla ODS lepší volební výsledek. Když Topolánek odcházel, pohybovaly se preference strany tam, kde je její volební výsledek. Volební prohra, která se kvůli okolnostem změnila ve výhru, bohužel spíše jen zacementuje ve straně problémy, kvůli kterým musel odejít Topolánek.
6. První vážné pnutí v případné „pravicové“ koalici nastane, budou-li VV požadovat skutečná protikorupční opatření tak, jak strana slíbila svým voličům. Taková opatření jsou nepřijatelná pro kmotry v ODS. Přistoupí-li na ně Nečas, nemusí politicky v čele ODS přežít.
7. Na rozdíl od mediálních výkladů, Jiří Paroubek nemusel nutně odstupovat z čela strany. Jeho strana volby vyhrála, neměla jen dostatek hlasů a dostatečně silné koaliční partnery, aby vládu formovala ona. Paroubek mohl argumentovat i vysokým počtem preferenčních hlasů, které získal. Projevil se nejen jako formát, jak poznamenali dokonce i někteří pravicoví politici, ale také jako demokrat. Lidé, kteří ho v médiích vykreslovali jako člověka, jenž je zcela pohlcen nedemokratickou touhou po moci za každou cenu, by se mu měli omluvit. Neomluví se, nejsou totiž stejný formát jako Paroubek.
8. Zdá se také, že Paroubek paradoxně doplatil na pád Mirka Topolánka. Byl s ním spojen v podobě spojité láhve. Ke svému agresivnímu stylu potřeboval někoho jako Topolánek. Bez něj se pojednou politicky vyprázdnil, jako když propíchnete míč.
9. Pravdou ovšem zároveň je, že Paroubek byl v čele ČSSD postavou vysoce polarizující veřejnost, a že vsadil na volební kampaň, v níž se ČSSD jevila jako nemoderní strana, která strká hlavu do písku před potřebnou diskusí o sociálním státu, reformách státních financí a důchodovém systému. Paroubkova rezignace otevírá ČSSD možnost se vnitřně reformovat, omladit své vedení, modernizovat svůj program a zvolit jiný typ komunikace.
10. Pokud do čela ČSSD přijde mladší vůdce, bude zajímavé sledovat reakci pravicových médií. Ukáže, do jaké míry byl pro ně skutečným problémem Paroubek a do jaké míry je ve skutečnosti motivuje ideologicky zaslepená nenávist vůči ČSSD. Démonizován svého času byl totiž i Vladimír Špidla coby prý nepolepšitelný levičák. Část médií mu dokonce přezdívala Vladimír „Iljič“ Špidla. Stanislav Gross byl mediálně popraven za prohřešky zcela srovnatelné s nejasnými finančními machinacemi některých politiků v pravicových stranách, z nichž někteří nyní dokonce uspěli pod značkou nových stran.
11. Česká republika bude mít pravděpodobně po dlouhé době vládu se solidní většinou v Poslanecké sněmovně. Ti, kteří po takové vládě volali, si budou moci ověřit, zda je to ideální stav, zejména zda tři vládní strany ustojí velmi pravděpodobný propad preferencí, který nastane, začnou-li zavádět slibované škrty. Ve skutečnosti je možné argumentovat, že žádné opravdové reformy nelze u nás zavést silou. Jinými slovy, žádné reformy nebudou nebo nepřežijí příští volby, pokud se čeští politici nenaučí hledat kompromisy přes politický střed.
12. Mladá generace, která drtivou většinou podpořila pravicové strany, začne během několika příštích let přicházet ze škol na pracovní trh. Bude zajímavé sledovat politické preference této generace za čtyři roky. Bude také zajímavé sledovat, jaká témata a výzvy budou vládnout Facebooku už za několik měsíců.
Převzato z blogu autora na Aktuálně
