Přeložil Hamilbar, převzato odtud
Koncem XIX. století složili Angličané chlapáckou písničku, takzvaný Jingo Song, díky které vznikl pojem jingoismus, znamenající ideologii bojovného imperialismu, jejíž bujarý refrén zněl následovně: We’ve got the ships, we’ve got the men, and got the money too!
“Máme lodě, máme vojáky a peníze máme taky!”
Což je suchý překlad ze suchého anglického jazyka, v podstatě znamenající toto:
“Máme spousty lodí, ještě více vojáků a peněz habaděj!”
Dnes si Anglie zpívá jiné písničky, i když stále ještě má i lodě, i vojáky a nějaká ta libra by se v případě nutnosti také našla. “Jeszcze Britain nie zginęła.” Ale už to není, co to bývalo. Ten svět již odešel, odešel nenávratně, dnes lodě, vojáci a peníze, jako lodě, jako vojáci a jako peníze již nepatří Británii.
America had it all.
Proč? Proč Británie měla, kdežto Amerika má? Proč se “koncentrovala” Británie a proč se “koncentrují” USA? Aby měli? Ale proč by měli mít? Aby se mohli koncentrovat? Vždyť je zcela zjevné, že stejně jako Británie kdysi, tak ani Amerika dnes, poté co dosáhla svého, nespočívá na vavřínech a neleží za pecí. Tak k čemu potřebují tyto “erární starosti”? Mají snad osinu v tom jednom místě? Proč si nesednou, proč si nelehnou? A oni vstávají ještě za tmy, na budík, a makají, a makají, a makají. Co to proboha dělají?
CO TO STAVÍ?
Vždyť přece účelem jejich činnosti nejsou lodě. Ani peníze. Lodě, peníze, vojáci, ropa a všechno ostatní, všechno, co vás ještě může napadnout, to všechno jsou nástroje. To jsou prostředky k dosažení cíle.
A k tomu, aby cíl byl, když už ne přitažlivý pro ostatní, tak alespoň v těch obecných rysech pochopitelný, je nutné dosáhnout toho, aby lidstvo přemýšlelo alespoň v trochu podobných kategoriích. Je nutný nějaký základ vzájemného chápání. Do doby “dobabylonské”, kdy “na celé zemi byl jeden jazyk a jedno nářečí”, se vrátit nelze, ale dá se udělat to, aby jeden z pozemských jazyků byl pochopitelný většině. Řeč při tom nejde ani tak o tom jazyku, co máme v ústech, ani o vyslovovaných slovech, spíše o obrazech skrývajících se (“schovávajících se”) za slovy.
V tom je podstata toho, čemu se říká Pax Romana nebo Pax Britannica. Je to něco, co by se dalo nazvat “fascinace kulturou”. To, co kdysi nutilo lidi nejrůznějších národností být řekněme “anglofily”. Fascinace kulturou je přitom věc mimořádně komplikovaná, existuje například fascinace krásou, fascinace silou, fascinace rozumem, fascinace postavením a celá hromada všelijakých dalších fascinací. No a fascinace kulturou je v sobě zahrnuje všechny. A když něco z této sady ztrácíte, klesá zároveň i vaše “celková” fascinace, fascinace VAŠÍ kulturou.
A ty státy, kterým se podařilo vydrápat se výše než ostatní, to velmi dobře chápaly. Vždy to chápaly. Chápali to Římané. Chápali to Byzantinci, považující se za Římany. Chápali to Francouzi, chápali to Angličané, chápou to Američané. A když ministr zahraničních věcí Francie říká: “The United States of America dominates in all arenas: the economic, technological, military, monetary, linguistic or culture one. There has never been anything like it”, tak za prvé ví velmi dobře, o čem to mluví, a za druhé ne náhodou se o kulturní dominaci zmiňuje na posledním místě, jako by tím sumarizoval, prováděl součet sčítanců, technologické, ekonomické, vojenské a finanční dominance.
A když Védrine říká, že “něco takového zde ještě nikdy nebylo”, opět ví, o čem mluví.
Dnes America is everywhere. Něco takového skutečně ještě nikdy nebylo. Při tom je tento stav dílem lidských rukou, na Ameriku to nespadlo z nebe. I když jsou na světě lidé, kteří mají za to, že spadlo. Mluvím o takzvaném Rosewell Incident, podle něhož v červenci 1947 v americkém státě Nové Mexiko havaroval létající talíř a díky tomu získali Američané přístup k mimozemským technologiím a protože lidská fantazie nemá hranic, ti nejkonspirativnější z konspirologů tvrdí, že havárii přežil jeden mimozemšťan, který se z nudy začal s Američany dělit nejen technologiemi technologickými, ale i technologiemi sociálními.
Mimochodem, legrace a fantazie jsou sice hezká věc, ale skok Ameriky ve dvacátém století skutečně vypadá nepochopitelně, i když jestli hovořit o mimozemšťanech, já bych havárii talíře přesunul z roku 1947 do počátku století, kdy postavení USA vypadalo ve srovnání s trojicí Britské impérium – Německo – Francie poněkud úsměvně. A když si uvědomíme, jak se USA vyhýbajíce se všem nástrahám “vplížily” do První světové války, to už se nám začnou na čele tvořit vrásky. A potom – bác! – Versailles. A všem – “vystoupil na čele chladný pot”. A přitom to nejzajímavější je to, že Američané přece neměli žádné mezinárodní zkušenosti. Neměli na čem a hlavně na kom se učit. Neměli náležitého sparringpartnera. Dovolili jim jako boxovací pytel použít Španěly, Filipínce a Kubánce. A dívali se tehdy na Američany jako na “blbé Amíky”, a tak se na ně dívali i – nepovažující se za ty nejchytřejší – “drazí Rusové” i lidé, kteří pro to měli všechny důvody, Angličané, Francouzi, Němci, Rakušané, kteří měli diplomacii v malíčku. Oni ji, chudáka diplomacii, také vymysleli. Vymysleli i samotnou hru a její pravidla. A za stůl, na kterém se odehrával banket První světové války, si sedli jako páni, kdežto Americe povýšeně dovolili vmáčknout se na krajíček, jako Popelce. Jenomže když nadešel čas dezertu, ukázalo se, že nestolovali se sirotou, které se nemá kdo zastat, ale s Freddy Kruegerem. “Gentlemen, no one here gets out alive.”
Za dveře stihli vyběhnout pouze do krve odření Angličané, zanechavše v hodovní síni botu, kdežto všechny ostatní Američané jednoduše rozmázli. Což vytváří dojem, že jim ve Versailles skutečně radili nějací mimozemšťané.
A radili jim i nadále. Který pozemšťan by dokázal vymyslet Hollywood?
“Továrnu na sny.”
